ZSV pro kombinované lyceum/Právní forma podnikání a pracovněprávní vztahy

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí projektu:

ZSV pro kombinované lyceum

střední škola

Příslušnost: skupinová

Právní normy upravující podnikání

Podnikání – soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

• Obchodní zákoník – upravuje postavení podnikatelů, obchodních závazkové vztahy a jiné vztahy související s podnikáním
• Živnostenský zákoník – upravuje podmínky živ. podnikání a kontrolu na jejich dodržování
• Občanský zákoník – upravuje občanskoprávní vztahy, zejména ochranu osobních údajů a nedotknutelnosti vlastnictví. Dále upravuje majetkové vztahy mezi FO a PO, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem
• Zákoník práce – uzákoňuje právo na práci a svobodnou volbu zaměstnání, spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a ochranu proti nezaměstnanosti. Řeší pracovněprávní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
• Podnikatelem může být:
• Právnická osoba zapsána v obchodním rejstříku
• Fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění
• Osoba podnikající na základě jiného oprávnění (lékaři, právníci, poradci, atd.)
• Fyzická osoba provozující zemědělskou výrobu

Podnikání

Můžeme se rozhodnout, že si založíme buď živnostenské podnikání – bude se n nás vztahovat zákon č. 455/1991 Sb.
Nebo se rozhodneme pro založení nějaké obchodní společnosti (obchodní korporace) - jako např. akciová společnost, společnost s ručením omezením, veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, družstvo atd. – bude s sena nás vztahovat zákon č. 90/2012 Sb. (Zákon o obchodních společnostech a družstvech).

Podnikáni formou živnosti – výhody

Největší výhodu podnikání formou živnostenského oprávnění pocítíme již při samotném zahájení podnikání – založení živnosti je při splnění zákonem určených podmínek pro vydání živnostenského oprávnění velmi jednoduché a rychlé, navíc bez povinnosti vkládat do podnikání základní kapitál. Finanční náročnost zahájení živnostenského podnikání je mnohem menší než u založení právnické osoby.
Další nesporná výhoda podnikání na živnost je přímé řízení a absolutní kontrola živnostníka nad celým svým podnikáním, které zpravidla provozuje pouze prostřednictvím své vlastní osoby.

Podnikáni formou živnosti – nevýhody

Jako nevýhodu můžeme během podnikání na živnost zaznamenat nižší schopnost získat cizí kapitál pro rozvoj podnikání – svůj rozvoj musíme financovat z vlastních zdrojů.
Problematické se může také jevit ručení za závazky celým svým majetkem. Při uzavírání obchodních smluv jsou živnostníci přímo osobně subjektem právních vztahů, dopady takových vztahů se pak týkají osoby podnikatele, nikoli pouze jeho podnikatelské činnosti. Za nevýhodu se dá mimo jiné považovat taktéž zátěž z hlediska povinných odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které musí každá odvádět osobně státu.

Podnikání formou obchodní společnosti – výhody

Výhodou podnikání formou obchodní společnosti je snazší přístup k cizím finančním zdrojům. U právnických osob vstupuje do obchodních vztahů pouze společnost, nikoliv osobně společníci, kteří obchodní společnost tvoří – závazky z uzavřených smluvních vztahů tak na ně osobně nedopadají.

Podnikání formou obchodní společnosti – nevýhody

Značnou nevýhodou v podnikání právnických osob mohou být názorové neshody společníků ve společnosti, což může v kritických případech vést až k zániku společnosti.
Za nevýhodu je také považována vkladová povinnost u některých typů obchodních společností, která ubírá finanční zdroje, které by jinak mohly být použity na faktické zahájení nebo rozvoj podnikání.

Faktory, které při výběru sehrávají roli, jsou tedy především finance (kapitál), který máme na počátku k dispozici, počet osob, se kterými chceme společně podnikat, a také jak riskantní je byznys, který chceme začít, a zda bychom mohli přijít o svůj osobní majetek.

