ZSV pro kombinované lyceum/Teorie práva

Tato stránka není ještě hotová.
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
střední škola
Příslušnost: skupinová


Právo a moc; právo a mravnost editovat

Existence nějaké mravní normy ve společnosti (např. krást by se nemělo) ještě neznamená, že v dané společnosti panuje právo. Aby se mravní norma stala i právní normou, resp. právem, je potřebná i moc napravit porušení příslušné mravní normy (tedy postižení zloděje), a tedy možnost vymoci příslušné porušené právo, tedy za jeho nedodržení musí být dána sankce, postižení, které není jenom deklarované a slovně vyjádřeno. Za nedodržení jistého chování bude viník reálně potrestán nebo sankcionován. V moderních společnostech tuto moc vykonává stát se svými orgány. Především díky tzv. výkonné neboli administrativní moci státu (policie, dozorci, armáda) se práva lidí ochraňují a vymáhají.
I ostatní moci státu souvisí především s právem. Pomocí zákonodárné moci státu (parlament) se diskutují a přijímají různé právní normy (nejdůležitější jsou zákony). A pomocí soudní moci státu se dané právní normy interpretují a rozhoduje se o tom, zda došlo k jejich porušení. I v definicích práva se jenom s těžkostí vyhneme odvolání se na stát a jeho moc. Jak uvádí učebnice práva: „Právo můžeme definovat jako souhrn závazných pravidel lidského chování, která jsou platně vyhlášena státem. Tato pravidla jsou státem vymahatelná, jejich dodržování stát vynucuje, jejich porušování trestá.“ (Zlámal, J. Právo, s. 12).
Právo je tedy velmi úzce spjato se státem, s jeho zákony a regulační a vynucovaní mocí. Jinými slovy – stát je ztělesněním práva.
S příchodem státu se lidé vzdávají používání moci, síly a násilí v řešeních mezilidských sporů a tuto moc přenáší a odevzdávají státu. Používat násilí již nebudou jedinci, ale oprávněn využívat násilí bude jedině stát. Stát má pak monopol na násilí (kromě případů krajní nouze). Síla, moc a donucování existovalo již před státem. Ale v právním státu se moc a síla podřizuje právu a spravedlnosti. To je i hlavním smyslem existence státu.
Existence špatných zákonů nevylučuje, že podstatou práva je chránit alespoň část mravních norem zákony. Je však právo podmnožinou mravnosti akceptované v té které společnosti v určité době, nebo je právo podmnožinou nějaké skutečné, na mínění společnosti nezávislé mravnosti? Co když však většina společnosti špatné zákony nevnímá jako špatné, ale považuje je naopak za mravní? Co když jako za nacismu mělo zbavení židů občanství víceméně většinovou podporu? A v počátcích komunismu u nás mělo většinovou podporu vyvlastňování majetku, které bylo legalizováno? Co když i dnes existují zákony, které se dovolávají souladu s většinovou společenským názorem na mravnost, ale přitom je někdo pociťuje jako špatné, nemravní nebo nesmyslné, jako svévoli jedněch na druhých? Jak vůbec můžeme označit tyto zákony za špatné či za pseudo-zákony, když většina společnosti je považuje za dobré a mravní? Není mravnost něco, co určuje většina společnosti?
Kdybychom většině ve světě nebo ve státě říkali, že se mýlí, když schválila nějaký zákon (např by povolila mučení nebo pedofilii), tak většina nám odpoví: Nemůžeme se mýlit, protože v morálních otázkách neexistuje pravda, a tedy ani omyl. Jsou jen názory. A vítězí názory těch, kdož jsou silnější a v demokracií je silnější většina. 
Abychom mohli říci, že nacistické a obdobné zákonodárství je špatné a že nacisté měli chybné ponětí mravnosti, a ne jenom jiné pojetí mravnosti, tak to předpokládá, že existuje objektivní kritérium proto, co je mravní, že existuje univerzální mravnost, ta nejlepší mravnost mezi různými mravnostmi, alespoň v nějaké minimální míře.

Resp. i kdybychom připustili, že neexistuje mravnost jako taková, mravnost nezávislá na společnosti a kultuře, a že existuje jenom právo a morálka určité doby a kultury, tak i pak odsouzení nacistického „práva“ vyžaduje možnost, že některé kultury a společenské mínění jsou lepší a mají lepší náhled na morálku a právo než jiné, resp. že některé mravní náhledy více přislouchají době a tomu, jak by se v naší době mělo s člověkem zacházet.
Je potřeba si uvědomit, že kdyby nebylo možno v otázce mravnosti dospět k jisté objektivitě, kdyby neexistovala univerzální morálka, tak bychom se nemohli dovolávat lidských práv.

