ZSV pro kombinované lyceum/Evropská křesťanská kultura

Tato stránka je součástí projektu:

ZSV pro kombinované lyceum

střední škola

Příslušnost: skupinová

Křesťanství

Nejrozšířenější náboženství, monoteistické, navazuje na judaismus, ale k jeho formování výrazně přispěla též řecká, zejm. helenistická filosofie. Centrální postavou je Ježíš z Nazareta, považovaný za spasitele (zachránce) světa, vykupitele z otroctví hmotné nutnosti (hříchu), Mesiáše předpovězeného izraelskými proroky, Božího syna, který ukazuje všem lidem cestu k božímu synovství.

Křesťanské pojetí Boha je různorodé v různých křesťanských společenstvích a u různých autorů. Většina křesťanů se shodně, že Bůh je trojjediný, tedy i při své jednotě se plně projevuje jednak jako Otec (všemohoucí duchovní bytost, původce a vládce celého světa), jednak jako Syn (Ježíš Kristus, a to jak coby pozemský člověk, tak coby věčná duchovní bytost, jejíž přítomnost křesťané pociťují ve svém nitru), jednak jako Duch svatý (přítomná inspirace, aktuálně působící Boží síla) — tito společně tvoří (nejsvětější) Trojici. Většina křesťanů věří ve věčný posmrtný život buď v blaženosti (v Boží přítomnosti), nebo v zatracení (v oddělenosti od Boha).

Posvátnou knihou křesťanství je Bible (viz níže).

Ježíš Kristus

Různé křesťanské skupiny se často i velmi výrazně liší ve své věrouce a mravouce, ale všichni křesťané se shodnou na tom, že se hlásí k Ježíši Kristu.

Jméno Ježíš je počeštěnou variantou latinského Jesus, což pochází z Iésús, což je řecký přepis hebrejského jména Jošua (Jehošua), znamenajícího „Hospodin je záchrana“ (slovem Hospodin se tradičně v českém překladu nahrazuje hebrejské nevyslovitelné Boží jméno JHVH, staročesky to znamená „pán“ nebo „hospodář“).

Jméno Kristus je původně titul. Česká podoba je z latinského Christus, to z řeckého Chrístos, což je překladem hebrejského Mašiach = „pomazaný“, což byl titul kněží a králů (při uvedení do úřadu byli pomazáváni posvěceným olejem). Totéž slovo se dostalo přímo do latiny jako Messias a bylo dále počeštěno na Mesiáš.

O životě Ježíše Krista vyprávějí evangelia a řada pozdějších legend. Historicky jsou důkazy o jeho životě jen nepřímé (to ale platí o velké většině osobností z té doby). Narodil se prý v Betlémě Marii a tesaři Josefovi, přičemž Josef byl vzdáleným potomkem krále Davida a Marie pocházela z kněžského rodu, tedy byla potomkem Árónovým. Podle tradičního vyprávění uznávaného většinou křesťanů Marie otěhotněla jako panna („z Ducha svatého“, tedy její dítě počal přímo Bůh) a Josef syna přijal právoplatně za svého, takže byl potomkem královským i kněžským, ale zároveň od počátku i synem Božím. Rodina následně bydlela v Nazaretě v Galileji, ale rodiče udržovali judejskou náboženskou praxi (mj. chodili na svátky do Jeruzaléma) a synovi poskytli řádné židovské vychování.

Ve třicátém roce svého života Ježíš začal veřejně působit jako kazatel, navazující na působení Jana Křtitele, a získal si mnoho následovníků. Vyzýval k mravnímu obrácení, jehož centrálním bodem je mezilidská láska, ale vykonal též některá „znamení“, tedy divy či zázraky, jež utvrdily jeho následovníky v tom, že je oním Mesiášem, na jehož proroky předpovězený příchod čekají všichni zbožní Židé.

