ZSV pro kombinované lyceum/Totalitarismus

Tato stránka je součástí projektu:
ZSV pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová

Pojem totalitarismus editovat

Totalitární (používá se též označení „totalitní“, ale to znamená též „celostní“, tak to může být zavádějící)m je politický režim, který mocensky zasahuje do všech stránek života občanů, tedy ovládá (nebo se snaží ovládnout) jak politický život, tak život ekonomický a kulturní (tedy i vědu, školství, náboženství), který podřizuje politické ideologii. Zákonitě je proto neslučitelný s demokratickou formou vlády, která stojí na svobodném rozhodování občanů, a nabývá proto různých forem diktatury.

Totalitární režim musí pro totální ovládnutí života společnosti používat všudypřítomnou kontrolu (tajná policie, systém podporující udavačství) a poslušnost ideologii vynucovat fyzickým či psychickým násilím, často brutálním. Obyvatelstvo je drženo ve strachu (teror), který ochromuje případné opoziční snahy. Režim se též zpravidla izoluje od okolních států (omezuje spolupráci a přeshraniční pohyb), protože mezistátní výměna znamená též příliv idejí nepodléhajících prosazované politické ideologii. Jedinci není přiznávána svoboda, nýbrž očekává se od něho normovaný světonázor a morálka, takže se stírá předěl mezi jeho veřejným a soukromým životem.

Předstupněm totalitárního režimu bývá režim autoritární (též „autoritativní“ nebo „autoritářský“). To je režim, v němž je veškerá politika (ne však ještě ekonomika a kultura) podřízena jedné ideologii, reprezentované buď jednotlivcem (samovláda, monokracie) nebo ideologicky vymezenou skupinou lidí. I autoritární režim často začíná budovat instituce, které umožňují přechod do režimu totalitárního (tajná policie, atmosféra teroru).

Typické znaky totalitárního režimu editovat

jediná politická ideologie je deklarována za základ státu (zpravidla přímo v ústavě)
této politické ideologii se musí podřizovat i fungování ekonomiky a kulturní život, kontrolováno je školství, věda, náboženství
moc je soustředěna do rukou jednoho vůdce či ideologicky vymezené menšiny (monopol moci)
v politickém životě je připuštěna jen jedna politická strana nebo úzký výběr politických stran
pokud se odehrávají volby, jde často jen o potvrzení jediného kandidáta a výsledky bývají manipulovány
požadavek aktivní podpory obyvatelstva, aktivních projevů souhlasu (nestačí pouze pasivní podřízení se moci)
velmi silný a všudypřítomný vynucovací aparát (policie s rozsáhlými pravomocemi a s podstatnou tajnou složkou)
soudní moc závislá na státní ideologii, velké množství trestů z politických důvodů (někdy ovšem skrývaných za vykonstruovaná jiná obvinění)
informační izolace (cenzura projevu, aplikace ideologie na všechny šířené informace)

Základní typy totalitárních režimů editovat

Fašismus editovat

Z italského „fascio“ („svazek“), jako první se takto pojmenoval Mussoliniho režim v Itálii, vzniklý po 1. světové válce.

Podstatou fašismu je podřízení jednotné státní ideji (ideji impéria). Ode všech občanů se očekává přihlášení k této ideji a její aktivní podpora, svoboda jednotlivce je nahrazena poslušností vůči státní ideji. Společnost je ve jménu této ideje hierarchicky uspořádána, každý má své určené místo, nehledá se rovnost. Často se vychází z tradičního, již dříve existujícího uspořádání společnosti. Někdy se opírá o církev a její hierarchické uspořádání ve jménu jedné ideje („klerofašismus“), někdy se snaží společnost uspořádat jako autoritativně řízenou firmu („korporátní fašismus“).

Protože zpravidla každému občanu je ponechána možnost přihlásit se ke státní ideji a podporovat ji (byť tak třeba činí jen ze strachu), má typický fašismus zpravidla řádově méně obětí než nacistické nebo komunistické totalitární režimy („pouhé“ tisíce mrtvých oproti nacistickým a komunistickým miliónům). Fašistický režim z totalitárních režimů proto nejsnáze vzniká a je nejtrvalejší.

Hovořit o fašistických režimech, resp. posuzovat, zda režim je fašistický, má ovšem smysl až v moderní době, tedy po všeobecném rozšíření ideje státu jako útvaru řízeného společnou vůlí občanů. Kdybychom moderní měřítka aplikovali např. na starověk, museli bychom víceméně všechny tehdejší (teokratické) státní útvary označit za (klero)fašistické.

Nacismus editovat

Zkratka z „nacionální socialismus“, jako označení pro režim použita A. Hitlerem ve 30. letech 20. století v Německu.

