Pedagogika pro kombinované lyceum/Výchova ve středověku

Tato stránka je součástí projektu:

Pedagogika pro kombinované lyceum

střední škola

Příslušnost: skupinová

Charakter výchovy a vzdělávání ve středověku

• Středověk si často představujeme vůči antice jako „temný“, ale ve skutečnosti vzdělanost postupně narůstala (až na občasné náhlé propady po katastrofách apod.); v antice se totiž většinou vmýšlíme do bohaté vrstvy (Řek pěstující umění a filosofii, Říman řečnící v senátu), která byla velmi malá, zatímco ve středověku už začínáme mít ponětí i o prostých lidech.
• Základem je křesťanský světonázor, potažmo křesťanské pojetí člověka — proto zásadně převažuje kultivační motivace ke vzdělávání (člověk se přinejmenším primárně nevzdělává proto, aby se mu lépe dařilo na zemi, ale aby zdokonalil svou věčnou duši, tedy připravil se na věčné pobývání v nebesích, které je z pozemského hlediska nehmatatelné, bez praktických důsledků).
• Projevilo se už po vzniku křesťanství v pozdní antice. Sebepojetí křesťanství = duchovní Izrael (co židé mezi sebou, to my teď jsme pro celé lidstvo); základní vyučování podobné židovskému — školy katechumenů (těch, kdo se připravují na křest, resp. na přijetí mezi křesťany), z principu pro každého; na některých místech vznikají též vyšší křesťanské školy platónského typu (souběžně k již existujícím školám pohanským), nejznámější v Alexandrii Egyptské (tehdy nejspíše po Římu druhé největší město světa).
• Po rozpadu Západořímské říše toho spousta mizí vlivem rozpadu mezinárodního obchodu, neudržitelnosti velkých měst atd. (ve Východořímské říši to ovšem zůstává). Na místo velké říše nastupují menší království národů, které ještě nebyly v civilizačním vývoji tak daleko; vzdělanosti zprvu rychle ubude, zdaleka se nevzdělávají všichni, ale protože nyní jsou všichni víceméně povinně křesťané, celkově po krátkém výkyvu např. stále narůstá počet lidí, kteří umějí číst a psát — tedy ideál všeobecného vzdělávání je sice daleko, ale pořád si ho lidé uvědomují jako ideál, k němuž by se mělo mířit.
• Během evropského středověku vzniká základní struktura školství, jak je známe i dnes — školy základní, střední a vysoké, u středních rozlišení na všeobecně vzdělávací a odborné, učňovské školství v rámci cechů atd.

Vývoj církevního školství

• Už antické křesťanství podobně jako židovství vychází z toho, že každý člověk by měl sám dokázat číst Boží slovo, tedy svaté knihy. V době vzniku křesťanství umí většina židů číst a psát, křesťané se snaží o totéž, pro katechumeny (tedy ty, kdo se připravují na křest) vznikají školy, kde se kromě základů křesťanské víry učí i základní gramotnost.
• Zejména po zestátnění křesťanství v Římské říši během 4. století přibývá oddělených společenství na venkově, z nichž se vyvinulo to, co nazýváme kláštery — často tam utíkají před světem křesťanští idealisté, kteří vidí úpadek spojený s propojením státu a církve.
• Po pádu Západořímské říše, kdy se zhroutí všechny státní instituce a vylidní velká města, nadále funguje křesťanské vzdělávání ve školách pro katechumeny a v klášterech se udržuje vzdělanost (jednak klášterní knihovny, jednak technologie — stavebnictví, včelařství, zahradnictví, výroba piva atd.). Rovněž vzájemné propojení křesťanské církve (korespondence mezi biskupy, jejich setkávání na synodách) udržuje mezinárodní kontakt, který na jiných úrovních zmizel.

Farní školy

• Pádem Západořímské říše se mění struktura církve — dříve byli křesťané hlavně ve městech, církev spravoval sbor místních kněží (presbyterů) vedených biskupem, nyní vznikají venkovské farnosti, biskup nespravuje město, ale širší území. Vzdělávání katechumenů se přesouvá do farních škol, už to není příprava na křest, ale „vyučování náboženství“ pokřtěných dětí.

• Vzdělávání je to často nekvalitní, vyučuje v nich místní duchovní, pro něhož je to jen vedlejší povinnost. Přesto tak vzniká možnost, že nadané dítě i z chudých vrstev může být rozpoznáno a skrze církev se dostat k dalšímu vzdělání (posláno do klášterní nebo biskupské školy).

• Ve městech bývají farní školy kvalitnější, je možna lepší dělba práce mezi duchovními (učí ti, kdo umějí učit). Školy mají někdy podporu města. V biskupských sídlech někdy institucionálně splývají s biskupskými (katedrálními) školami jako jejich nižší stupeň.