Zejména tato pověst Mesiáše vedla k nepřátelství jeruzalémské náboženské rady, která spravovala židovské záležitosti v jisté autonomii vůči římské okupační moci a považovala za nebezpečný vznik nového lidového hnutí, které by mohlo vést k ničivé konfrontaci se Římany. Členové rady proto nakonec Ježíše odsoudili jakožto falešného proroka a falešného Mesiáše a předali jej Římanům jakožto buřiče, načež jej tehdejší římský místodržící Pilát na tomto základě odsoudil k smrti ukřižováním (tradiční datování této události je jaro roku 33).

Po Ježíšově odsouzení a smrti se ho většina následovníků zřekla (mnoho z nich ze strachu před pronásledováním), věrných mu zůstalo podle tradice jen asi 120 lidí. Ti však od třetího dne po Ježíšově smrti zažívali různá setkání s ním, při kterých jim vysvětlil smysl svého života, smrti a zmrtvýchvstání. Po 40 dnech takovéhoto setkávání se s nimi Ježíš rozloučil, zmizel jim z očí (doslova „byl pohlcen oblakem“) s příslibem, že je bude neviditelně navěky provázet (nanebevstoupení). Po dalších deseti dnech pak jeho následovníci zažili duchovní probuzení (seslání Ducha svatého) a vydali se do světa šířit evangelium, tedy zprávu o Kristově zmrtvýchvstání, o osvobození člověka a o výzvě k životu v Kristově duchu.

Bible

Svatou knihou křesťanství je Bible. Je sbírkou mnoha menších spisů, které se dělí na Starý zákon, tedy svaté spisů židovské, originálně sepsané v hebrejštině a z malé části v aramejštině pravděpodobně během 1. tisíciletí před naším letopočtem a pojednávající o duchovních dějinách Izraele, a Nový zákon, specificky křesťanské spisy, originálně sepsané v řečtině pravděpodobně běhm 1. století našeho letopočtu a pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo evangelium), o počátcích křesťanství (kniha Skutků apoštolů, apoštolské listy) a proroctví o budoucnosti světa (Zjevení Janovo neboli Apokalypsa).

Postoj křesťanů k Bibli se různí. Někteří ji berou za text doslovně inspirovaný Bohem, někteří za pod Božím vedením sepsaný normativní věroučný a mravoučný spis, někteří za svědectví o vztahu člověka k Bohu a Boha k člověku, někteří jen za dokument o víře svých předchůdců, atd. Velká většina křesťanů se však shodne, že Bibli je záhodno číst a chápat její poselství — proto je Bible nejpřekládanější a nejčtenější knihou za celou historii lidské kultury. Jejími obrazy a příběhy se inspirovalo mnoho umělců (spisovatelů, básníků, výtvarníků, hudebníků…) zejména v zemích s tradiční křesťanskou kulturou, její znalost ke proto nutná též ke studiu dějin umění.

Hlavní směry křesťanství

Jako označení pro společenství všech, kdo se hlásí k Ježíši Kristu, začali křesťané používat výrazu církev (původně řecky kyriaké ekklésia = shromáždění Páně, české slovo církev vzniklo z prvního slova kyriaké). Růstem a vývojem křesťanského společenství však docházelo k neshodám o pojetí křesťanství mezi různými křesťanskými skupinami. Již ve 2. století se objevily některé skupiny, které buď úzkostlivě lpěly na nějakých dílčích článcích věrouky, a považovaly proto ostatní křesťany za hlasatele bludů, anebo křesťanství podmiňovaly velmi přísnými (zejména mravními) pravidly, a nepovažovaly proto ostatní křesťany za skutečné křesťany. V reakci na to se většinoví křesťané začali nazývat „všeobecnou pravověrnou církví“ (všeobecná = katholiké, pravověrná = orthodoxa).

