ZSV pro kombinované lyceum/Dějiny filosofie

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí projektu:
ZSV pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová

Dějiny filosofie se obvykle dělí na starověkou, středověkou a novověkou filosofii, resp. na příslušná podobdobí. Tato periodizace ale slouží zařazení jednotlivých fází vývoje filosofie do příslušných období dějin, ale nevypovídá mnoho o obsahu konkrétních filosofických směrů.

Starověká filosofie

Starověkou filosofii je možno periodizovat na předsókratovskou filosofii (cca 7.–5. stol. př. n. l.), filosofii klasického období (cca 5.–4. stol. př. n. l.) a filosofii helenistickou (od konce 4. stol. př. n. l. do 5. stol. n. l.).

Starověká filosofie se začala rozvíjet v polemice s tradičními mýty, vysvětlujícími svět z morálního či spirituálního hlediska bez nároku na fyzickou přesnost, a ptala se právě po podstatě fyzického světa a po tom, jak funguje fyzické jevy. V klasickém období se pak dopracovala k obecné etice jako nedílné součásti filosofického pohledu na svět. V helenistickém období se etika stala hlavním východiskem, zatímco otázky ontologické hrály spíše jen podružnou roli.

Filosofie ve vlastním smyslu slova, tedy jasně vydělená z náboženství, se vyvinula pouze v Řecku a následně rozšířila v řecko-římské kultuře. Sice někdy hovoříme o staré čínské filosofii, staré indické filosofii atd., ale myslitelé objevující se souběžně v těchto kulturách jsou stále spíše teology než filosofy.

Předsókratovská filosofie

Filosofie vzniká z nezávislého pokládání otázek, které se dosud zodpovídaly myticky.
První takové tázání se týká ponejvíce viditelného, tedy podstaty smyslového světa kolem nás. Obvyklým vyjádřením je hledání společného základu světa, pralátky. Tato pralátka ale není chápána jen fyzicky (ve smyslu fyzikálně-chemickém), nýbrž zároveň jako duchovní princip fungování světa.
Podstatný pro formování filosofie je probíhající etický zlom v 6. stol. př. n. l., napříč kulturami se odehrávající probouzení člověka k individuálnímu etickému rozhodování. Jedním z výrazů toho je u raných filosofů přechod od chápání lidské duše jako spojnice s bohy k jejímu chápání jako uzavřené v pozemském těle.

Milétská škola

nejstarší filosofická škola vzniká ve městě Milétu
společnou charakteristikou je hledání pralátky, prapočátku (arché); ta je chápána jako duchovní princip i jako životodárná síla, proto se někdy označují za hylozoisty (hylé = původně dřevo, přeneseně jakákoli hmota; zóé = život)
Thalés líčí pralátku jako všepronikající vodu, Anaximenés jako stejně všepronikající vzduch, Anaximandros jako apeiron, tedy „neohraničené“, jako látku bez vlastností
do stejné linie bývá řazen Hérakleitos, který ovšem nebyl z Milétu, nýbrž z Efezu; pralátku charakterizuje jako stále se proměňující oheň, nicméně světový princip už popisuje odděleně jako logos (slovo, smysl, význam)

Pythagorejci

Pýthagorás vycházel ze starověkých mysterijních učení, jeho škola byla v jistém smyslu filosofická, v jistém smyslu esoterická (s tajným učením pro uzavřený kruh); svými příznivci a mnoha následníky byl považován za autoritu bezmála božskou
principem vesmíru jsou čísla a jejich poměry
Pýthagorovi se připisuje autorství pojmu „filosof“

Eleaté

za předchůdce považován Xenofanés, relativizuje dosud platné mýty (např. antropomorfní představy bohů), vše proniknuto jednotným a neměnným božským principem
vlastním zakladatelem školy v Eleji byl Parmenidés; zabývá se otázkou bytí a nebytí, jen bytí je poznatelné (protože jest), je neměnné a trvalé, stejně jako rozumové pravdy, změně však podléhá poznání smyslové
jeho žák Zénón z Eleje formuloval tzv. aporie, logické paradoxy, které podle něho ukazují, že zatímco rozumové (logické) poznání potvrzuje stálost a neměnnost bytí, smyslové poznání podléhá klamu změny a pohybu

