Latina pro začátečníky/Lekce 5

Tato stránka je součástí kurzu:
Latina pro začátečníky
středoškolská
Příslušnost: Mmh

Udělej to, prosím

Podobně jako můžeme v češtině pozdravit rozkazovacím způsobem, když říkáme „buď zdráv“, známe už několik latinských pozdravů, které jsou vlastně rozkazovacími způsoby sloves salveō, aveō a valeō:

salvē, avē, valē = buď zdráv(a)! měj se dobře!

salvēte, avēte, valēte = buďte zdrávi/y! mějte se dobře!

Rozkazovací způsob můžeme obdobně tvořit od všech dalších sloves, která jsme se dosud naučili, a vyjadřovat jím nejen rozkaz, nýbrž i běžné přání, aby pro nás někdo něco udělal. Na rozdíl od češtiny v latině často není zapotřebí dodávat „prosím“ — zdvořilost stačí vyjádřit i samotným tónem naší mluvy:

intrāte = vstupte, pojďte dál (prosím)

assīdite = posaďte se (k nám, u nás)

remanē paulum = počkej chvilku (prosím)

exspectāte paterculum, fīliī = počkejte na tatínka, děti

Chceme-li nad rámec nutnosti explicitně vyjádřit, že druhého prosíme, máme v latině na vybranou hned z několika výrazů, které podobně jako v češtině vkládáme do věty jako jednoslovnou vsuvku. Nejprostší amābō (doslova „budu mít rád(a)“) bychom mohli přirovnat k českému obratu „buď tak hodný“; je to výraz vhodný spíše pro běžný nebo důvěrný hovor. Chceme-li prosbu zdůraznit, pak podle velikosti své prosby použijeme slovo quaesō (doslova „ptám se“), ōrō (doslova „promlouvám“) nebo obsecrō (doslova „zapřísahám“). Pokud někoho prosíme, aby se zachoval podle svého, nebo ironicky odkazujeme na jeho chování, pak máme k dispozici slova sīs (doslova „pokud chceš“) a sōdēs (doslova „pokud hodláš“):

exspectā Martinam amābō = počkej prosím na Martinu

scrībe omnia obsecrō = napiš všechno, prosím (velice)^[1]

sīde (tacē, manē) sōdēs! = sedni si (mlč, stůj), prosím (už konečně)!

Rovněž „prosím“ používané při předávání vyžádaného nebo v odpovědi na poděkování vyjádříme rozkazovacím způsobem, ovšem od slovesa accipere (přijmout):

copadium cervēsiamque, amābō = řízek a pivo, prosím

ūnum copadium... ūna cervēsia... accipe, domine = jeden řízek... jedno pivo... prosím, pane

Pokud chceme něco zakázat nebo něčemu zabránit, musíme vytvořit záporný rozkazovací způsob, který se skládá z rozkazovacího nōlī (nechtěj) či nōlīte (nechtějte) a infinitivu významového slovesa:

nōlī mē tangere = nedotýkej se mne

nōlīte nōs exspectāre = nečekejte na nás

Komu co

Při prosbách a rozkazech častěji než dosud narazíme na potřebu nepřímého předmětu. Nechceme jen, aby někdo něco podal, ale aby to podal někomu. Stejně jako čeština má latina pro tento účel 3. pád, zvaný dativ. S jeho pomocí můžeme prosit a rozkazovat zas o něco přesněji:

dā mihi mālum, amābō = dej mi jablko, prosím

dīc nōbīs: ubi est Iōanna? = řekni nám: kde je Jana?

trādite Petrō cultrum = podejte Petrovi nůž

dēme discipulō graphium = vezmi žákovi tužku

Dativu samozřejmě využijeme i ve větách nerozkazovacích:

discipulus trādit magistrō opus sēmēstrāle = žák podává (předává, odevzdává) učiteli pololetní práci

dīcō vōbīs omnia, quae sciō = říkám vám všechno, co vím

dāsne id amīcae tuae novae? = dáš to své nové přítelkyni?