Od 5. století se však v rámci „všeobecné pravověrné církve“ začaly prohlubovat rozdíly a následně i rozpory mezi východními a západními oblastmi, podmíněné celou řadou historických, sociálních a politických skutečností, nejviditelněji však řeckým kulturním základem (a řečtinou jako hlavním bohoslužebným jazykem) na východě a římským kulturním základem (a latinou jako hlavním bohoslužebným jazykem) na západě. Tyto různice vyvrcholily v 11. století tzv. velkým schismatem, rozdělením „všeobecné pravověrné církve“ na východní „pravověrnou (ortodoxní, pravoslavnou) církev“ a západní „všeobecnou (katolickou) církev“, při němž představitelé západní církve prohlásili východní křesťany za rozkolníky neboli schismatiky (tedy narušitele křesťanské jednoty a všeobecnosti církve) a představitelé východní církve prohlásili západní křesťany za kacíře neboli heretiky (tedy hlasatele věroučných bludů).

Dalším vývojem se z východního křesťanství zformovaly dnešní pravoslavné církve, tradičně organizované podle zemí nebo zeměpisných oblastí, tedy třeba pravoslavná církev řecká, gruzínská, ruská, ukrajinská, srbská, rumunská atd. Právě vyjmenované země jsou rovněž hlavní oblastí rozšíření pravoslavného křesťanství.

Západní křesťanství prodělalo ve 14.–17. století několik reformačních vln — tzv. anglickou, českou, německou a švýcarskou reformaci. Popudem ke snahám o reformaci byla výrazná provázanost církve se světskou mocí, mravní úpadek a korupce v církvi, ale také převaha církevní tradice nad původními impulzy vzniku křesťanství a vyprázdněné následování církevní tradice bez skutečného duchovního prožitku. Reformátoři mj. zdůrazňovali význam Bible jakožto zdroje autoritativnějšího než církevní tradice a vyzývali všechny věřící v přímé studium svatého písma.

Z reformace vzešly nové církevní organizace, nezávislé na dosavadních strukturách západní církve. Jsou to církve reformační neboli reformované neboli evangelické neboli protestantské; jejich jednotlivé odnože či typy se často označují podle vůdčích osobností reformace — luteráni podle Martina Luthera, vůdčí osobnosti reformace v Německu, kalvinisté podle Jana Kalvína, vůdčí osobnosti reformace ve Švýcarsku aj. Pro toto specifické označení se někdy používají též výše zmíněná označení, např. reformované círvkve jako církve vzešlé ze švýcarské reformace nebo evangelické církve jako pro církve vzešlé z německé reformace). Větší část západní církve, která zůstala věrna Římu (či Vatikánu) jakožto jedinému a nejvyššímu centru západního křesťanství, v reakci na reformaci rovněž zreformovala některé oblasti církevního života a stala se v dnešním smyslu slova církví římskokatolickou (tomuto procesu se někdy říká „katolická reformace“).

Z disidentských skupin reformace (tedy těch, kdo ani nezůstali spojeni s Římem, ani se nepřipojili k hlavnímu proudu reformačnímu proudu) vzešli baptisté (zdůrazňují křest jakožto vnitřní obrácení, křtí jen plně vědomé dospělé) a unitáři (neuznávají svatou trojici). Z osvíceneckého humanismu 18. století se zrodili metodisté a obnovená Jednota bratrská. V 19. století se několik křesťanských skupin zformovalo z očekávání blízkého druhého příchodu Kristova (adventisté, mormoni, Svědkové Jehovovi) a ze snahy o prohloubené ukotvení v základních křesťanských principech — tzv. biblická obnova kladla důraz na život s Biblí a podle Bible, tzv. charismatická obnova neboli letniční křesťanství na přijetí a působení Ducha svatého (oba tyto proudy se souhrnně nazývají jako církve evangelikální).

K zásadním úkolům, které si křesťané vytyčují po celou dobu vývoje křesťanství, patří péče o okolní svět, misie, charita a školství. Pro tyto oblasti vznikaly v rámci církví samostatné subjekty, které se jim věnovaly — v římskokatolické církvi mají částečně podobu řeholních řádů. Nejstarší takový řád — benediktiny — založil roku 529 sv. Benedikt z Nursie, z pozdějších si zaslouží jmenovat např. na vzdělávání zaměření dominikáni (řád kazatelů), na charitu zaměření františkáni, na misii zaměření jezuité..