Atomisté

škola v Abdérách, zakladatelem Leukippos, jehož učení se ovšem dochovalo jen skrze jeho žáka Démokrita (proto se od sebe nedají odlišit)
svět se skládá z drobných nedělitelných částeček, atomů (atomos = nedělitelný), které se pohybují podle deterministických mechanických zákonů; i lidská duše se skládá z takovýchto atomů (a je proto determinována)
bývají považováni za předchůdce moderních materialistů

Filosofie klasického období

Vrcholné období řecké filosofie, rozpracování všech filosofických otázek. Je charakterizováno působením „velké“ nebo „zlaté trojky“: Sókrata, Platóna a Aristotela.

Sókratés

sám své učení nezapisoval, vše víme jen z vyprávění současníků (zejm. jeho žáka Platóna); někteří proto pochybují o jeho reálné existenci (tedy zda nebyl jen literární postavou ideálního učitele v Platónových dílech)
někdy bývá označován za prvního filosofa či za zakladatele filosofie (je prvním, kdo filosofii formuluje jako člověku inherentní stálé tázání po souvislostech světa, života i sebe samého)
filosofuje v rozhovorech (dialektická metoda) s kýmkoli (i s těmi, kdo nechtějí)
zabývá se v plném rozsahu etickými otázkami a dilematy (vztah krásy a ošklivosti, spravedlivého a nespravedlivého, podstata dobra a zla, jejich působení v člověku atd.)

Platón

píše ve formě rozhovorů (dialogů)
v dialozích vystupuje jako hlavní postava Sókratés (což je pro nás hlavním zdrojem informací o Sókratovi)
základní pojetí světa: stálý je svět idejí, hmota je dějištěm, do něhož se ideje promítají; duše mezi smrtí a novým zrozením na zemi pobývá ve světě idejí, proto dokáže v hmotném světě ideje rozpoznávat (vidíme-li kruh, pak nevidíme kruh, protože ten se ve své ideální podobě v hmotném světě nevyskytuje, ale rozpoznáváme ideu kruhu) — proto bývá chápán jako předchůdce pozdějšího idealismu či přímo označován za idealistu
pohled na etiku a politické uspořádání: sepsal v díle Ústava, správné chování člověka je v souladu s idejemi (nejvyšší ideou je kalon = dobré, krásné), vládnout by měli filosofové, kteří ideje nejlépe vidí, všichni by se měli idejím podřizovat
podstatu filosofie popisuje známým podobenstvím o jeskyni

Aristotelés

označován za největšího myslitele starověku
velké množství pojednání o různých oborech (duše, politika, fyzika, metafyzika aj.)
velký systematik, vytváří tabulková uspořádání
nesouhlasí s Platónovým světem idejí (ne nezávislá idea kočky, která se vtiskává do konkrétních instancí, nýbrž forma kočky se projevuje v konkrétních kočkách a existuje jen jako jejich souhrn
větší důraz na smyslové poznávání než Platón (ale stále podle našich dnešních měřítek dosti spekulativní)

Helenistická filosofie

Po Alexandrových výbojích dochází k většímu propojení antického světa, to následně posílí sjednocení pod římskou nadvládou. Filosofie konfrontována s mnoha myšlenkovými zdroji (egyptské a perské náboženství, diasporní židovství, ale též z východu, např. buddhismus), hodně se zaměřuje na hledání univerzálního humanismu a na etické otázky.