Klášterní školy

• Klášterní školy vznikaly ze dvojí potřeby — jednak zajistit klášteru dorost, tedy mladé lidi, kteří se připojí ke společenství jako řeholníci (mniši, jeptišky), jednak vzdělat odborníky pro hospodaření na území kláštera (nejen samotný klášterní komplex, ale též polnosti a lesy okolo). Učiteli v klášterních školách byli řeholníci, kteří učili buď vedle jiných povinností, nebo později k tomu byli i vyčleněni (specializovali se). Žáky byly jednak děti a mládež (chlapci i dívky) z území kláštera, jednak nadanější děti doporučené do klášterních škol z farních škol.
• Nejstarší vzdělávání v klášterech ještě nemělo pevnou formu. Organizované klášterní školství přichází se vznikem velkých řádů, především benediktinů (r. 529).
• Žáci buď žili přímo v klášterech (schola interna), pak ovšem museli svůj život přizpůsobit řeholním pravidlům (zpravidla podobným noviciátu), nebo do nich mohli docházet pouze na výuku (schola externa).
• Vzdělávání v klášterech bylo zaměřeno jednak prakticky na pěstované technologie (stavebnictví, zahradnictví, včelařství, rybníkářství, bylinkářství, lesnictví atd.), jednak teoreticky směrem ke všeobecnému vzdělání či jako příprava na další studium. Praktické studium je ovšem motivováno nejen operativně, nýbrž i kultivačně (křesťanský ideál člověka jako Božího zahradníka, klášterní ideál spojení modlitby a práce — ora et labora). Teoretické studium navazovalo na antické pojetí sedmi svobodných umění, tedy nižší trivium (gramatika, rétorika a logika) a vyšší quadrivium (geometrie, aritmetika, astronomie a múzika). Tyto obory se v mnohém lišily od stejnojmenných dnešních oborů (gramatika se učila zpravidla memorováním latinských a řeckých textů a modliteb, logika zahrnovala mnoho toho, co bychom dnes považovali za filosofii, v rétorice se studenti zabývali psaním a ústní komunikaci). Studium quadrivia bylo předpokladem vyššího studia na katedrální škole či později univerzitě.
• Klášterní školy si udržovaly vedoucí postavení do vrcholného středověku. Od 11. století je začínají nahrazovat městské školy a univerzity. Zcela zanikly v 16. století, některé však v rámci svého kolejního vzdělávání převzali jezuité.

Katedrální školy

• Biskup, který měl na starost určitou církevní provincii, se měl starat též o získávání kněžského dorostu. Ve školách při sídelních chrámech biskupů (katedrály — pojmenovány tak podle katedry, což bylo čestné sedadlo biskupa) se proto k základnímu vzdělávání obdobnému farním školám přidružuje studium zaměřené na výchovu kněží.
• Toto vyšší vzdělávání bylo (na rozdíl od klášterních škol) přístupno jen chlapcům. Obsahem vzdělávání byla jednak důkladná výuka náboženství se zaměřením na budoucí pastorační činnost, jednak vzdělávání v sedmeru svobodných umění (viz klášterní školy).
• Katedrální školy, resp. jejich vyšší stupně se charakterem blížily vysokoškolskému studiu, docházelo u nich již také k mezinárodní výměně pedagogů i studentů. Po vzniku univerzit pak byly postupně nahrazeny univerzitami.

Rytířské vzdělávání

• Rytířská výchova pro šlechtické syny integruje starší vojenský výcvik s prvky z kněžského vzdělávání (což je nejzjevnější v rytířských řádech). Výchova trojstupňová: páže (7–14 let), panoš (14–21 let), rytíř.

• Vzdělávání pro šlechtické dcery je hlavně výchova k vedení domácnosti, ale někdy se k tomu připojuje i vzdělávání literární a múzické (šlechtičny uměly číst a psát častěji než jejich muži a otcové, kteří to považovali za dovednost pro bojovníka nepotřebnou).

Cechovní vzdělávání

• Ve většině řemesel dlouho vzdělávání jen informální (syn okouká od otce), jako první se cílené vzdělávání formuje ve stavebnictví („zednářství“) — stavební hutě s trojstupňovým vzděláváním: učedník, tovaryš, mistr. Možno srovnat s dnešní „průmyslovkou“, ale zpravidla i hodně metafyziky k tomu, tedy rituály, slavnosti atd.

• S rozvojem řemesel ve městech (specializace, spolupráce, monopolní privilegia atd.) se formalizuje též řemeslné vzdělávání pod patronací cechů, rovněž trojstupňové (učedník, tovaryš, mistr). Možno srovnat s dnešním učňovským vzděláváním, ale stejně jako u zednářů více ritualizované atd.

Univerzity

• Antické akademické vzdělávání (filosofické školy) po rozpadu Západořímské říše zaniká, chybí mu globální propojení, výměna informací a učitelů, nástupci se do jisté míry stávají biskupské (katedrální) školy. Ve Východořímské říši stát (kde je nyní křesťanství státním náboženstvím) prosazuje schematické úřednické vzdělávání, svobodné křesťanské vysoké školy zanikají (alexandrijská koncem 4. stol.), pohanské rušeny (novoplatónská Akademie v Athénách zrušena Justiniánem 529). Někteří učitelé odcházejí na východ a formují tam školy akademického typu (nejvýznamnější akademie v Gundéšápúru, kterou po dobytí Persie (642) přebírají muslimové; 9. stol. se odtamtud přesunuje těžiště vzdělávání do Bagdádu, Gundéšápúr upadá, ±1000 v ruinách).