Podobně jako fašismus vychází z jednotné ideje, ta je však formulována fyzicky, resp. geneticky. Jedinec není určen svou individualitou, ale svým fyzickým původem (rasa) nebo fyzickým stavem (postižení znamená méněcennost). Cílem režimu je fyzicky čistý národ („rasová hygiena“). Kdo se k tomu fyzicky nehodí, je likvidován, jiné národy brány zpravidla za nižší rasy, které mají být vyšší rase podřízeny či výhledově likvidovány. V případě nacistického Německa byli za mimořádně méněcennou a pro organismus národa škodlivou rasu prohlášeni Židé, což vedlo k jejich masové likvidaci; podobně, byť s menší rozhodností, byli likvidováni Romové, postižení, ale pochopitelně také lidé nesouhlasící se státní ideologií (což bylo interpretováno víceméně jako genetická porucha). Kdo nevyhovuje fyzicky, nemá možnost smírné koexistence s režimem — proto má nacismus na svědomí řádově více obětí než fašismus (milióny mrtvých).

Nacismus bývá často označován za fašismus či s ním zaměňován. Je to důsledek dohod v rámci protihitlerovské koalice (zejména na Jaltské konferenci). Byť komunistický Sovětský svaz byl zpočátku spojencem nacistického Německa, Stalinovým požadavkem při jednání se západními protihitlerovskými spojenci bylo popření tohoto počátečního spojenectví a pojetí komunistického sovětského režimu jako polárně odlišného od nacistického německého a fašistického italského. Z téhož důvodu bývá nacismus označován za pravicovou ideologii, byť se stejně jako komunismus politicky hlásí k socialistickým myšlenkám.

Komunismus editovat

Z latinského „communis“ („společný“). Pojem razili Karl (Karel) Marx a Friedrich (Bedřich) Engels, teoretičtí autoři totalitární komunistické ideologie, pro státní režim použit poprvé v Sovětském Rusku V. I. Leninem.

Podobně jako fašismus vychází z jednotné ideje, ta je však formulována ekonomicky, resp. socioekonomicky. Jedinec není určen svou individualitou, ale svým socioekonomickým zařazením. Deklarovaným cílem je socioekonomická rovnost, plynoucí z celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků. Komunistické režimy však zpravidla hovořily o komunismu jakožto budoucím cíli, jehož teprve bude dosaženo, a stávající stav označovaly za („reálný“) socialismus.

Výchozí silou budování komunistického režimu je proletariát, tedy sociální vrstva (třída) nevlastnící výrobní prostředky, která se stává základem pro vznikající společné vlastnictví. Protože jedinec je definován socioekonomicky, je nutno příslušníky jiných sociálních skupin převychovat anebo zlikvidovat; to vedlo v některých zemích k likvidaci podstatné části obyvatelstva (např. Pol Potův režim v Kambodži nebo Stalinem záměrně vyvolaný hladomor na Ukrajině). Deklarovaná idea rovnosti si často získává mnoho idealistických podporovatelů, postupně ovšem vede k identifikaci individuality, resp. individuálních kulturních a sociálních projevů jako nepřátelských společnému cíli; komunistické režimy proto často likvidovaly ty, kdo je nejaktivněji pomáhali budovat. Z těchto dvou důvodů má komunismus z totalitárních režimů nejpočetnější oběti (desítky miliónů mrtvých).

Společné znaky režimů editovat

Nacisté i komunisté — na rozdíl od fašistů — se vymezují vůči tradičnímu uspořádání společnosti, ale chtějí budovat nový svět, vytvářet nového člověka. Uspořádání společnosti stavějí na hmotném základě (státní idea byla formulována jako hmotný požadavek, pro nacisty genetický, pro komunisty ekonomický). Nacistické a komunistické režimy proto za své nepřátele považovaly církve, jejichž činnost omezovaly a jež plánovaly postupně zlikvidovat.

Nacisté i fašisté – na rozdíl od komunistů — staví na ideji národa v protikladu k jiným národům. Vlastní národ (pro nacisty daný geneticky, pro fašisty kulturně) považují za nadřazený národům jiným, resp. za předurčený vládnout jiným národům.

Fašisté i komunisté — na rozdíl od nacistů — deklarují za svůj cíl uspořádání společnosti (pro fašisty hierarchické, pro komunisty rovnostářské), v němž se všichni lidé mohou mít dobře, pokud se tomuto uspořádání podřídí.

Příklady totalitárních režimů editovat

Nejvýraznějšími historickými příklady totalitárních režimů jsou Sovětský svaz (zejména za Stalinovy vlády) a hitlerovské Německo. Oba režimy se shodovaly v celé řadě znaků od existence rozsáhlého represivního systému (tajná policie, koncentrační, pracovní i likvidační tábory) přes kult vůdce (Stalin, Hitler) až po kontrolu soukromého života obyvatel země. Sovětský systém stavěl na ideologii komunismu, hitlerovský na ideologii nacismu.

