ZSV pro kombinované lyceum/Základní náboženské pojmy

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí projektu:
ZSV pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová

Definice náboženství

Náboženství je mnohoznačný pojem (může znamenat obecný souhrn náboženských jevů, soustavu náboženských představ, pravidel a úkonů, osobní náboženské prožívání, náboženskou složku v kultuře společnosti atd.), v religionistickém smyslu se o náboženství zpravidla mluví ve významu souhrnu náboženských jevů, ale i v tomto smyslu je možno je definovat náboženství různě.

Nejstarší definice vychází z pojmu posvátna: náboženství je souhrnem jevů spojených s prožíváním posvátna.

Psychologicky je možno náboženství definovat jako souhrn prožitků, představ a pravidel, které naplňují lidskou potřebu jistoty (tedy ve které člověk dokáže plně věřit).

Sociologicky je možno náboženství definovat jako jednotný systém víry a praktik vztahující se k posvátným věcem, sjednocující své přívržence do společenství sdílejícího metafyzické představy a morální pravidla.

Religionista W. C. Smith kvůli mnohoznačnosti pojmu náboženství navrhuje nepoužívat jej vůbec, a místo toho hovořit na jedné straně o kumulativní tradici, tedy společenstvím sdílených představách, pravidlech a úkonech, a na druhé straně o osobní víře, tedy subjektivních prožitcích, představách a postojích věřícího.

Posvátno

Pojem posvátna zavedl Rudolf Otto (1869–1937) jako označení pro prvek spojující všechny náboženské jevy, iracionální (tedy racionálnímu vysvětlení se vymykající a racionálně nepredikovatelný) prožitek přesahu (transcendence), tedy průniku jiného, vyššího, duchovního světa do našeho pozemského světa, který člověka rozechvívá (tremor), tedy vyvolává duševní stav odlišný od všedního prožívání, a upoutává (fascinace), tedy vyvolává v něm touhu prožitek opakovat.

Opakem posvátného je profánní — tedy všední, světské, racionálně plně uchopitelné, tento svět nepřesahující, nevzrušující, nepřitažlivé, resp. nevykazující všechny znaky posvátného najednou a v dostatečné míře.

Projev posvátna v našem světě nazýváme hierofanie. Hierofanií se nejobšírněji zabýval Mircea Eliade (1907–1986), který prozkoumal a popsal její výskyt v desítkách minulých i současných náboženských systémů (toto rozsáhlé dílo vyšlo česky jako čtyřsvazkové Dějiny náboženského myšlení).

Český teolog a religionista Jan Heller formuloval tzv. responzivní hypotézu: primární není prožitek posvátného, nýbrž prožitek nesouladu, a teprve v odpověď na něj si člověk začíná vytvářet náboženství, tedy začíná některé jevy vydělovat ze světa jakožto posvátné.

Podoby posvátného

Prožitek posvátna se může spojovat s nejrůznějšími jevy. Podle toho můžeme rozlišovat posvátná místa (např. kostel, hrob světce, posvátný háj), časy (např. klekání, Vánoce), předměty (např. amulet), osoby (např. kněz, světec, vědma, obdivovaná celebrita), symboly (např. kříž), slova (např. „amen“, tetragram, mantry), úkony (např. oběť, modlitba, rituál) aj.

Posvátné jevy se mohou pro člověka vydělit z vlastního prožitku (tedy on sám prožívá něco jako přesahující, rozechvívající, přitažlivé), anebo mohou být pěstovány společenstvím (tedy např. člověk se od malička učí, jak se chovat v kostele, zažívá příklad dospělých, pociťuje jiný stav duše ostatních atd., a tak si vypěstuje prožitek přesahu, rozechvění, přitažlivosti).

Vztah k metafyzickému jsoucnu

Náboženský prožitek i náboženská nauka staví na ideji metafyzického jsoucna, tedy onoho světa, jiného světa za tímto světem, nezjevné skutečnosti za zjevnou skutečností, která ve zjevné skutečnosti působí. V různých náboženských představách bývá onen svět označován jako svět vyšší, božský, duchovní, někdy je jeho označení záměnné s označením boha, případně pro něj věřící ani žádné označení mít nemusí, byť jej implicitně předpokládá.

