Latina pro začátečníky/Lekce 8

Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí kurzu:
středoškolská
Příslušnost: Mmh

VyprávěníEditovat

Zatím všechny latinské věty, které jsme si uvedli, byly v přítomném čase. Latina samozřejmě zná i časy další (tři minulé a dva budoucí), z nichž se ponejprv seznámíme s perfektem, minulým časem označujícím ukončený děj a typicky použitelným ve vyprávění o věcech, které se udály, ale nyní se již nedějí. Všichni si asi vybavíme větu:

vēnī, vīdī, vīcī = přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem

Tato věta je složena ze tří perfektních tvarů (které bychom mohli přeložit také „přišla jsem, viděla jsem, zvítězila jsem“, případně „přišlo jsem, vidělo jsem, zvítězilo jsem“, protože stejně jako tvary přítomné nerozlišují rod) a tvoří právě takové vyprávění o něčem, co se událo, ale nyní se již neděje. Obdobně můžeme sestavovat vyprávění další:

domum vēnī et cēnam coxī = přišel jsem domů a uvařil jsem večeři
magistram vīdī et salūtāvī eam = viděla jsem učitelku a pozdravila jsem ji
ē lāophorō iam in forō exiī, in Billā ēmī, reliquamque viam per pedēs iī = vystoupil jsem z autobusu už na náměstí, nakoupil jsem v Bille a zbytek cesty jsem došel pěšky
tū vēnistī, sed ea nōn vēnit = ty jsi přišel, ale ona nepřišla
vestrō certāminī interfuī = zúčastnil jsem se vaší soutěže
nēmō vēnit, ideō domum iimus = nikdo nepřišel,[1] tak jsme šli domů
prīmum ibi sōlus fuī, posteā Iōanna vēnit, deinde Paulus Lūciaque vēnērunt, postrēmōque vēnistis et vōs = ponejprv jsem tam byl sám, pak přišla Jana, následně přišli Pavel a Lucie, a nakonec jste přišli i vy
tunc etiam iuvenēs fuimus perīculaque amāvimus = tehdy jsme ještě byli mladí a milovali jsme dobrodružství
iuvenis fuī ac pecūniā opus mihi fuit = byl jsem mladý a potřeboval jsem peníze (byla jsem mladá a potřebovala jsem peníze)
fuimus ibi, sed nihil agere potuimus = byli jsme tam, ale nemohli jsme nic dělat

Vidíme, že tvary perfekta se liší od přítomného času koncovkami i změnami v kmeni slovesa (obojí je přesněji popsáno v gramatické části). Aby odlišností nebylo málo, trpné tvary perfekta (potažmo činné tvary deponentních sloves) se tvoří úplně jinak, složením příčestí a tvarů slovesa sum (čímž nám ovšem už trochu připomínají český minulý čas):

discipulī bene labōrāvērunt, itaque ā magistrō laudātī sunt = žáci dobře pracovali, proto byli učitelem pochváleni (proto je učitel pochválil)
omnia facta sunt = všechno je uděláno (hotovo)[2]
domum lāophorō vectus (vecta) sum = jel (jela) jsem domů autobusem
Latīnē locūtī (locūtae) sumus = mluvili (mluvily) jsme latinsky

Na slovese jako vehor nebo loquor vidíme, že deponentní slovesa i v perfektu mají tvary trpné. Vedle nich se ovšem vyskytují též slovesa semideponentní („polodeponentní“), která jsou deponentní buď jen v prezentu, nebo jen v perfektu. Příkladem takových sloves jsou třeba audeō („odvážit se“) s perfektem ausus sum nebo revertor („vrátit se“, „obrátit se nazpět“) s perfektem revertī:

herī revertimus sērō, sed hodiē revertimur in tempore = včera jsme se vrátili pozdě, ale dnes se vracíme včas
prius ausus nōn sum, nunc autem audeō = předtím jsem si netroufal, teď si ale troufnu