Epikureijci

„zahradní“ filozofové
zdůraznění rozkoše (hédoné → hédonismus), ale rozkoš chápána primárně duchovně (ideál střídmosti)
pozdější populární výklad (s nímž filosoficky zaměření epikurejci výslovně nesouhlasili) přesouvá těžiště rozkoše do tělesného života — člověk si má život užívat plnými doušky a neomezovat se ničím

Kynismus

pojmenování podle psů (kyón → genitiv kynos → kynismus)
zpochybňování konvencí, hledání podstaty lidství v člověku samotném
nejznámější postava Diogenés ze Sinópy (vypráví se, že žil v sudu)
člověk se má spokojit s málem a neřešit problémy, které se ho netýkají
pozdější výklady to chápou jako lhostejnost k problémům druhých lidí a citovou chladnost, odtud naše pojmy cynik a cynismus

Skepticismus

od skepsis = pozorování
skeptici podobně jako kynici zpochybňují konvence a vyzývají k rezignaci na řešení problémů, které stejně nevyřešíme
na rozdíl od kyniků, kteří podle své filosofie mění svůj život (např. se zbavují majetku apod.), skeptici zaujímají místo pozorovatelů světa (často povznesených, ironických)

Stoicismus

za zakladatele považován Zenón z Kitia
důraz na dosažení vnitřního duševního klidu
člověk by měl žít svůj život podle duchovních hledisek
přijímat vše, co život přináší, s určitým porozuměním a zachováním klidu
vše je řízeno řádem, který je spravedlivý (někdy abstraktní monoteismus)
výrazná a dlouhodobá odezva u římských intelektuálů (Seneca, Marcus Aurelius)

Novoplatonismus

za zakladatele považován Ammónios Sakkás, nejznámější zástupce Plótinos, další zajímavá osobnost Hypatia
rozpracovává platónský idealismus v etickém rozměru
nejvýraznější ideová konkurence vůči nastupujícím křesťanským myslitelům

Křesťanská filosofie

křesťané do filosofie vstupují zprvu apologeticky, tedy nesnaží se vytvořit vlastní filosofii, ale obhájit křesťanství vůči dosavadním myšlenkovým soustavám a jimi vyslovovaným námitkám
vlastní křesťanská filosofie se odvíjí z potřeby vysvětlit myšlenkově křesťanství sobě samým, tedy je promísena s teologií
pozdně antická křesťanská filosofie je spojena s postavami tzv. církevních otců (latinsky patres), proto se o ní hovoří jako o patristické filosofii
křesťanské myšlení se staví vůči roztříštěnosti helenistických myšlenkových směrů jako univerzální myšlenkový systém, který završuje a překonává dosavadní dílčí filosofování a proniká všechny oblasti filosofie od čistě spekulativní gnoseologie až po praktickou etiku
s rostoucím vlivem křesťanství dochází k celospolečenské změně paradigmatu, která je brána za přechod mezi filosofií antickou a středověkou; raně křesťanští filosofové jsou proto někdy pojednáváni v rámci filosofie antické a někdy v rámci filosofie středověké (typicky to platí pro Augustina)

Středověká filosofie

Za středověkou filosofii se nejčastěji počítá filosofie od rozpadu Západořímské říše do nástupu humanismu, tedy od 5. do 15./16. století. Někdy se k ní počítají už i raní křesťanští autoři, zejména Augustin.

Středověká filosofie zpočátku vychází plně z otázek etických, a teprve z nich se dobírá k otázkám ontologickým a gnoseologickým. Ve vrcholném a pozdním středověku se důraz čím dál více přesouvá na samotnou podstatu poznání a poznávání, a z filosofie se postupně stává základ rodících se přírodních věd v novověkém smyslu.

Středověká filosofie je v něčem méně filosofií než filosofie starověká, protože je podstatně více propojena s náboženstvím, její představitelé jsou často duchovní a řešené otázky jsou často veskrze náboženské povahy. Křesťanští myslitelé se však zpravidla za filosofy považují a vědomě navazují na předkřesťanskou filosofii antickou (zejména na Platóna a Aristotela). Totéž platí pro soudobé myslitele židovské (Maimonides) a islámské (Avicenna, Averroes, Algazel), ne však pro myslitele jiných kulturních okruhů. Mezi křesťanskými, židovskými a islámskými mysliteli středověku se rovněž odehrávala zřetelná názorová výměna, vzájemné navazování i polemika.