• Po rozpadu Západořímské říše nejprve ustane většina kontaktů mezi jednotlivými západními zeměmi, zůstává jen propojení na úrovni církve, avšak během staletí se kontakty vytvářejí znovu. V 9. století už poměrně výrazné mezinárodní propojení (Francká říše propojuje Evropu, Kalifát propojuje Blízký Východ, krom obchodu v rámci Evropy a v rámci Kalifátu též islámsko-křesťanské kontakty), později ještě posíleno křížovými výpravami. Částečně pod vlivem rostoucího mezinárodního propojení, částečně pod inspirací blízkovýchodními akademiemi narůstá mezinárodní výměna studentů a profesorů na katedrálních školách, knihy se častěji překládají (nově z arabštiny do latiny, např. Konstantin Afričan, Heřman Němec, Jan ze Sevilly) a více šíří (opisují).

• Ve středověkých podmínkách zahraniční studenti nebo profesoři neměli víceméně žádnou právní ochranu. Jak na katedrálních školách (zejména tam, kde jsou věhlasní učitelé, např. právník Pepo v Bologni) zahraničních studentů i profesorů přibývá, vzniká nutnost to nějak řešit. Nakonec řešením zakládání školských spolků (universitas scholarium), které získají určité uznání od místní administrativy (později privilegia přímo od panovníka) a které zajišťují ochranu práv studentů a vyučujících navenek a rovnost pro domácí i cizince uvnitř školy — to jsou zárodky univerzit.

• První takový spolek v Bologni ±1088, následně do konce 13. století vznikají univerzity v Salernu, Oxfordu, Cambridgi, Paříži, Arezzu, Salamance, Padově, Neapoli, Toulouse, Northamptonu (existuje jen několik let), Sieně, Palencii (následně se přesouvá do Valladolidu), Montpellieru, Lisabonu (následně se přesouvá do Coimbry) a Alcalá. První „severská“ univerzita vzniká až 1348 v Praze.

• Školský spolek vyplácel učitele a najímal prostory pro výuku (zpočátku často tytéž jako pro ubytování učitelů i žáků). Na studium byli přijímáni studenti odevšad a různého věku (rozhodující byla schopnost účastnit se studia), nabídka studia obsahovala souhrn tehdejšího vědění, proto univerzity označovány jako studium generale.

• Studenti i učitelé byli podle svého geografického původu rozděleni do zpravidla čtyř „národů“ (nationes), skutečná národnost nehrála roli (spíše ve stylu „ten přišel ze severu, tedy bude patřit do natio germanica“).

• Univerzita měla čtyři faktulty. Základem pro všechny byla fakulta artistická, pojmenována podle (septem) artes (liberales), tedy (sedmi svobodných) umění, po dokončení trivia (±3 roky) se student stal bakalářem (baccalaureus), po následném dokončení kvadrivia (také ±3 roky) mistrem (magister), pak mohl pokračovat na jedné ze tří vyšších fakult (iurisprudentia, medicina, theologia) a stát se doktorem (doctor).

• Studium bylo spjaté s výukou (už bakaláři učili na artistické fakultě mladší ročníky) a s výzkumem (hlavně teoretickým). Důležitá byla mezinárodní výměna (všechno se odehrávalo v latině, takže porozumění bylo zaručeno; bylo běžné, že žáci během studia vystřídali více univerzit a že vyučující hostovali na jiných univerzitách), ale také privilegia vydělující univerzitu jako samostatný svět z okolní společnosti — v disputacích na univerzitě bylo možno probírat názory a otázky, které by mimo univerzitu nebyly povoleny.

• Univerzity byly de iure církevní i světské, ale de facto všude podléhaly církevnímu řízení a členové církevních spolků byli bráni jako součást duchovenstva v širším smyslu slova; mnoho vyučujících byli vysvěcení kněží nebo později členové dominikánského řádu (který si bral za cíl vzdělávání). Studia proto byla otevřena výhradně mužům, jen ve velmi výjimečných případech se vyskytla na univerzitě žena, která pak ale pro své působení přijala mužské sociální pohlaví, tedy v rámci univerzity se oblékala jako muž apod. (nejstarší známá Bettisia Gozzadini).

Zdroje na webu

• Pedagogika středověku a raného novověku — kapitola z Vývoje pedagogického myšlení od Vladimíra Jůvy z r. 1987 (v českém prostředí standardní dílo, ale v pohledu na středověk dosti poplatné komunistickému světonázoru)
• Středověká výchova — stručný přehled založený hlavně na Jůvovi (tentýž problém pohledu na středověk)
• Education in The Middle Ages — stručný, ale odborně dobře ukotvený přehled (en)
• Education in the Middle Ages: The Medieval University and More — populárně psaný, ale odborně fundovaný přehled s důrazem na univerzity (en)
• Education: The Middle Ages — obsáhlý a odborně velmi spolehlivý článek v encyklopedii Britannica, též jména osobností s odkazy na další články (en)