Wikiverzita

Pedagogika pro kombinované lyceum/Nové pedagogické přístupy 19. století

< Pedagogika pro kombinované lyceum
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
Pedagogika pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová

Pedagogická východiska a tendence 19. století editovat

Od konce 18. století a celé 19. století probíhá průmyslová revoluce, tedy rozmach technologií, které se šíří do všech oblastí života a ovlivňují život všeho obyvatelstva (doprava, sériová výroba). Tím dochází též k převrstvení obyvatelstva (původní rolníci se stěhují do měst a stávají se z nich dělníci), tradiční lidová kultura a struktura společnosti se rozvolňuje až rozpadá, objevují se velké sociální problémy, které jsou často spojeny s nedostatkem vzdělání.

Společnost hledá myšlenku svého uspořádání poté, co přestává platit jako přirozené středověké metafyzické (náboženské) uspořádání, a touto myšlenkou se stává národ. Formuje se novověký pojem národa jakožto jazykově-kulturní entity a probíhá národní probuzení. Národy, které žijí ve víceméně národním státě (Francie), připojují národní myšlenku k myšlence občanské; u národů, které žijí ve více státních útvarech, se objevuje tendence k politickému sjednocení (Německo, Itálie); u národů, které nemají politickou suverenitu, se objevují hnutí k jejímu dosažení. Častá je snaha navázat na slavnou minulost, která je viděna jako lepší situace národa ve srovnání se současností a jako výzva ke znovudosažení někdejší úrovně = národní obrození. Ve všech případech je jako jeden z důležitých prostředků k pěstování národního sebevědomí spatřováno školství.

Rozpad feudálního systému (moc panovníka delegována na jednotlivá místní panství) vedl už během 18. století k centralizaci státní moci (často v podobě absolutní monarchie). Během 19. století dochází k postupné demokratizaci, ale státní moc už zůstává centralizovaná, tedy např. školství je viděno jako úkol státní. Státy budují školství shora jako jednotný systém, postupně se zavádí povinná školní docházka.

Státní školní systémy jsou většinou budovány v duchu herbartismu, tedy schematicky pojatého až byrokraticky zkomoleného přístupu, o který se snažil J. F. Herbart. Vůči tomuto schematismu se objevuje idealistická (romantická, někdy i utopická) reakce — jednotlivé pokusy o zakládání škol či vzdělávání jiného typu, které však ještě nemá stálou životnost. Příkladem takovéto reakce jsou snahy L. N. Tolstého.

Johann Friedrich Herbart editovat

J. F. Herbart (4. 5. 1776 – 14. 8. 1841) byl německý filosof, pedagog a psycholog. Byl jedním z prvních, kdo vnímal pedagogiku jako skutečnou akademickou vědu, a byl první, komu se podařilo pedagogiku etablovat jako akademický obor. Základ pedagogiky viděl v psychologii (která se tehdy také začínala rozvíjet).

Herbart se vyznačoval velmi systematickým a racionálním přístupem. Na základě Pestalozziho pedagogické koncepce kriticky zreflektoval vlastní představy, což ho vedlo k vytvoření uceleného filosofického systému.

Do 12 let ho matka vzdělávala doma v matematice, religionistice, filosofii a ve hře na klavír. Poté nastoupil na gymnázium. Na univerzitě projevoval zájem o právní vědy, literaturu a zejména o filosofii.

Herbart věřil, že každý člověk se rodí jako jedinec s potenciálem, který je potřeba správnou vědomostní i mravní výchovou rozvíjet. K správnému rozvoji má žákovi pomoci učitel. Formuloval tzv. didaktický trojúhelník (podle něho se nazývá Herbartův trojúhelník) jako trojvztah žáka, učitele a učiva.

Úkolem učitele vůči žákovi je:

  • vedení
  • vyučování
  • mravní výchova

Učitel má žákovi učivo zprostředkovat způsobem, který jej motivuje a naváže na žákovi dosavadní vědomosti. Rozdělil tento vyučovací postup na čtyři fáze:

  • jasnost
  • asociace
  • systém
  • metoda

Věřil, že vzdělání by mělo vést žáka jak k intelektuálnímu, tak k mravnímu seberozvoji. Herbart usiloval o osamostatnění pedagogiky jako samostatné disciplíny na poli vědy, avšak sám byl přesvědčen, že pedagogika úzce souvisí s jinými vědami jako psychologie a filosofie, ke kterým přistupoval racionálně a logicky.

Jako herbatismus se označuje pedagogický směr, který se ustálil až po Herbartově smrti a rozšířil se po celé Evropě i USA. Mnoho tzn. herbartovců ale vneslo do Herbartova původního pedagogického konceptu prvky, které způsobily, že směr se začal stávat více jednostranným a příliš schematizovaným, potažmo odtrženým od živé pedagogické praxe.

Lev Nikolajevič Tolstoj editovat

Lev Nikolajevič (1828–1910) byl ruský spisovatel, filosof a pacifista. Běžné školy mu nevyhovovaly a tak se zajímal o sebevzdělání. Silně vnímal rozdělenost ruské společnosti mezi bohatými a chudými, věřil, že řešením by bylo vzdělávat chudé lidi. Rozhodl se proto vzdělávat mužiky a jejich děti. Roku 1861 na rodinném panství v Jasné Poljaně založil školu, na které sám vyučoval. Vyučovalo se na ní tak, jak sám vymyslel. Věřil, že člověk sám od sebe touží po vzdělání a že když se dětem dá prostor, budou se chtít samy učit. Celá jeho škola byla založena na dobrovolnosti, a na tom také selhala. Mužici brali školu jako zbytečnost a jeho brali za podivína, nechtěli posílat své děti do školy, majitelé sousedních panství zase v Tolstého snaze o vzdělávání poddaných viděli ohrožení svého postavení.

Po selhání školy pro mužiky se na nějakou dobu pedagogické činnosti vzdal a měl vlastní děti. O pár let později napsal Slabikář pro děti a také se vrátil k vyučování, s kterým ale po pár letech znovu přestal.

Za svůj život napsal mnoho děl, z nichž některé byly věnovány jeho pedagogickým myšlenkám a také mnoho učebnic. Byl ovlivněn hlavně Rousseauem.

Zdroje na webu editovat

Situace pedagogiky v 19. století editovat

J. F. Herbart editovat

Pedagogické texty dostupné na webu editovat

L. N. Tolstoj editovat

Pedagogické texty dostupné na webu editovat

(Česky bohužel nevím o ničem na webu volně dostupném. Mmh (diskuse))

Citováno z „https://cs.wikiversity.org/w/index.php?title=Pedagogika_pro_kombinované_lyceum/Nové_pedagogické_přístupy_19._století&oldid=120514“