Jak se vám líbí

Některá užitečná slovesa se pojí též se samotným dativem. Patří mezi ně především řada sloves vyjadřujících emoční působení:

mihi placet = mně se (to) líbí

sorōrī displicet amīcus tuus = sestře se nelíbí tvůj přítel

discipulīs libet scrībere = žáci rádi píší, žákům se líbí psát

magistrō nōn licet super mēnsā sedēre = učitel nesmí sedět na stole, učiteli nepřísluší sedět na stole

Mariae decet vestis alba = Marii sluší bílé šaty

Ovšem právě tak mezi nimi najdeme mnoho sloves vyjadřujících aktivní vztah:

studeō mathēmaticae = zabývám se matematikou, studuji matematiku, zajímá mne matematika

discipulī magistrō pārent = žáci poslouchají učitele, žáci jsou poslušni učiteli

cūr mihi persuādēs? = proč mne přesvědčuješ?

Rovněž ke srovnávání můžeme využít sloves s dativní vazbou:

antepōnō pira mālīs = mám raději hrušky než jablka, dávám přednost hruškám před jablky

pira mālīs praesunt = hrušky jsou lepší než jablka, hrušky předčí jablka

Souvisící mluvnické jevy

Rozkazovací způsob

Stejně jako slovesa česká, mají i latinská slovesa rozkazovací způsob (imperativ), kterým se vyjadřuje přání nebo rozkaz. Uveďme si přehlednou tabulku jeho tvoření pro pravidelná slovesa všech konjugací (protože tvary imperativu jsou nejsnáze odvoditelné z infinitivu, jsou jednotlivé konjugace zastoupeny právě infinitivem):

I.		II.		III.				IV.
I.		II.		souhl.		samohl.		IV.
stāre	(stát)	iacēre	(ležet)	legere	(číst)	fugere	(utíkat)	salīre	(skákat)
stā	(stůj!)	iacē	(lež!)	lege^[2]	(čti!)	fuge^[2]	(utíkej!)	salī	(skákej!)
stāte	(stůjte!)	iacēte	(ležte!)	legite	(čtěte!)	fugite	(utíkejte!)	salīte	(skákejte!)

Nepravidelná slovesa sum a eō tvoří rozkazovací způsob podle stejného principu:

es! este! = buď! buďte!

ī! īte! = jdi! jděte!

Zápor se od rozkazovacího způsobu tvoří pomocným slovesným tvarem nōlī (nechtěj), nōlīte (nechtějte) a infinitivem:

nōlī stāre = nestůj

nōlīte iacēre = neležte

Dativ

Do sbírky již latinských pádů si k nominativu, vokativu, akuzativu a ablativu můžeme nyní doplnit dativ, odpovídající našemu 3. pádu. Jeho tvoření si zatím shrneme do několika pravidel, kterými ho můžeme odvodit z ablativu:

v množném čísle je dativ roven ablativu
v jednotném čísle:

končí-li ablativ na ō, pak i dativ končí na ō
končí-li ablativ na ī nebo e, pak dativ končí na ī
končí-li ablativ na ā, pak dativ končí na ae
končí-li ablativ na ū, pak dativ končí v mužském a ženském rodě na uī a ve středním rodě na ū
končí-li ablativ na ē, pak dativ končí na ēī po samohlásce a eī po souhlásce

Vedle dativních tvarů podstatných jmen, přídavných jmen a přivlastňovacích zájmen, které můžeme tvořit podle této tabulky, vidíme ve větných příkladech v první části této lekce též dativní tvary osobních zájmen. Ty se tvoří odlišně a musíme se jim prostě naučit:

mihi = mi, mně		nōbīs = nám
tibi = ti, tobě		vōbīs = vám
eī = mu, jemu, jí^[3]		iīs = jim

Nepravidelné sloveso „dō“

Když už jsme se seznámili s dativem, tedy pádem dávacím, je načase se seznámit též s časováním nepravidelného slovesa dō, „dávám“. Můžeme si všimnout, že sloveso se podobá slovesům 1. konjugace, jen ve víceslabičných tvarech se dlouhé ā zkracuje:

dare	(dávat)
dō	(dávám)
dās	(dáváš)
dat	(dává)
damus	(dáváme)
datis	(dáváte)
dant	(dávají)
dā	(dávej! dej!)
date	(dávejte! dejte!)

Složeniny slovesa dō, jako reddō („vracím“), trādō („podávám“, „předávám“), perdō („kazím“, „hubím“), vēndō („prodávám“), crēdō („věřím“) atd., se časují jako pravidelná slovesa 3. konjugace, tedy jako např. legō.

Slovesné předpony

Stejně jako v češtině, mohou i v latině slovesa přijímat předpony, které upřesňují nebo mění jejich význam. Výše jsme se již s některými setkali: sīdere → assīdere, capere → accipere, placēre → displicēre, manēre → remanēre, dare → trādere, spectāre → exspectāre, esse → praeesse, īre → redīre. Některé tyto předpony známe z cizích slov, s některými jsme se už setkali jako s předložkami. Jejich přesný význam si sepíšeme později; zatím nám stačí vědět, že se v latině hojně vyskytují, že předpona ad- své d připodobňuje následující hlásce (ac-cipere, as-sīdere) a že po připojení hlásky se někdy kořenové a mění v e nebo i (dare → trādere, placēre → displicēre) a kořenové e v i (tenēre → continēre).

Poznámky

↑ Latinské omnia znamená doslova „všechna“ (množné číslo středního rodu). V obecných označeních odvozených z přídavných jmen se takto v latině setkáváme s množným číslem velmi často („říkám jen dobré“ = dīcō sōlum bona).
↑ ^2,0 ^2,1 Slovesa dīcō (říkám), dūcō (vedu) a faciō (dělám) mají v rozkazovacím způsobu jednotného čísla tvar dīc, dūc a fac. Tento tvar mají rovněž složeniny slovesa dūcō (např. ēdūcō → ēdūc), ne však složeniny sloves dīcō a faciō (např. perficiō → perfice).
↑ Všimněme si, že zájmeno třetí osoby v dativu na rozdíl od češtiny nerozlišuje rod.

Úkoly do příští lekce

Zopakujte si věty z tého lekce i z lekcí minulých — přečtěte si je ještě jednou nahlas a uvědomte si jejich význam. Zkuste si do nich dosazovat jiná slova. Sestavujte si věty, jaké se vám jen podaří s dosavadními znalostmi sestavit. Hovořte a pište si s jinými latiníky — aspoň pár vět latinsky, zbylé pak můžete česky, ale když se nachomýtne věta, kterou byste zvládli v latině, neváhejte a pokuste se o latinu.
Zkuste si opět přeložit některé z okřídlených latinských rčení a obratů, jimž můžete porozumět se znalostmi z prvních pěti lekcí.

Pomocné stránky

[1] Latinské omnia znamená doslova „všechna“ (množné číslo středního rodu). V obecných označeních odvozených z přídavných jmen se takto v latině setkáváme s množným číslem velmi často („říkám jen dobré“ = dīcō sōlum bona).

[fac-2] 2,0 ^2,1 Slovesa dīcō (říkám), dūcō (vedu) a faciō (dělám) mají v rozkazovacím způsobu jednotného čísla tvar dīc, dūc a fac. Tento tvar mají rovněž složeniny slovesa dūcō (např. ēdūcō → ēdūc), ne však složeniny sloves dīcō a faciō (např. perficiō → perfice).

[zajmrody-3] Všimněme si, že zájmeno třetí osoby v dativu na rozdíl od češtiny nerozlišuje rod.

[1]

[2]

[3]