Slovesa s minulými tvaryEditovat

Podobně, jako v latině existují slovesa, která vyjadřují aktivní děj pasivním tvarem (např. již mnohokráte zmiňované loquor), existují i slovesa, která vyjadřují přítomný děj nebo stav tvarem minulým. Běžně se můžeme setkat se slovesy meminī — „pamatovat si“ (vlastně minulý čas od zaniklého slovesa o významu „zapamatovávat si“, protože věci si pamatujeme, když jsme si je zapamatovali), ōdī — „nenávidět“, „nemít rád“ (vlastně minulý čas od zaniklého slovesa o významu „ošklivit si“, protože věci nemáme rádi, když jsme si je zošklivili), nōvī — „znát“ (vlastně minulý čas slovesa nōscō, „poznávat“) a suēvī — „být zvyklý“, „mít ve zvyku“, „obyčejně dělat“ (vlastně minulý čas slovesa suēscō, „zvykat si“). Tato slovesa časujeme stejně jako jiné perfektní tvary, avšak používáme je ve větách popisujících přítomnost:

meministīne Paulam? = pamatuješ si Pavlu?
Marcus et Martinus eam certē meminisse nōn possunt = Marek a Martin si ji přece nemohou pamatovat
tantum suī meminit = pamatuje (myslí) jen na sebe
ōdī peregrīnāre = nemám rád cestování
ōdērunt sē invicem = nemají se rádi (vzájemně)
suāve est amāre, amārum est ōdisse = sladké je milovat, hořké je nenávidět
hīc omnēs nōvērunt inter sē = tady se všichni znají
nōvistisne alius alium? = znáte se?
dīceris omnia nōvisse = říká se o tobě, že všechno znáš
avus post merīdiem dormīre suēvit = dědeček má ve zvyku odpoledne spát
suēvimus inter nōs = jsme na sebe zvyklí
aegrīs genibus meīs usque suēvisse nōn possum = pořád si nemohu zvyknout na svá bolavá kolena

Souvisící mluvnické jevyEditovat

PerfektumEditovat

Prostý minulý čas se v latině nazývá perfectum („dokonané“), protože vyjadřuje minulý děj již uzavřený, do současnosti nepřetrvávající. V nejběžnějším případě mu odpovídá český minulý čas slovesa dokonavého.

Perfektní tvary se tvoří zvláštní sadou koncovek — zatímco v přítomném čase se osobní tvary vyznačují koncovkami , -s, -t, -mus, -tis, -nt a infinitiv koncovkou -re, v perfektu na jejich místo vstupují koncovky , -istī, -it, -imus, -istis, -ērunt v osobních tvarech a -isse v infinitivu. Tyto koncovky se navíc připojují k perfektnímu kmeni slovesa, který se nedá s jistotou odvodit ze kmene přítomného, a proto se jej u každého slovesa musíme zvlášť naučit. Ve slovnících se proto u sloves jako třetí tvar (vedle 1. osoby jednotného čísla přítomného času a vedle přítomného infinitivu) uvádí 1. osoba jednotného čísla perfekta, tedy perfektní kmen s připojenou koncovkou .

Tvoření perfektního kmene sice nepodléhá žádnému jednoznačnému pravidlu, avšak dá se popsat několik nejběžnějších způsobů, jimiž se odvozuje z kmene prezentního (přítomného). Nečastěji se perfektní kmen tvoří připojením -v- k prezentnímu kmeni (zejména u sloves 1. a 4. konjugace, např. cantōcantāvī, audiōaudīvī), přičemž někdy toto -v- získává samohláskovou podobu -u- (zejména u sloves 2. konjugace, např. habeōhabuī), u mnoha sloves se prezentní kmen prodlouží (zejména u 3. konjugace, např. legōlēgī), u některých se první slabika kmene zdvojí (rovněž zejména u 3. konjugace, např. currōcucurrī), u některých se přidá -s (rovněž zejména u 3. konjugace, např. rēpōrēpsī). Souhledně si můžeme tyto způsoby tvoření perfektního kmene včetně perfektních koncovek seřadit do tabulky:

inf. -isse cantāvisse habuisse lēgisse cucurrisse rēpsisse audīvisse
1. sg. cantāvī habuī lēgī cucurrī rēpsī audīvī
2. sg. -istī cantāvistī habuistī lēgistī cucurristī rēpsistī audīvistī
3. sg. -it cantāvit habuit lēgit cucurrit rēpsit audīvit
1. pl. -imus cantāvimus habuimus lēgimus cucurrimus rēpsimus audīvimus
2. pl. -istis cantāvistis habuistis lēgistis cucurristis rēpsistis audīvistis
3. pl. -ērunt cantāvērunt habuērunt lēgērunt cucurrērunt rēpsērunt audīvērunt

V latině velmi běžné pasivní (trpné) tvary se ovšem v perfektu tvoří zase úplně jinak, a to pomocí minulého trpného příčestí. To odvodíme ze supina, tedy čtvrtého tvaru slovesa, který se uvádí ve slovnících. Samotné supinum se naučíme používat později; zatím nám stačí vědět, že končí na -tum, -sum nebo -xum a že příčestí od něho odvodíme tak, že na místo koncového -um vložíme koncovky trojvýchodného adjektiva 1. a 2. deklinace.

Ve slovníku tedy například u slovesa cantō najdeme uvedeny tvary:

cantō, cantāre, cantāvī, cantātum

nebo zkráceně:

cantō, -āre, -āvī, -ātum

Supinum je tedy cantātum, a příčestí minulé trpné bude cantātus v mužském rodě („zpívaný“), cantāta v ženském rodě („zpívaná“) a cantātum ve středním rodě („zpívané“), případně cantātī, cantātae a cantāta v množném čísle těchto tří rodů. Trpné tvary perfekta pak získáme spojením tohoto příčestí s tvary slovesa sum:

  sg. pl.
1. cantātus, cantāta, cantātum sum cantātī, cantātae, cantāta sumus
2. cantātus, cantāta, cantātum es cantātī, cantātae, cantāta estis
3. cantātus, cantāta, cantātum est cantātī, cantātae, cantāta sunt

Z dosud probraných nepravidelných sloves tvoří sum a tvoří tvary perfekta zcela pravidelně z výchozího perfektního tvaru fuī a dedī. Sloveso má výchozí perfektní tvar , ovšem přípony začínající na is se stahují se kmenovým i na dlouhé ī: , īstī, iit, iimus, īstis, iērunt.

Pasivní tvary tvoří jen sloveso , a jeho supinový tvar je datum.

Zvratná zájmenaEditovat

Pro vyjádření zvratných dějů nebo vztahů, tedy obracejících se zpět ke svému původci, používáme v češtině zvratná zájmena („učím se“, „říkáme si“, „myslí na sebe“, „zná své možnosti“, „mají se rádi“), nejčastěji ve spojení se slovesným tvarem. V latině tyto děje a vztahy vyjadřujeme několika různými způsoby:

  • Některé děje jsou chápány jako zvratné jen v češtině, takže v latině jim odpovídají obyčejné slovesné tvary: „bojím se“ = timeō, „učím se“ = discō.
  • Často se zvratný děj dá do latiny přeložit trpným rodem: „nazývám se“ = appellor (doslova „jsem nazýván“), „zdám se“, „jevím se“ = videor (doslova „jsem viděn“).
  • Tam, kde je potřeba použít zájmeno, se sice i v latině vyskytuje zvratné zájmeno, ale používá se (podobně jako v němčině) jen ve 3. osobě, zatímco v 1. a 2. osobě se používají příslušná zájmena 1. a 2. osoby: „myje se“ = lavat sē, „myješ se“ = lavās tē, „myjeme se“ = lavāmus nōs, „znají svou učitelku“ = nōvērunt magistram suam, „znáte svou učitelku“ = nōvistis magistram vestram. Zvratná zájmena se tvary shodují se zájmeny a tuus, jen místo počátečního t- mají s- a nevyskytují se v nominativu.
  • Při vyjadřování dějů, v nichž na sebe více osob působí vzájemně, se používají buď vazby inter nōs, inter vōs a inter sē (doslova „mezi námi“, „mezi vámi“, „mezi sebou“): „máme se rádi“ = amāmus inter nōs; nebo vazby alius alium, aliī aliōs a alter alterum (doslova „jiný jiného“, „jiní jiné“ a „druhý druhého“): „máme se rádi“ = amāmus alius alium.
  • Na zdůraznění vzájemného působení je možno jak vedle zájmen, tak vedle prostých slovesných tvarů použít příslovce invicem, tedy „vzájemně“: „máme se (navzájem) rádi“ = amāmus invicem, amāmur invicem, amāmus nōs invicem, amāmus inter nōs invicem.