Pozitivní a přirozené právo editovat

Lidské práva vycházejí z toho, že tu existuje jistá pravá mravnost, a tou je takové konání, které je přirozené pro člověka, které nejde proti lidské přirozenosti. A právo v souladu s přirozeností člověka znamená v právní terminologii tzv. přirozené právo (ius naturalis). A to není nutně totožné se zákony a právem schváleným v nějakém státě. Pokud je v rámci nějakého státu nějaké právo řádně schválené zákonodárcem a uveřejněné ve sbírce zákonů (promulgace – vyhlášení a zveřejnění zákonů), jde o tzv. platné, neboli pozitivní právo (ius positum - přičemž positivní tady není synonymem slova dobrý nebo mravní, ale znamená něco ustanovené, přijaté, bez ohledu na to, jestli to je špatné nebo dobré (něco jako „výsledek testu byl positivní“, i kdyby to byl test na HIV). Ať název neplete, i nacistické právo bylo pozitivní právo, platné právo, řádně schválené právo. Předpokládejme, že objektivní kritérium mravnosti existuje, a že autoři někde se vyskytujícího práva a zákonů mají nesprávné ponětí o tom, co je mravní (jako nacisté), nebo dobře vědí, co je mravní, a přece pod falešným rouchem morálního zdůvodňování prosadí nemravní právní předpis. V obou případech jde o platné („pozitivní“), ale vzhledem k přirozenému právu jde v podstatě o špatné a nemravní právo. A to proto, protože takové špatné platné právo je v rozporu s mravy odpovídající přirozenosti člověka, a tedy v rozporu s přirozeným právem, které je nezávislé na pozitivním právu daného státu. Cicero, římský právník a filosof za časů Caesara, o přirozeném právu řekl: „Pravý zákon spočívající ve správném pochopení je v souladu s přirozeností, rozlévá se na všechny, neodporuje si, platí ustavičně... Nemůžeme být tohoto zákona zbaveni ani rozhodnutím senátu ani lidu a neplatí také jiný zákon v Římě a jiný v Athénách, jiný nyní a jiný v budoucnosti, nýbrž jeden zákon, a to ustavičný a neměnný, bude vždy platit pro všechny národy a bude jeden společný jakoby učitel a panovník všech, totiž bůh.“ (Cicero. De re publica, III, 22, resp. 33). A jedině když je platné právo v souladu s přirozeným právem, tak takový právní řád je nejenom legální, ale i legitimní. Špatné platné právo sice umožňuje některé skutky dělat, a tedy je legalizuje (rasová segregace např.), ale takovému právu chybí legitimita, soulad s přirozeným právem, tedy pravou, nepředstíranou mravností a spravedlností. I když zmínky o existenci přirozeného práva se mezi právními teoretiky od 19. století vytrácejí a mezi právníky často převládá názor, že existuje jenom pozitivní právo – tedy právo schválené v nějakém státu a nic víc – tak 20. století se neobešlo bez uplatnění přirozeného práva a odkazů na něj. Nacističtí zločinci, kteří se po válce obhajovali, že jenom konali to, co zákon umožňoval a tedy jejich činy byli legální, byly během norimberského soudního procesu a následných procesů žalobci obviňování nikoliv za porušení pozitivního, platného práva v nacistickém Německu, ale za porušování přirozeného práva a za zločiny proti lidskosti. Předpokládalo se tedy, že člověk má nějaké přirozené práva, a že ty byli pošlapány a nic na tom nemění fakt, že byli nacistickým pozitivním pseudo právem legalizovány. Možnost rozlišení pozitivního a přirozeného práva tak není jenom akademický problém či teoretická otázka bez reálných dopadů na život.

  • Pozitivní právo – je dáno zákony a psanými právními normami platnými na daném území, v daných celcích v dané době platné
  • Přirozené právo – je právo nepsané a je člověku dáno samotným narozením, je nezcizitelné, tato práva nelze omezit ani odepřít (např. právo na život). Znamená právo věčné, univerzální a nezávislé na státu (resp. společenství států), jeho podstatou je obecná rovnost všech lidí, požadavek spravedlnosti a zákaz diskriminovat kteroukoli lidskou osobu. Je nadřazené právu