Spor o předurčení

Za předznamenání středověké filosofie se někdy bere v pozdně antické době mezi křesťanskými mysliteli probíhající spor o předurčení, tedy o to, nakolik si může člověk vlastním úsilím vydobýt věčný život nebo věčné zatracení. Jako zástupci dvou stran sporu se vyprofilovali dva duchovní, biskup Augustin (354–430) a mnich Pelagius (354/360–418/420).

Pelagiánský pohled předpokládal, že věčná blaženost nebo věčné zatracení, tedy prázdné bytí bolestně blaženost postrádající, jakožto možné cílové stavy nesmrtelné lidské duše jsou odměnou či trestem za svobodně vykonané dobré nebo zlé činy člověka. Lidé si tedy mohou vysloužit věčný pobyt v nebi nebo v podsvětí svým chováním během pozemského života, potažmo svým svobodným rozhodováním, a obraz nebe nebo podsvětí je i motivací ke konání dobrého a zanechání zlého.

Augustiniánský pohled předpokládal, že věčná blaženost nesmrtelné lidské duše je darem Boží milosti, který si pozemský člověk vůči Bohu nemá jak vysloužit, a že jakkoli se člověk rozhoduje svobodně, Bůh ve své vševědoucnosti ví, zda jeho věčná duše bude schopna blaženosti, anebo propadne zatracení. Je proto pošetilé činit dobro s vidinou kynoucí nebeské odměny nebo se vyhýbat zlu s vidinou hrozícího pekelného trestu; mravný člověk činí dobro pro dobro samé, z lásky k dobru a z lásky k těm, jimž svými dobrými činy pomáhá.

Augustiniánský pohled byl oficiálně přijat křesťanskou církví, pelagiánský pohled však žil (a žije dodnes) v lidové zbožnosti.

Univerzální učenci

Boethius

Eriugena

Hildegarda

Scholastika

vysvětlení pojmu

Spor racionalismu a voluntarismu

dominikáni: Albert Veliký, Tomáš Akvinský

františkáni: Bonaventura, Duns Scotus

Spor o univerzálie

realismus

nominalismus

Vilém z Occamu

Novověká filosofie

O novověké filosofii hovoříme od širokého nástupu humanismu v evropském myšlení. Náznaky se objevují už s příchodem renesance, ale teprve v době německé a švýcarské reformace (16. století) začíná novodobé myšlení skutečně převažovat.

Středověká scholastika připravila myšlenkovou půdu novodobé přírodovědě, ale sama ji ještě nezačala provozovat, protože pro ni nebylo důležité zkoumat fyzickou stránku světa. Novodobé myšlení se ovšem obrací právě k této fyzické stránce světa, bere ji za východisko a chce jí rozumět. Novověká filosofie proto začíná gnoseologickou otázkou, jak je vůbec možné poznávat svět.

I novověká filosofie zůstává výrazně spojena s křesťanskou Evropou, teprve v 19. století se (pravděpodobně všude pod vlivem koloniální kulturní výměny) i v jiných kulturních okruzích objevují osobnosti označitelné v pravém slova smyslu za filosofy.

Racionalismus a empirismus

Descartes, Spinoza

Locke, Hume

Immanuel Kant

apriorní úsudek

věc o sobě

kategorický imperativ – jednej tak, aby se maxima tvého jednání mohla stát mravním zákonem

Klasická německá filosofie

(odpovědi na Kanta)

Hegel, Schopenhauer, Fichte, Goethe, Feuerbach

Moderní návaznosti

Nietzsche, Brentano, Marx

zajímaví žáci: Husserl, Masaryk, Steiner

Patočka

Zdroje

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.