Prožívání posvátného je možné právě díky jeho transcendenci, a onen svět je prostorem, do něhož se přesahuje. Jistota, kterou člověk čerpá z náboženské víry, je ukotvená v onom světě, a proto ji věřící neztrácí, ani když ztrácí jistoty v tomto světě. V onom světě se nacházejí zdůvodnění náboženských struktur a náboženské praxe, a víceméně všechny posvátné úkony spočívají v jednosměrné nebo obousměrné komunikaci s oním světem.

Komunikace s metafyzickým jsoucnem

Dá se rozlišovat, zda se člověk v komunikaci s oním světem cítí jako odesilatel, příjemce, nebo jako obojí zároveň:

směrem ode mne do onoho světa: oběť, modlitba (je-li chápána jako prosba), rituál (jako úkon líbivý bohům)

směrem z onoho světa ke mně: znamení (numen), zjevení, proroctví

oběma směry: modlitba (je-li chápána jako rozhovor), bohoslužba (lidé se obracejí k bohu a zároveň pociťují, že bůh se obrací k nim), věštba (provedu magický úkon a z onoho světa dostanu odpověď)

Typy vztahu k metafyzickému jsoucnu

Podle toho, jak věřící pojímá metafyzické jsoucno (onen svět, boha) ve vztahu k sobě a ke světu, můžeme jeho vztah k tomuto jsoucnu popsat některým ze zaužívaných pojmů:

monoteismus: Je jeden Bůh, kompetentní pro celý svět. Pokud existují nějaké jiné duchovní bytosti, pak jsou buď částmi tohoto Boha, nebo jeho služebníci. I zlé bytosti se vposledku musí podřizovat Boží vůli, nejsou autonomní. Se všemi prosbami je možno se obracet na jednoho Boha (když se věřící obrací k jinému duchu, pak ví, že i ten splní jeho prosbu jen jako služebník vykonávající vůli Nejvyššího).

polyteismus: Je více vzájemně autonomních bohů. Ti mezi sebou mohou mít sice nějakou hierarchii, tedy být si vzájemně nadřazeni, ale mohou též např. mezi sebou bojovat, přičemž není předem jasné, kdo zvítězí. Ani nejvyšší z bohů nevládne všem koutům světa, v některých vládnou jiní bohové a jsou mu v nich nadřazeni. S různými záležitostmi je nutno se obracet k různým bohům podle jejich kompetence.

monolatrie: Je více vzájemně autonomních bohů, ale jen jeden je hoden uctívání, ostatní jsou slabí nebo falešní nebo z jiného důvodu nedoporučitelní.

henoteismus: Je více bohů, ale jsou to projevy jedné božské síly, takže tolik nezáleží na tom, kterého z nich věřící uctívá. Vedle nich ovšem mohou být i autonomní zlé duchovní síly, které nejsou těm dobrým podřazeny.

panteismus: Bůh, resp. božská síla se skrývá ve světě, který kolem sebe prožíváme a poznáváme. Bůh je vesmír, příroda, přírodní zákony (které jsou tedy zároveň zákony duchovními a mravními).

panenteismus: Bůh, resp. božská síla se skrývá ve světě kolem nás, ale zároveň tento svět přesahuje, je vůči němu autonomní. V celém vesmíru, ve vší přírodě se dá najít Bůh, ale postihují jen část jeho bytosti; jeho moc a jeho vůle jsou všemu přírodnímu dění nadřazeny.

ateismus: Pojmová nálepka používaná pro celou řadu významů:

bezbožnost (původní význam ve staré řečtině, tedy protivení se bohům, mravní zkaženost, odmítání dobra, služba zlu)
přesvědčení, že neexistuje žádný osobní bůh (ve smyslu teistickém)
přesvědčení, že neexistuje žádné metafyzické jsoucno
absence víry v metafyzické jsoucno, nevylučující však jeho existenci (ve smyslu agnostickém)
absence explicitně náboženského prožívání
absence náboženského prožívání vůbec (tedy včetně kryptonáboženských jevů)
absence explicitního přihlášení se k nějakému náboženskému směru
absence explicitní náboženské praxe (např. neúčast na bohoslužbách apod.)
absence členství v náboženské organizaci (v tomto smyslu se setkáváme s označením Česka nebo Estonska jako „nejateističtějších zemí“)
absence náboženských pojmů, resp. reflexe vlastních náboženských zážitků (v tomto smyslu se někdy hovoří též o něcismu nebo náboženském diletantismu)

agnosticismus: Postoj připouštějící možnou existenci metafyzického jsoucna, ale zároveň připouštějící jeho možnou neexistenci, anebo podtrhující jeho nepoznatelnost.

teismus: Metafyzické jsoucno má osobní charakter, není to něco, ale někdo, tedy je možno je prožívat jako někoho, obracet se k němu jako k někomu.

deismus: Víra v to, že Bůh existuje, avšak nezasahuje do světa. Bůh stvořil svět, ale nyní jej neřídí.

synkretismus: Označuje spojení vícero směrů.

eklekticismus: Vybírání prvků s vícero směrů.

cargo kult: Provozování úkonů bez porozumění významu.

Typy vztahu ke spáse

Náboženská praxe vždy směřuje k určitému metafyzickému cíli, který můžeme obecně označovat jako spásu. Konkrétní náboženské proudy mohou upřednostňovat různé názvy (osvobození, vykoupení). Vykoupení je tradiční křesťanský obraz založený na socioekonomické situaci doby vzniku křesťanství — vykoupením se člověk dostal z otroctví na svobodu. Tento obraz dobře zrcadlí různé přístupy, které může věřící ke spáse mít:

zástupné vykoupení: je charakteristické pro náboženské prožívání před etickým zlomem. Mé vykoupení v tomto případě závisí na duchovní autoritě, které se podřizuji, a tím získávám účast na společném vykoupení (vlastně se nedostanu na svobodu sám, ale patřím k těm, kdo mají ve svobodném světě pomocníka)

sebevykoupení: objevuje se v době etického zlomu, typickým případem je původní buddhismus (théraváda). Své vykoupení si vysloužím sám svým úsilím.

vykoupení z milosti: přístup objevující se s křesťanstvím, resp. v křesťanství a dalších proudech vznikajících v 1. a 2. století našeho letopočtu („kosmický zlom“). Vykupitel za mne zaplatil výkupné, tedy jsem nominálně svobodný, ale musím se naučit jako svobodný žít. Svého vykupitele z vděčnosti nazývám svým novým pánem (a sebe jeho otrokem či služebníkem), ale jeho panství nespočívá v tom, že by mě nechal otročit, ale že mě učí svobodnému životu.

Přístupy nelze jednoznačně přiřadit k náboženským systémům. Některé se sice někde objevují častěji, ale téměř ve všech proudech najdeme všechny tři. Např. v théravádovém buddhismu se vytváří vrstva řadových věřících, kteří sami neusilují o osvobození, ale dávají almužny mnichům, kteří svým vlastním úsilím a svými modlitbami připravují půdu, aby se řadoví věřící v některém z příštích životů stali mnichy a došli k osvobození. Obdobně křesťan se může ve své víře opírat o tradiční autoritu a vykoupení pociťovat jen v jejím zprostředkování.

Reflexe náboženství

Vědeckou reflexí náboženství z pozice uvnitř náboženského systému je teologie. Ta vychází ze stejných premis jako náboženská metafyzika daného náboženského systému.

Vědeckou reflexí náboženství, která se snaží pohlížet na všechny náboženské systémy rovnocenně „zvenčí“, bez přijímání nebo upřednostňování metafyzických premis některého konkrétního náboženského systému, je religionistika.

Obory religionistiky

popisná (deskriptivní): Zaměřuje se vždy na konkrétní náboženský systém nebo skupinu a popisuje jejich představy, pravidla, úkony, případně i prožitky, pokud k nim má důvěryhodný zdroj. Typická výpověď deskriptivní religionistiky je například: „Židé světí sobotu, což především znamená, že od pátečního západu slunce do sobotního západu slunce nekonají žádnou práci. Prací se přitom většinou myslí jedna z vyjmenovaných činností, jejichž tradiční seznam se odvozuje z toho, které činnosti jsou výslovně označeny jako práce v Tóře.“

srovnávací (komparativní): Porovnává náboženství nebo skupiny, zkoumá jejich shody, podobnosti a rozdíly. Typická výpověď komparativní religionistiky je například: „Zatímco židé světí sobotu jakožto den odpočinku a zároveň den hlavní bohoslužby, křesťané světí jako hlavní bohoslužebný den většinově neděli coby den zmrtvýchvstání Kristova. V průběhu vývoje křesťanství se ovšem i na neděli přeneslo většinové pojetí dne odpočinku, zatímco sobota se stala dnem všedním. Některé křesťanské skupiny (tzv. sobotáři) trvají na svěcení soboty jako dne odpočinku ve smyslu podobném židovskému, tedy nekonají všední práce, ale scházejí se k hlavním bohoslužbám.“

historická: Zkoumá dějiny a vývoj náboženství jakožto antropologického jevu i dějiny a vývoj jednotlivých náboženských směrů a skupin.

fenomenologická: Snaží se pochopit podstatu náboženských jevů v rámci jednotlivých náboženských systémů i v jejich vzájemném srovnání (např. přechodový rituál, svatostánek, tabu atd.).

kontextuální: Ptá se na souvislosti mezi náboženstvím a prostředím, tedy přírodním, společenským, politickým, historickým aj. kontextem.

hermeneutická: Pokouší se o výklad jednotlivých náboženských jevů (představ, pravidel, úkonů), tedy o uchopení jejich smyslu pro člověka a pro společnost.

Religionistika může též využívat jiné vědy jakožto vědy pomocné (např. psychologii, sociologii, teologii, historii atd.) a sama může být jiným vědám vědou pomocnou (např. historii, politologii, kulturní antropologii atd.).

Mystika, metafyzika, morálka, mýtus

Mezi náboženskými jevy můžeme rozlišit složku mystickou, tedy náboženské prožitky jednotlivce, které jsou nepřenositelné a sdělitelné jen tomu, kdo prožil něco podobného, metafyzickou, tedy náboženské představy, které je možno popisovat, předávat, vyučovat, uspořádávat do věroučného systému, a morální, tedy nábožensky zdůvodněná pravidla chování, rovněž popsatelná a uspořadatelná do mravoučného systému.

Mystickou, metafyzickou a morální složku náboženství propojuje mýtus, zjednodušené obrazné vyjádření sebepojetí jedince nebo skupiny (kdo jsem/jsme? odkud přicházím/přicházíme? kam jdu/jdeme? co je mým/naším úkolem? co po mně/nás bůh chce? atd.). O mýtu v religionistickém smyslu můžeme hovořit jen tam, kde mu lidé věří, považují jej za pravdu; jakmile se vůči němu distancují, tedy nepřijímají jej již jako platný popis světa, přestává pro ně být mýtem. Jednotlivec i skupina může mít i celou řadu mýtů, které se při logické analýze mohou zdát i vzájemně sporné, ale pro věřícího jsou doplňujícími obrazy skutečnosti, využitelnými v různých životních situacích.

Příkladem explicitně náboženského mýtu může být např. křesťanské pojetí světa jako panství božského otce, jehož jsme všichni děti, a naším úkolem je stát se plnohodnotnými syny, tedy těmi, kdo od otce panství („grunt i řemeslo“) převezmou. Vedle tohoto mýtu pak křesťan může zároveň žít s jinými mýty, např. pojetím křesťanství jako duchovního Izraele (co ve Starém zákoně platilo pro Izraelity, platí nyní pro celé lidstvo, a naším úkolem je to uskutečnit), pojetím křesťanství jako vykoupení z milosti (byli jsme v otroctví knížete tohoto světa, vykupitel nám zaplatil svobodu, nyní se pod vedením vykupitele učíme žít svobodně, ale z vděčnosti jej nazýváme svým novým pánem) atd.

Příkladem kryptonáboženského mýtu mohou být zjednodušeně vyjadřovaná sebepojetí jedinců („já jsem takový dobrák, který se snaží všem pomáhat, i když mu to zlým oplácejí“) či sociálních skupin („u nás v rodině si vždycky všechno řekneme“, „my slávisté ctíme fair play“, „my Češi si vždycky najdeme nějakou cestičku, jak obejít zákaz“ apod.)

Náboženský obřad

Jedná se o náboženskou událost spojenou s nějakou formou komunikace s posvátnem. Liší se u jednotlivých náboženství. Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby. Většina náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často vázán na určitá posvátná místa jako obětiště či chrámy a časy (svátky) a je svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám. (kněžím) Například v křesťanství se může jednat o pravidelné (většinou nedělní) bohoslužby, které mají daný určitý řád (zpěv, modlitby, kázání apod.) Může se také jednat události jako křest nebo masopust, předcházející velikonoce.

Zdroje

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.