Zakládání živnosti

Úplně na začátku podnikáni budeme potřebovat živnostenské oprávnění. Dnes pro živnostenské oprávnění slouží výpis ze živnostenského rejstříku. Samotné živnosti se podle Živnostenského zákona dělí na různé druhy. Naprostá většina činností, pro které potřebujeme živnost, patří mezi tzv. volné živnosti. Volná živnost sdružuje činnosti, které nevyžadují odbornou způsobilost. Tím se liší od ostatních živností, které způsobilost, zkoušky, nebo licence (koncese) potřebují. Odbornou způsobilost vyžaduji tedy živnosti řemeslné (např. pekařství, cukrářství, klenotnictví či pedikúra – řemeslné živnosti vyjmenovává příloha 1 Živnostenského zákona). Dále vyžadují odbornou způsobilost živnosti vázané, které zahrnují činnosti související např. s oční optikou, zpracováním tabáku nebo autoškolu (vázané živnosti vyjmenovává příloha 2 ŽZ); a nakonec živnosti koncesované, kam spadá jak cestovní kancelář či ostraha majetku, tak i provádění balzamace – (viz příloha 3 ŽZ).

Samostatně výdělečná činnost, u které nepotřebujeme živnostenské oprávnění

Ne každá samostatně výdělečná činnost vyžaduje živnostenské oprávnění. Pokud se např. rozhodneme, že zužitkujeme svůj talent a budeme malovat obrazy na plátno a prodávat je, tak nepotřebujeme živnostenské oprávnění, jelikož vytváření uměleckých děl nespadá pod živnostenské podnikání. Jedná se o autorskou tvorbu zařazenou do tzv. svobodných podnikání. Tyto nevyžadují žádnou zvláštní podnikatelskou právní formu.
Celý § 3 živnostenského zákona vymezuje činnosti, jež nejsou živností. Tak se např. v § 3, čl. 1, písm. b) píše: „Živností není využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, chráněných zvláštními zákony, jejich původci nebo autory“. Jinými slovy to znamená, že pokud plánujeme napsat a vydat vlastním nákladem svou knihu a budeme ji prodávat a mít příjem, nepotřebujeme k tomu živnost. V takovém případě se však na nás vztahuje jiný „zvláštní zákon“, v tomto případě tzv. autorský zákon. Do této kategorie patří také např. příspěvky do novin, časopisů, internetu, televize či rozhlasu. Ale jakmile si pro prodej knihy vydané vlastním nákladem zřídíme i vlastní internetový e-shop a knihu na něm budeme prodávat, tak již živnostenské oprávnění potřebujeme.
Čl. 3, písm. e) toho samého paragrafu ze živnosti také vylučuje např. „zemědělskou činnost“. Pokud tedy plánujeme rozjet malou farmu za účelem „výroby“ (pěstování, chovu) a prodeje zeleniny, medu, vajec, osiv, aromatických rostlin, ryb atd., nepotřebujeme na to živnostenské oprávnění. Musíme však dodržovat jiné „zvláštní zákony“, v tomto případě Zákon o zemědělství č. 252/1997 Sb. a na něj navazující zákon č. 85/2004 Sb., a podle nich si splnit svou registrační povinnost vůči obecnímu, resp. městskému úřadu, kde se vyplní a následně odevzdá žádost o zápis do evidence zemědělského podnikatele.
Pokud se chystáme prodat něco jednorázově, tak to také nespadá pod nutnost mít živnostenské oprávnění. Některé výdělečné činnosti totiž vylučuje již samotné vymezení živnosti v § 2 Živnostenského zákona, kde se uvádí: „Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“ Přičemž všechny uvedené charakteristiky živnosti musí platit najednou. V případě jednorázového prodeje zboží není dodržená podmínka soustavnosti. Jakmile však budeme např. svou nadúrodu prodávat pravidelně každý rok ve stejném období, i kdybychom prodej realizovali jenom jednou do roka, může být taková činnost považována za soustavnou, a při takové výdělečné činnosti bez živnostenského oprávnění může jít o porušování zákona.
Za soustavnou výdělečnou činnost, na kterou je potřeba živnostenské oprávnění, je považován také pravidelný prodej na internetových aukcích za účelem dosažení zisku, nebo i pravidelný prodej oblečení v on-line bazarech. V obou případech je potřeba živnost, a to konkrétně „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, s oborem činnosti „č. 48 –velkoobchod a maloobchod, č. 49 – zastavárenská činnost a maloobchod s použitým zbožím“ v rámci tzv. volní živnosti (pod č. 48 volní živností spadá i výše uvedené provozováni e-shopu). Výjimkou jsou však např. ženy na mateřské, které prodávají použité dětské oblečení i soustavně, a které prodávané oblečení nenakupují za účelem dosažení zisku.