Zatímco hitlerovské Německo je historicky dosud jediným příkladem nacistického totalitárního režimu, komunistických totalitárních režimů vznikla celá řada. Kromě dodnes trvajícího severokorejského režimu stojí za zmínku mimořádně krvavý Pol Potův režim v Kambodži a v rámci Evropy nejdůslednější komunistický totalitární režim Envera Hodži v Albánii, téměř beze zbytku zlikvidoval soukromé vlastnictví, oficiálně zcela zrušil náboženství (tedy mj. zakázal všechny náboženské organizace) a v rámci boje proti ideologickým odpůrcům odsuzoval k trestu smrti i děti od 12 let.

Z fašistických režimů splňoval znaky totalitárního režimu pravděpodobně nejúplněji původní italský fašismus B. Mussoliniho. Většina fašisticky řízených států byla spíše jen autoritárních s případnými totalitárními prvky (Francův režim ve Španělsku, Pinochetův režim v Chile, vláda vojenské junty v Řecku a další).

Komunistické Československo editovat

V Československu se o nástupu komunistického totalitarismu rozhodlo jednáním protihitlerovské koalice, když bylo Československo ponecháno v sovětské sféře vlivu. Už po osvobození od nacismu v roce 1945 sovětské orgány začaly likvidovat nebo deportovat do sovětských trestných táborů politicky nepohodlné osoby, v roce 1948 pak došlo de iure k převzetí vlády komunistickou stranou (únorový převrat, komunisty zvaný „Vítězný únor“). Nejkrutější fáze režimu byla 50. léta, v 60. letech došlo k postupnému uvolnění, ale hrozba svobodných voleb a přechodu k demokracii vedla k sovětské intervenci v srpnu 1968 a k opětnému upevnění režimu, který ukončila až Sametová revoluce v listopadu 1989.

Během komunistického režimu bylo statisíce lidí z politických důvodů uvězněno nebo posláno do pracovních nebo koncentračních táborů a tisíce lidí tam také zemřelo. Řádově desetitisíce lidí uprchly do zahraničí (největší vlna, oficiálně přes 70 tisíc, byla po srpnu 1968), stovky zemřely při pokusu o překonání hranic. Ekonomická totalitarizace začala už v roce 1945 dílčím znárodněním a státním převzetím majetků odsunutých Němců a po roce 1948 pokračovala několika dalšími znárodňovacími vlnami a přechodem na centrální plánované hospodářství. Ve státní správě docházelo už od roku 1945 k postupné výměně vedoucích pracovníků, po roce 1948 pak téměř do všech pozic byly dosazeny osoby prověřené novým režimem jako spolehlivé (byť některé z nich byly následně opět zlikvidovány). Rovněž už od roku 1945 sílil vliv komunistické ideologie v kultuře, začátkem 50. let pak byly v několika krocích této ideologii podřízeny všechny složky kultury (věda, školství, náboženství — úder proti církvím v roce 1951).

Příklady totalitárních režimů v současnosti editovat

Severní Korea: Pravděpodobně do největších důsledků dovedený totalitarismus v současnosti. De iure je základem komunistická ideologie, jsou však i výrazné prvky fašistické (dědičná diktatura, státní ideologie čučche má výrazně náboženský charakter) a nacistické (představa o nadřazenosti korejské rasy, likvidace postižených).

Čína: De iure komunistický stát, ekonomické fungování ovšem se ovšem do značné míry odlišuje od klasických komunistických představ (byť je totalitaristicky kontrolováno státem) a výrazné jsou prvky fašistické (nadřazenost čínské kultury, likvidace podřízených národů násilnou kulturní asimilací).

Vietnam: Podobně jako Čína de iure komunistický stát, jehož ekonomické fungování se odlišuje od původně formulovaného komunistického modelu. Na rozdíl od Číny nejsou výrazně pozorovatelné fašistické prvky.

Kuba: Komunistický režim, jako poslední mající formu obvyklou v bývalém sovětském „socialistickém táboře“, do něhož svého času patřilo i Československo. Cca od roku 2010 ovšem dochází ke změnám v ekonomickém řízené směrem od komunistického centrálně řízeného a plánovaného modelu i k mírnému uvolnění politickému.

Saúdská Arábie: De iure islámská teokracie, de facto absolutní monarchie. Státní moc kontroluje kulturu a do značné míry i ekonomiku oficiálně ve shodě s učením islámu, ve skutečnosti však podle vůle vládnoucí rodiny Saúdů.

Eritrea: De iure prezidentská republika, de facto režim udržující poslušnost obyvatelstva autoritárními až totalitárními metodami (vláda jediné strany, totální státní kontrola sdělovacích prostředků, násilné potlačování všech náznaků politického protestu, věznění a likvidace politických odpůrců)

Rusko: De iure federativní prezidentská republika, de facto autoritární až totalitární režim, navazující na stejné praktiky Ruského impéria (Carského Ruska) a Sovětského svazu. Po politickém uvolnění v 90. letech 20. století je od začátku 21. století (mocenský nástup Vladimira Putina) patrné opětné upevňování autoritární vlády a posun k totalitarismu, který zesílil po zahájení války proti Ukrajině v roce 2014 a ještě výrazněji po vstupu do nové akutní válečné fáze v únoru 2022.