Pedagogika pro kombinované lyceum/Reformní pedagogika 1. poloviny 20. století

Hledání nového přístupu

Už během 19. století se objevuje snaha reformovat rigidní státní školství, založené na schematickém herbartismu, ale životná pedagogická hnutí (jejichž vliv trvá dodnes) se formují až na začátku 20. století. V různých zemích nebo u různých autorů se používají pro tuto reformní vlnu různá označení (reformní pedagogika, reformismus, progresivismus, aktivismus, nová výchova, nová škola, moderní škola atd.), ale jde o celosvětové hnutí. Reformátorů a reformních pokusů jsou desítky, různí autoři vypichují různé z nich jako hlavní. Největší dva směry (montessoriovská pedagogika a waldorfská pedagogika) jsou někdy pojednávány zvlášť, protože vůči vzájemně si podobnějším ostatním jsou svébytnější.

Tyto různé reformní snahy mají řadu společných rysů:

Snaha o proměnu školy je spojena se snahou o proměnu životního stylu, hodnotového žebříčku, nebo dokonce celé společnosti.
Orientují se na dítě (pedocentrismus), zdůrazňují jeho potřeby, přirozenost, potenciál, individualitu, kterým musí být dána přednost před sumou zvládnutého učiva.
Snaží se o celostní (holistický, antiredukcionistický) přístup, pozorování jevů v jejich kontextu, propojování předmětů a učebních obsahů, využití různých přístupů (teoretický, praktický, umělecký, sociální atd.).
Hledají prostor pro individuální rozvoj dětí, snaží se probudit jeho osobní odpovědnost (osobní projekt, osobní plán, samostatná práce, vytyčování cílů atd.).
Vyučování je do značné míry projektové, vytyčený cíl vyžaduje kombinaci různých přístupů a propojuje více předmětů, často se zapojením skupinové spolupráce.

Montessioriovská pedagogika

Maria Montessori se narodila v provincii Ancona v roce 1870. Studovala medicínu, filosofii a psychologii. Měla aktivní zájem o antroplogii, biologii a pedagogiku. Jako první žena v Itálii se stala dotorkou medicíny. S lékařským kolegou měla syna, ale neprovdala se, protože by to znemožnilo její práci lékařky. Pracovala na psychiatrické klinice v Římě, také jako dětská lékařka. Později vedla katedru antropologie v Římě a vzdělávala pedagogy pro práci s postiženými dětmi.

V roce 1899 na kongresu v Turíně Montessori prezentovala své myšlenky o souvislosti sociálního původu a školní úspěšnosti a mluvila o její praxi v oblasti léčby mentálně hendikepovaných dětí, 1900–1901 poprvé experimentálně nasadila speciální pedagogiku v rámci zařízení pro postižené děti.

V roce 1907 otevřela první Dům dětí (Casa dei bambini), který navštěvovaly předškolní děti ze sociálně slabších rodin. Montessori zde plně nasadila své metody pro senzomotorický rozvoj dětí, tzv. senzomotorický materiál. V roce 1926 vydala dílo Příručka vědecké pedagogiky, kde vysvětila, proč je důležitý tzv. didaktický materiál. V roce 1929 vznikla Association Montessori Internationale.

Montessori se snaží o svobodnou výchovu osobnosti jednotlivce. Důraz je kladen na svobodu dítěte, ale prostředkem k jejímu dosažení je řád. Podle Marie Montessori je člověk svobodný když zná sám sebe, své schopnosti ale i slabosti a dokáže s nimi pracovat. Dítě musí ke svobodě vyrůst. Důraz je kladen na pochopení jevů a věcí, rozvoj řeči a myšlení. Podporuje zejména smyslové poznávání, které vychází z aktivní manipulace s věcmi (využívají se při tom speciální montessoriovské pomůcky, zaměřené často na pohyb a hmat). Dítě má mít připravené prostředí, tak aby jednotlivé pomůcky a pracovní místo, složily k samostatně získaným zkušenostem a poznatkům, bez zásahu dospělé osoby. Dítě jedná ze své vlastní vůle a ze svého rozhodnutí, což ho učí zodpovědnosti. Svoboda dítěte znamená samostatnost a osobní nezávislost, ale je vyvážená disciplínou v podobě řádu (k němu patří např. pravidelný rozvrh dne, úklidové služby atd.).