Smlouvy občansko-obchodního charakteru a pracovněprávní vztahy

Když se někdo bude svou prací či duševními schopnostmi spolupodílet na tvorbě našeho produktu (služby) a my mu budeme poskytovat nějaký finanční podíl z našich tržeb za prodej daného produktu, tak vzniká mezi námi a dotyčným jistý poměr. Tento poměr může být takový, že na základě něho nám vzniká potřeba uzavřít řádný pracovněprávní vztah (pracovní smlouvu nebo dohodu). Pak se stáváme zaměstnavateli, přičemž nemusíme být ani nutně právnickou osobou (např. s. r. o.), jelikož zaměstnavatelem může být i fyzická osoba (např. živnostník nebo v některých případech i občan bez živnostenského oprávnění.
Jakmile se stáváme zaměstnavateli, tak se na nás i na našeho spolupracovníka (zaměstnance) vztahuje pracovní právo a stát nám prostřednictvím Zákoníku práce předepisuje jisté věci a náležitosti (práva a povinnosti), které nejsou jenom na naší svobodné vůli a dohodě. Jsou stanoveny právní normy, od kterých se nemůžeme odchýlit a dojednat si je jinak. Náš poměr ke spolupracovníkovi musíme ošetřit některým ze třech možných podob pracovněprávních vztahů (smluv/dohod).

Musíme uzavřít buď

• Pracovní smlouvu
• Dohodu o provedení práce
• Dohodu o pracovní činnosti.

Do oblasti pracovního práva můžeme nevstoupit, pokud se budeme držet v rámci tzv. občanského práva. Občanský zákoník (tzv. Nový občanský zákoník – NOZ, 89/2012 Sb.) zná legální a jasně formulované možnosti využití služby  pomocníka (spolupracovníka) v našem podnikání nebo v běžném občanském životě. Pokud nám vypomáhá rodinný  příslušník, a to nejenom bezúplatně, ale i za finanční odměnu, nemusíme s ním uzavírat pracovněprávní vztah, ale můžeme  takovou pomoc ošetřit právním institutem tzv. rodinného závodu (§ 700-707 NOZ). Nejde o žádný závod v smyslu „fabriky“  či právnické osoby, ale o jednoduchý právní institut občanského práva, kdy mohou s rodinným příslušníkem, který je podnikatel (živnostník), spolupracovat, a to trvale a nejenom výjimečně, i jiné osoby a podílet se na zisku bez toho, aby museli mít uzavřené pracovní smlouvy či dohody. Také můžeme uzavřít se spolupracovníkem  smlouvu o dílo (§ 2586 až § 2635 NOZ). To se nám hodí, když si potřebujeme něco nechat udělat na zakázku, a nemohli jsme  si to jenom tak koupit na základě kupní smlouvy. Uzavřít můžeme také tzv. příkazní smlouvu (§ 2430 až § 2444 NOZ). Takovou smlouvu (která není pracovněprávním vztahem) můžeme použít např. v případě, kdy k nám přijde daňová kontrola a my potřebujeme daňového poradce. Uzavřeme s ním příkazní smlouvu a on na jejím základě musí vynaložit své schopnosti na to, aby v daňových výkazech nebyly chyby, i když za výsledek se nemůže zaručit, protože ten závisí i od daňového kontrolora a od stavu daňových dokumentů.
Pro smlouvu o díle i pro příkazní smlouvu je společná skutečnost, že nemusí mít písemnou podobu.
Když potřebujeme k výkonu svého podnikání soustavnou pomoc a služby jiných lidí, tak s nimi nemusíme uzavírat pracovněprávní vztah, pokud tyto osoby poskytují tyto služby na základě živnostenského oprávnění nebo jako OSVČ. Pak stačí, když s nimi v souladu s občanským právem uzavřeme smlouvu o poskytování služeb, která je jenom specifickým případem obecného ustanovení o smlouvách v NOZ (§ 1724). Naší povinností je pak zaplatit. Odměnu, které výše a způsob je na vzájemné dohodě.
Do pracovněprávního vztahu nepotřebujeme vstoupit ani s někým, kdo pro nás pravidelně píše texty nebo tvoří jiná „originální“ díla. Občanský zákoník umožňuje uzavírání smluv o autorském díle, resp. licenčních smluv NOZ (§ 2371 až § 2389). Licenční smlouvou nám majitel autorského díla poskytuje oprávnění toto dílo užívat, a to za odměnu neboli autorský honorář.

Činnosti spadající pod pracovní právo kamuflované jako občansko-právní vztahy:

Všechny výše uvedené skutečnosti jsou relativní, a i v případě, že jsme s naším pomocníkem uzavřeli některou z výše uvedených smluv na základě občanského práva (smlouvu o dílo, příkazní smlouvu, smlouva o poskytování služeb atd.), neznamená to, že konáme v souladu s právem a že se nedopouštíme výkonu či umožňování práce na černo, za kterou hrozí pokuty. V oblasti práce totiž není zvolení příslušné právní formy jenom na vůli smluvních stran. Pokud má vykonávaná práce jistou podobu (viz dále), pak jí není možné právně ošetřit zmíněnými smlouvami vycházejícími z občanského (případné obchodního) práva, ale ze zákona vyplývá nutnost uzavřít řádný pracovněprávní vztah a vstoupit do oblasti pracovního práva. Pokud má práce vykonávaná pro nás takový charakter, že je nutné uzavřít pracovněprávní vztah, a my tak neučiníme, tak jde o práci na černo. V případě, kdy ze zákona máme uzavřít pracovněprávní vztah, a my místo toho uzavřeme jenom smluvní vztah na základě výše uvedených smluv občanského práva, tak jde o tzv. švarcsystém – systém pracovní, ekonomické činnosti, kdy jsou podnikatel a pracující v takovém poměru, že by měli ze zákona uzavřít pracovněprávní vztah, ale obě strany předstírají, že podmínky, které tuto zákonnou nutnost předepisují, nenastaly a vzájemnou ekonomickou činnost vyvíjejí na základě smluv vyplývajících z občanského práva. Jinými slovy může jít o případ, kdy někdo vykonává takovou práci, na základě které by se dotyčný měl stát  našim zaměstnancem, ale my s ním spolupracujeme jako se živnostníkem či OSVČ na základě např. smlouvy o dílo. 

Práva a povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů

Zaměstnavatel je povinen:
Přidělovat zaměstnanci práci (a to ne práci jakoukoliv, ale sjednanou v pracovní smlouvě)
Platit za vykonanou práci mzdu a plat
Vytvářet podmínky pro plnění pracovních úkolů – vytvářet takové podmínky, aby zaměstnanec mohl úspěšně své pracovní úkoly plnit
Dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem (rovné zacházení v pracovních podmínkách, odměňování, povinnosti v souvislosti s pracovní dobou – rozvržení, evidence, povinnosti v souvislosti s dovolenou aj.
Fyzická osoba je způsobilá mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti dnem, kdy dosáhne 15 let věku.
Zaměstnavatel s ní však nesmí sjednat den nástupu, který je před ukončením povinné školní docházky.
Práce fyzických osob ve věku do 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky je zakázána. Tyto osoby mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.
Zaměstnanec může uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti nejdříve v den, kdy dosáhne 18 let věku.
Zaměstnanec je povinen:
Konat práci podle pracovní smlouvy a pokynů zaměstnavatele.
Konat práci osobně, ve stanovené pracovní době.
Dodržovat pracovní kázeň.
Dále je zaměstnanec povinen zejména:
Pracovat svědomitě a řádně dle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízeného a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci.
Plně využívat pracovní doby a výrobních prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly.
Řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím.
Zaměstnanci mají právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, na informace o rizicích jejich práce.
Zaměstnanci jsou oprávněni odmítnout výkon práce, o níž mají důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jejich život nebo zdraví, popřípadě život a zdraví jiných osob.

Odkazy

• Základy práva a praktické právní úkony (učebnice práva k maturitě)