Lidská práva a jejich deklarace editovat

Na předpokladu existence přirozeného práva, které je nad pozitivním právem a od kterého se má positivní právo odvíjet, se tedy zakládají tzv. lidská práva. Na ty se myslitelé odvolávali již v starověku (viz Cicero), známé jsou však jejich novověké formulace. V americké Deklaraci nezávislosti (1776), kterou se američtí kolonisté osvobozovali od britské nadvlády, se praví: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. Nezapomínejme, že tato deklarace vyhlašovala nezávislost amerických kolonií na britském králi, který sice vládl a uplatňoval státní moc pomocí různých předpisů, nařízení a někdy i zákonů schválených parlamentem, tyto jeho kroky však američtí kolonisté vnímali jako nelegitimní, jako tyranské, protože nimi byli pošlapávány lidská práva. Američané tak kdysi poukázali na smysl vlády a s ní souvisící státní moci. Ta má chránit lidská práva. Pokud je s nimi v nesouladu a pošlapává je, pokud je pozitivní právo státu jenom záminka pro nelidské a nemravní zájmy, tak je potřeba dotyčná nařízení změnit, zrušit, nebo dokonce má lid právo na vzpouru, na zvrhnutí vlády, na revoluci. O pár let na to (1789) lidstvu to samé připomněli Francouzi ve své Deklaraci práv člověka a občana, kde se v čl. 2 uvádí, co je smyslem vlády a státní moci – ochrana lidských práv: „Cílem každého společenského zřízení je zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv.“ A konec konců, v roce 1948 přijalo valné shromáždění Organizace spojených národů (OSN) takzvanou Všeobecnou deklaraci lidských práv, ve které se píše, že „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu, že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“. Od druhé světové války bylo podepsáno několik mezinárodních smluv, které umožňují kritizovat praktiky některých států, které nejsou v souladu s přirozeným právem (s lidskými právy) a domáhat se napravení stavu. Lidská práva byli formulovány v mezinárodních úmluvách a často jsou také součástí ústavy (hlavních zákonů) jednotlivých států, jako např. té české, kde s v čl. 3 praví: „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod“. Další právní normy, jako je Občanský zákoník ČR či jiné zákony, tyto práva dále jenom rozvádějí v jednotlivých oblastech. Lidská práva a přirozené právo však předchází „positivnímu“ zákonodárství a platné právo by mělo lidské práva respektovat při všech svých formulacích a na všech stupních právních norem. I dnešní soudce Ústavního soudu ČR musí před nástupem do úřadu říct: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana“ (Ústava, čl. 85, 2). A Ústavní soud může zrušit platnost některého zákona, pokud je v rozporu s přirozenými právy, resp. pokud je v rozporu s Ústavou, protože ta lidská práva a svobody garantuje. V tom spočívá i smysl Ústavního soudu. Lidská práva jsou tedy chápaná jako jisté univerzálně platné mravní normy společenského života, u kterých je nárok, že mají být chráněny veřejnou mocí. Jinými slovy, lidská práva chtějí být objektivní (univerzální a kulturou nepodmíněné) platné mravní normy, které jsou tak zásadní a jejich porušování jde proti přirozenosti a podstatě člověka, že je potřeba je chránit zákonem. Mravních norem je víc, než je formulováno v lidských právech, a proto i tady platí, že právo je podmnožinou mravnosti a nepokrývá všechno, co je mravní. Lidské práva chtějí pokrýt jenom to podstatné z celkového balíčku mravnosti. Před 200 lety se lidé v prvních pokusech o deklarace či listiny práv snažili o to, aby právo a zákon ochraňovali jenom to základní z morálky, jenom základní lidská práva, za které byli považovány právo na život, svobodu projevu, svoboda shromažďování, svoboda vyznávat své náboženství, právo na spravedlivý proces apod. To byla však jenom tzv. první generace práv. Tyto práva tehdy lidé považovali za „samozřejmé“. Tehdy ještě nepovažovali za „samozřejmé“ práva které přibyli později. Po II. světové válce, tedy během tzv. druhé generace lidských práv, kterých výrazem je především Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948 (především články 22 až 28), se za práva začali považovat i některé sociální a kulturní výdobytky. Tak se za lidské právo začalo uznávat i právo na sociální zabezpečení v případě ztráty výdělečných možností (čl. 22 a 25), právo na práci (čl. 23) či právo na vzdělání. Tak se postupně rozrostla míra toho, co z lidských mravních hodnot má stát ochraňovat. S tím, jak se táto míra rozrůstala, však postupně mizela ona poměrně všeobecná shoda ohledně toho, co je lidským právem, kterou ještě svět dokázal dosáhnout po II. světové válce a které výrazem byla zmíněná Všeobecná deklarace (1948).

Právní norma a její síla (pyramida právních norem) editovat

 

Právní zásady editovat

princip právního státu, zásada zákonnosti
Právní stát je základní předpoklad dobrého fungování práva v tom smyslu, jak se tu o něm bavíme. Stát, který nerespektuje své vlastní zákony není kompetentní spravedlivě požadovat jejich plnění po svých občanech Právní stát je podmínkou naplnění ideje spravedlnosti

Zakotvení právního státu v ústavním pořádku České republiky editovat

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)

  • Čl.2

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)

  • Čl.2

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Odkazy editovat