Marie Montessori vychází z tzv. senzitivních fází, ve kterých se zrovna dítě nachází. V jednotlivých fázích má být dítě citlivé, připravené, k získání konkrétních dovedností. Senzitivní fáze podle Marie Montessori jsou:

0–3 roky: pohyb, řeč a řád
3–6 let: sebeuvědomění dítěte
6–12 let: morální senzitivita
12–18 let: samostatnost v sociálních vztazích

V montessioriovké pedagogice je důležitý princip věkové heterogenity, skupiny dětí jsou v mateřských školkách i školách věkově smíšené (školní třídy zahrnují nejčastěji cca tři ročníky, takže rozdělení do tříd kopíruje výše uvedené šestileté fáze). Důležitá je podpora sociálního cítění a začleňování člověka do socílních vazeb. Ve třídách je také praktikován princip ticha, při kterém se žák nejen lépe koncetruje, ale ticho podporuje také vciťování se do lidského bytí.

Předmětovým základem výuky v Montessori školách jsou obory, které rozvíjejí osobnost:

cvičení praktického života
rozvoj smyslů a myšlení pomocí smyslového materiálu
řeč
matematika
kosmická výchova (učení aktivitou ve světě)

Dalším důležitým principem je kontrola vlastních chyb, při které se dítě učí vyhledat vlastní chybu a opravit ji. Učitel je pomocníkem a oporou, nemá vnucovat dítěti nové činnosti, ale vést ho takovým způsobem, aby dospívalo ke svobodné volbě. Středobodem školy je (přinejmenším v originálním pojetí Marie Montessori) tzv. atrium, jakási svatyně či modlitebna a zároveň slavnostní shromaždiště.

Daltonský plán

Helen Parkhurst navštívila experimentální školu Marie Montessori a inspirovala se k vytvoření obdobného, ale přesto samostatného a vůči Montessori inovativního pedagogického konceptu. Experimentálně jej nasazuje poprvé 1904, pak 1911–12, konečně 1919 zakládá samostatnou škola v Daltonu.

Daltonská škola je uspořádána do „laboratoří“, mezi nimiž se žáci pohybují poměrně svobodně. Velký důraz je přitom na spolupráci mezi žáky, tedy na vzájemnou pomoc a vzájemné učení. Kontrola práce žáků probíhá až na výstupu, tedy zda dosáhli cílů, které si předsevzali. Žáci si pro určitá období (týden, měsíc) pod vedením učitele stanovují své cíle a uzavírají „smlouvu“ o jejich dosažení.

Waldorfská pedagogika

Rudolf Steiner studuje nejprve filosofii a přírodní vědy, profiluje se mezioborově (už jako student dostává jakožto vydavatel na starost vydání Goethových přírodovědných spisů). V posledních letech 19. století působí v avantgardních kruzích v Berlíně jako lektor (hodně činný v osvětovém působení mezi dělníky), soukromý učitel, publicista. Na přelomu století je pozván jakožto přednášející do berlínské teosofické lóže a mezi jejími členy nalézá publikum též pro své filosofické názory. Seznamuje se blíže s teosofií a pokouší se na ni aplikovat svá východiska, jeden čas vede celou německou sekci Theosofické společnosti, ale po sporu s celosvětovým vedením Theosofické společnosti, v němž odmítá opustit své důsledně křesťanské názorové pozice, je z Theosofické společnosti vyloučen. Ze svých, tehdy již početných posluchačů a žáků formuje Anthroposofickou společnost a svůj přístup, snažící se aplikovat přírodovědnou metodu na poznávání duševní a duchovní skutečnosti, nazývá antroposofií, či obecně duchovní vědou.