Nepravidelné sloveso „possum“Editovat

Z dobře nám již známého slovesa sum je odvozeno sloveso possum, „mohu“.[3] Jeho přítomné tvary se tvoří předponou pot- (před samohláskou) nebo pos- (před souhláskou), přičemž tvar infinitivu je navíc nepravidelně stažen:

posse = moci
possum = mohu possumus = můžeme
potes = můžeš potestis = můžete
potest = může possunt = mohou

Rozkazovací způsob se u slovesa possum nepoužívá, a tvary perfekta se tvoří zcela pravidelně z tvaru potuī.

Další složeniny slovesa „sum“Editovat

Sloveso sum tvoří kromě possum ještě několik dalších odvozených sloves. Ta se ovšem už časují pravidelně, tedy jejich tvary se tvoří spojením předpony s příslušným tvarem slovesa sum (drobné rozvernosti se dopouští prōsum, které za předponu přidává ještě -d- tam, kde příslušný tvar slovesa sum začíná na samohlásku) a žádný tvar nechybí (tedy tvoří též způsob rozkazovací):

absum, abesse, āfuī = jsem nepřítomen, jsem vzdálen
adsum, adesse, affuī n. adfuī = jsem přítomen, pomáhám
dēsum, dēesse, dēfuī = chybím, scházím
intersum, interesse, interfuī = účastním se
obsum, obesse, offuī n. obfuī = překážím, stojím v cestě, škodím
praesum, praeesse, praefuī = jsem vpředu, stojím v čele
prōsum, prōdesse, prōfuī = jsem prospěšný
supersum, superesse, superfuī = zbývám, zůstávám na živu

PoznámkyEditovat

  1. Všimněme si, že v latině se (na rozdíl od češtiny) v záporném tvrzení používá jen jednoho záporu, takže nēmō vēnit, doslova „nikdo přišel“, překládáme jako „nikdo nepřišel“. Dva zápory oproti tomu znamenají posílení kladného tvrzení, tedy nēmō nōn vēnit by znamenalo „není pravda, že nikdo nepřišel“, tj. „určitě někdo přišel“.
  2. Ve výrazu omnia, znamenajícím „všechno“, opět vidíme latinský úzus vyjadřovat souhrnné pojmy množným číslem středního rodu (místo jednotného čísla středního rodu, které v tomto případě používáme v češtině).
  3. Sloveso possum vzniklo složením přídavného jména potis („schopný“ nebo „mocný“), se slovesem sum, etymologicky by se tedy dalo překládat jako „jsem schopen“.

Úkoly do příští lekceEditovat

  • Vyhledejte si některý z textů minulých lekcí, případně některý ze svých domácích úkolů, a převeďte jej z přítomného času do minulého, tedy prezentní tvary nahraďte perfektními. Pro nalezení perfektních tvarů využijte slovníku. (Nenechte se přitom vyvést z míry občas se vyskytujícími semideponentními slovesy.)
  • Zapište si pomocí perfekta, co jste dělali během včerejšího dne, případně si o tom povyprávějte s jiným latiníkem.
  • Zformulujte si několik vět typu: „dřív jsem dělal …, ale dnes už nedělám“.
  • Zkuste si opět přeložit některé z okřídlených latinských rčení a obratů, jimž můžete porozumět se znalostmi z prvních osmi lekcí.

Pomocné stránkyEditovat