Sám zůstává bezdětný, ale již ze studentských let má zkušenosti jako soukromý vychovatel, a to též s postiženými dětmi. Své pedagogické přístupy tříbí jako poradce pedagogů, kteří k němu přicházejí jako k duchovnímu učiteli, a základní principy formuluje už v roce 1907. Prakticky je v úplnosti uplatňuje až v roce 1919, kdy jej továrník Emil Molt (továrna na cigarety Waldorf-Astoria) žádá o vybudování pokrokové školy pro děti svých zaměstnanců a dává mu k dispozici finanční prostředky. Steiner sám se nestává v nové škole učitelem, ale školí a následně doprovází tým učitelů, složený z velké části z jeho dosavadních posluchačů a žáků.

Základním kamenem Steinerovy pedagogiky je jeho vývojová psychologie. Ta v té době ještě neexistuje jako akademický obor, Steiner si ji formuluje na základě svých praktických zkušeností a pozorování a teoreticky ji podkládá antroposofickou naukou o člověku (bytost člověka složena z vícera tělesných, duševních a duchovních článků). Místo tříletých a šestiletých období, na nichž staví Maria Montessori, Steiner formuluje jako základní periodu sedmiletí, resp. jejich třetiny (sedmiletí jsou vlastně třikrát tři období devíti měsíců, tedy rytmus založený prenatálním vývojem), a v této osnově popisuje základní předěly v životě dítěte (první formace osobnosti ve 3. roce, školní zralost kolem 7 let, další osobnostní formační předěl v 9.–10. roce, počátek abstraktního myšlení ve 12. roce, expanze emočního života kolem 14 let atd.); většina takto navržených předělů byla později popsána i akademicky (Piaget, Kohlberg, Erikson, Loevinger, Fowler). Důležitý je pro něho všestranný rozvoj člověka, tedy k dosavadnímu školskému zaměření na rozvoj myšlení doplňuje též rozvoj cítění a vůle, který zajišťují vhodně vybrané umělecké a řemeslné předměty. Podobně jako Maria Montessori podtrhává význam rozvoje smyslů, ale jejich škálu rozšiřuje na dvanáct (vedle např. vnímání tepla nebo rovnováhy hovoří např. o smyslu pro řeč).

Z těchto principů Steiner odvozuje základní strukturu školy a vyučování. Škola je od začátku koncipována jako dvanáctiletá, tedy integrovaná základní a střední. Těžiště předmětů v jednotlivých ročnících jsou zvolena podle příslušných vývojových fází dětí, věkem dětí se řídí též doprovodná vyprávěcí látka. V životě školy je důležitý rytmus dne, týdne a měsíce, den se zahajuje obřadně, slaví se křesťanské svátky. Pro možnost prohloubení je hlavní učivo uspořádáno do epoch, tedy cca měsíčních projektových jednotek, kdy se daný předmět probírá každý den několik prvních hodin vyučování. Jako základní kolektiv ponechává Steiner klasickou rovnověkou třídu, vedenou v prvních osmi letech jedním učitelem; organismus třídy podle něho pomáhá vyrovnávat vývojové jednostrannosti jednotlivých žáků (tedy žáky, kteří se v určité oblasti vyvíjejí příliš překotně, v tomto vývoji přibrzdí, a naopak žáky opožděné urychlí).

I při důrazu na obecné vývojové zákonitosti Steiner pojímá svou pedagogiku jako zásadní výchovu ke svobodě (poukazuje na to, že jen všestranně rozvinutý člověk se může skutečně svobodně rozhodovat pro svou cestu). Rozvoj individuálního potenciálu dítěte sílí s postupujícím věkem a má podobu různých individuálních projektů v jednotlivých předmětech i mezipředmětově (např. ročníkové práce). Pedagogické kolegium školy by si také mělo pro zohlednění individuálních výchovných a vzdělávacích potřeb společně budovat obraz jednotlivých dětí (společné pedagogické pozorování dítěte) a setrvávat v rozhovoru s rodinou dítěte (která je brána také jako součást organismu školy), aby výchovné působení školy a rodiny souznělo.

Freinetovy školy

Célestin Freinet se 1920 se stává učitelem, ale je velmi nespokojen s metodami tehdejšího školství. Několik let postupně dobudovává metody, na nichž chce založit „moderní školu“, která by poskytovala dětem to, co opravdu potřebují, od roku 1924 pak vede svou školu podle těchto principů.

Klíčovou činností ve Freinetově škole je manuální (řemeslná) práce, ve škole jsou různé dílny, mezi nimiž si žáci vybírají s poměrně velkou mírou svobody. Učí se sami jednak metodou pokus-omyl, jednak od starších a zkušenějších žáků. Učitel vystupuje jako rovnoprávný spolupracovník (antiautoritativní postoj), snaží se směrovat žáka na činnosti podle jeho zájmů a také využívat reálných zkušeností, které si děti do školy už přinášejí („přirozená metoda“). Děti mají spoluodpovědnost za běh školy, též se samosprávně podílejí na jejím řízení.

Jenský plán

Peter Petersen od 1923 experimentálně, 1927 naplno spouští školu podle svých zásad. Běh školy má čtyři složky, jedním je samotná výuka (zvaná „práce“), která se skládá z výukového jádra (mezipředmětová témata), předmětových kurzů a volitelných prací, dalším jsou rozhovory, hry a slavnosti. Důležitou složkou školy je společný školní prostor (dostatek míst ke společnému pobývání, důraz na příjemnost a vhodnost pro studium, žáci se podílejí na vytváření). Hodnocení je slovní a žáka v něm hodnotí jak učitel, tak spolužáci, tak on sám.

Zdroje na webu

Reformní pedagogika obecně

w:Reformní pedagogika — dost zjednodušený, ale přece jen přehled „velké pětky“
Jarmila Svobodová: Reformní pedagogika — heslovité shrnutí reformní pedagogické vlny zejména od r. 1900 do 2. světové války, ale s výhledem do současnosti; dobře vypichuje společné rysy všech reformních proudů
Alliance For Childhood — asi nejvýraznější současný zástupce obecných principů reformní pedagogiky (en)

Montessoriovská pedagogika

Montessori ČR — stránky spolku pro rozvoj montessoriovské pedagogiky v ČR, základní informace o montessoriovské pedagogice
Association Montessori Internationale — stránky mezinárodní asociace montessoriovských škol, obsáhlé informace o montessoriovské pedagogice

Daltonský plán

Základní informace o daltonském plánu na stránkách ZŠ Husova v Brně (celočeské daltonské stránky už nefungují)
Dalton International — stránky mezinárodní asociace daltonských škol (en)

Waldorfská pedagogika

Asociace waldorfských škol České republiky — oficiální stránky, základní informace o waldorfské pedagogice
Asociace waldorfských mateřských škol — oficiální stránky, základní informace o waldorfské pedagogice s důrazem na předškolní věk
Waldorf International — oficiální stránky Mezinárodní konference waldorfského pedagogického hnutí (de) (en)
- Na těchto stránkách najdete i konferencí formulované klíčové znaky waldorfské pedagogiky (což znamená též východiska pro udělování ochranné známky Waldorf v oblasti základního a středního školství) v němčině, angličtině, španělštině a francouzštině.
International Association for Steiner/Waldorf Early Childhood Education — oficiální stránky mezinárodní waldorfské asociace pro předškolní vzdělávání (en)
Pedagogická sekce Svobodné vysoké školy při Goetheanu — nominálně sice nejde o instituci waldorfskou, ale založenou Rudolfem Steinerem, takže obsáhlá literatura i multimedia se týkají téměř výhradně waldorfské pedagogiky

Jenský plán

Základní informace o jenském plánu na stránkách ZŠ Hučák v Hradci Králové (celočeské jenské stránky neexistují)
Stránky nizozemského sdružení pro jenský plán, poměrně podrobné informace o principech jenského plánu (nl) (en) (de)

Freinetovy moderní školy

Mezinárodní federace hnutí moderní školy — oficiální stránky mezinárodního sdružení pro Freinetovu pedagogiku (fr) (en) (de) (es) (pt) (it)

Tato stránka je součástí projektu:
Pedagogika pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová