Krizové řízení pandemie/Systémy krizového řízení

Tato stránka je součástí projektu:

Krizové řízení pandemie

Příslušnost: všeobecná

Stránka je součástí výzkumu "Krizového řízení pandemie"

Odolnost systémů

Odolnost systémů je nový koncept pro krizové manažery, umožňující budovat, řídit a ladit systémy s ohledem na odolnost takového systému. Nový koncept vyžaduje změnu myšlení při definování cílů, přípravy na řešení krizi pro různé druhy rizik. Odolnost systému respektive krizového systému je schopnost systému absorbovat rušení (problémy, nedostatky, hroucení systému), přitom umožňuje podstupovat změnu a stále si zachovávat provozuschopné funkce, strukturu, identitu a zpětné vazby, koordinaci, komunikaci, infrastrukturu a zdroje. Ačkoliv tato koncepce umožnuje fungovat po poměrně dlouhou dobu (rozhodně delší než při jiném modelu), avšak i tento koncept má své limity. Koncept také přistupuje k systému jako k živému organismu, což znamená, že nebude vypadat stejně jako na začátku spuštění systému, ale bude se neustále vyvíjet a zdokonalovat (bude si procházet určitou evolucí). Takový systém bude dodatečně flexibilní, aby se přizpůsoboval novým situacím, avšak systém přežije a zůstane funkční.

Tudíž strategie odolnosti sice nezaručuje krátkodobou stabilitu, ale zaručuje dlouhodobou stabilitu. Pokud systém vykazuje určitou odolnost, je pravděpodobně dlouhodobě stabilnější než jiné systémy. Bude se však v takovém případě jednat o velice komplexní systém a patrně bude strukturován jako modulární. Krizová komunikace se tak stane jen jedním z modulů tohoto systému. Komunikace je absolutně nejzákladnějším a nejdůležitějším a nejklíčovějším aspektem při jakémkoliv organizováním činností.

Politické diskuze a odborné diskuze v době krize měly tendence se zaměřovat pouze na technickou spolehlivost systémů, a to včetně těch komunikačních systémů. Nelze sice popřít, že technická spolehlivost je důležitá, jistě je velmi důležitá, avšak opomíjeny jsou ostatní aspekty fungování systémů, což by se mohlo stát fatálním nedostatkem. Ovšem všechny pokusy o distribuci informací budou marné, pokud ti, co ji obdrží, oněm informacím nedůvěřují, nebo nedůvěřují odesilateli informací. Informace lze totiž také získávat pozorováním toho co funguje a co nefunguje, a pokud nějaká část krizového systému nefunguje správně, může být bohužel veřejností interpretováno jako mylné či dokonce špatné rozhodnutí, a to i v okamžiku, kdy se jedná o správné a dokonce nutné rozhodnutí.

Nicméně právě tato přirozená schopnost pozorovat a vnímat nedostatky, lze využít k ladění systémů. Taktika pokusů a omylů, snižují dlouhodoběji počet chyb a zvyšují efektivitu a funkčnost systému. Krátkodobě se však jedná o určité riziko. I přestože musí být pozorování a metody pokusu a omylu součástí takovéhoto systému, nelze se spoléhat pouze na experimentování, jádro systému musí být navržené správně a dostatečně flexibilně, pouze tehdy se stane metoda pokusu a omylu užitečnou.

Důvěryhodnost

Důvěryhodná komunikace a důvěryhodný přenos informací umožní organizacím i jednotlivcům se přizpůsobit rychleji vůči změně situace. Ovšem budovat důvěryhodnost nelze od prvního dne vzniku krizové situace, to už je pozdě. Jakmile udeří pandemie, bude málo času na promyšlení a efektivní plánování a proto je připravenost nevyhnutelnou prioritou. Což ve vede k závěru, že důvěryhodná komunikace musí být nutně plánovaná. Přitom odolnost v situaci pandemie vyžaduje, aby jednotlivci i organizace měli schopnost přijímat důvěryhodné informace z centrálního zdroje, který vidí celý obrázek situace. Z čehož vyplívá především komunikace pomocí výpočetní techniky a internetu.

Internet je masmédium, které je přesyceno velkým množstvím rozmanitých informací nejrůznější kvalty. V minulosti byla odpovědnost za pravdivost informací a její ověření kladena na vydavatele konkrétního média, který musel informace posuzovat v souladu s etickými kodexy zpravodajství a publicistiky. Dříve v podstatě platilo, co je spáno, to je dáno. V původním kontextu to platilo zejména pro smlouvy a legislativu, nebo náboženské texty. Ti co se dříve s informací setkávali, byli především příjemci informací, nikoliv jejich tvůrci. Tvorba informací vyžadovala dovednosti písařů, úředníků a učenců, popřípadě politických vůdců své doby. Tvorba informace také vyžadovala nejen spoustu práce, ale také nemalé finanční prostředky a písaři tak zastávali vysoce ceněnou a kvalifikovanou práci. Bez značného kapitálu nebylo možné obsah masově rozšiřovat. S příchodem knihtisku se sice množství práce zmenšilo (činnost se zrychlila) oproti ručnímu přepisování knih, ale náklady na papír, zaměstnance a stroje, barvu a distribuční síť, byli pořád značné a to i v moderní době. Vše se ovšem mění díky internetu, počítačům a vhodných aplikací.

S příchodem informační společnosti a otevřením se internetu světu a sociálních sítích, tak padali veškeré bariery. Produkovat obsah může v současné době kdokoli, bez nutnosti disponovat financemi, bez požadavku na ověření informace, bez nutnosti projít nějakou speciálně zaměřenou vzdělávací průpravou, s minimem znalostí typografie nebo pravopisu svého jazyka. Neboť, mnohé aplikace nabízejí opravu chyb.

Nechci tím říci nic zlého na ono zjednodušení a odbourání bariér jenž komplikovali tvorbu a šíření informací. Naopak, opravy chyb v textu využívám s nadšením. Vše co ušetří práci, lze obecně považovat za dobré. Má to však své ale. Protože všeho moc škodí. Tvorba informací je natolik přístupná a jednoduchá a způsoby jejich šíření natolik rychlé a často také bezplatné, že nad informačním tokem ztrácíme sami kontrolu. Sám osobně píšu tolik textů za den, že jsem si odvykl řešit jazykovou korektnost a gramatickou bezchybnost. Zahlcen proudem myšlenek toho, co vlastně chci říci, se více soustředím na myšlenku jako takovou, až nakonec neuhlídám překlepy a další chyby. A to samé se děje obecně i mnohým dalším. Internetové zpravodajství obsahuje stále častěji různé chyby, překlepy i podivné gramatické konstrukce v tak nevídané míře, jako nikdy v minulosti.

Proto některé státy a počítačové/internetové společnosti stále častěji plánují zabudovávání určitých (algoritmem/botem) řízených pojistek verifikace informací. Tvorba a šíření informací jsou už tak snadné, že si sami jako společnost vymýšlíme způsoby, které ji budou regulovat, vytvářet bariéry, kontrolovat s cílem minimalizovat vznik a šíření dezinformací, úmyslných i neúmyslných nepravd a s cílem bránit se proti zneužití informací a důvěry lidí. Na druhou stranu je vytváření bariery toku informací za účelem jejich zpomalení nutné, protože příliš rychlé změny se nesnesou s lidskou schopností informace zpracovávat a zvykat si na novinky. Rychlost změn novinek působí na psychiku jako stres a vytváří chaos. Stejně tak, je nutné omezit množství informačních kanálů tak, aby se k věci vyjadřovali především ti povolaní a nesoucí za vydaná prohlášení zodpovědnost. Žádné omezení by ovšem nemělo omezovat svobodu projevu. A je jisté, že v takovém případě protichůdných tendencích budou tyto metody v konfliktu. Fungovat proto bude jen takový systém, který bude nastaven rozumně a přiměřeně, přičemž definovat tyto požadavky je velice komplikované.

Ano informací je mnoho a jejich stále více a více. Informace rychle zastarávají tím jak se situace mění. Dobře patrné to bylo během pandemie, kdy se pravidla a opatření měnila ze dne na den s takovou rychlostí, že lidé ztráceli povědomí o tom co ještě platí a co už ne. Během vážné krize se tohle bude dít vždy. Protože je to situace která se vyvíjí z minuty na minutu a protože je pandemie ohrožením života a zdraví lidí, jde především o rychlost, protože počet nakažených může stoupat vysokou rychlostí. Což nutí krizové štáby jednat operativně a co nejrychleji. Každá taková situace i přes veškerou podobnost s jinou situací je zcela jedinečná a obtížně předvídatelná. Vysoká míra nejistoty a rychlost změny s jakou se situace může vyvíjet, vytváří dokonalé prostředí pro vzniky chyby. Proto verifikace informací mezi krizovými štáby, ale ani pro komunikaci s širší veřejností, nemůže být postavená pouze na vytváření barier zpomalující tok informací, protože potřeba rychlostí komunikace je v takovém případě zásadní. Ale zato je nutné ji postavit na jasné čitelnosti a autorizaci a tím i na důvěryhodnosti.

Naproti tomu objektivita článku/dokumentu/stránky může být zpochybňována například ve chvíli, kdy autor textu prosazuje svůj vlastní názor, hodnotí lidi a události a především vkládá do textu přílišné emoce. Velmi často jsou to emoce negativní, které podporují stereotypy s cílem zvýšit váhu článku. Autoři takových článků často citují nějakého odborníka, aby na oko přidali článku větší váhu. Jde-li o dezinformaci, tak se při ověření často prokáže, že onen odborník, není odbornou komunitou brán váženě a jeho výroky byli již vyvrácené.

Dezinformace jsou systematické a úmyslné klamání, zatímco misinformace jsou neúmyslně nesprávné informace. Dezinformace se tedy používají za účelem propagandy a proto jsou součástí hybridní hrozby.

Dezinformace jako prostředek hybridní války

Problém informačního chaosu či hybridní války lidé často v praxi vnímají jako stav, kdy nejsou lidé schopni rozpoznat, co je pravda a co lež. Některé aspekty však přitom nezávisí pouze na správných informacích, ale na politických postojích, které se nadají na konci diskuze vyargumentovat. Desinformační kampaň je nebezpečná, protože provokuje některé osoby k tomu, aby své problémy řešily radikálním postojem. Vybízí k občanské neposlušnosti ve formě, která společnosti škodí, nebo dokonce vybízí k trestné činnosti a extrémismu.

Samotná hybridní vláka, je totiž bojem vedeným nekonvenčními prostředky a informační válka (desinformace) je součástí těchto nekonvenčních prostředků.

Hybridní válka proto představuje fenomén, který byl ještě před několika lety předmětem nanejvýš odborné diskuze zabývající se vojenskou a bezpečnostní problematikou. Velmi rychle se z něj stal v zahraničí a záhy i v českém prostředí poměrně diskutovaným pojmem jak v médiích tak mezi lidmi. Pojem je často skloňován především v souvislosti s narůstající aktivitou Ruské federace vůči jejím sousedním státům. Ačkoliv Rusové tento pojem v podstatě stvořily, je nutné připomenout, že určitá forma hybridní války se vedla vždy. Problém nicméně spočívá ve skutečnosti, že jej přesto všechno jen málo lidí dokáže správně popsat. V odborných diskuzích také nepanuje shoda nad koncepcí hybridní války. V každém případě se jedná o vysoce aktuální téma, a to jak na odborných platformách, tak v rámci širší veřejnosti, kde se často stává spouštěčem značně vyhrocených diskuzí.

Četnost užívání termínu hybridní vláky vzrostla především v souvislosti s ruskou anexí Krymského poloostrova v březnu roku 2014 (tedy 6 let před pandemií) a následným propuknutím války na východě Ukrajiny mezi Ukrajinskou vládou a Ruskem podporovanými separatisty. Právě tato válka je mnohdy označována za prototyp hybridní války vedené Ruskem.

Přitom v roce 2013 (rok před Krymem) napsal náčelník generálního štábu ruské armády a první náměstek ruského ministra obrany Valerij Gerasimov dokument, ve kterém přiblížil koncept nových válek, pro něž se vžilo označení "hybridní války" (hybrid warfare). Pojem se ale formoval již v 90. letech jako koncept války čtvrté generace. Pak v roce 2000 navazují američtí vojenští stratégové, kteří pomocí syntézy čtyř konceptů formulují vlastní západní koncept hybridní války. V roce 2002 Wiliam Nemeth uvádí příklady hybridní války na čečenském povstání a upozorňuje na měnící se podobu budoucího válčení, na kterou by se měl Západ připravit. V díle figuruje Čečenská společnost jako tzv. "hybridní společenství", které v podobě separatistů vedlo boj proti ruské dominanci což vyústilo v hybridní válku. Hybridnost takového typu tkví v tom, že se pohybuje na rozhraní mezi moderní a tradiční společností a je velmi ovlivněna dogmatismem. Jako projev moderny označuje Nemeth i využívání moderních technologií, které jsou zneužívány na úrovni státu, tak aby vyhovovaly propagovanému nastavení společnosti.

Čečenci tak díky moderním technologiím, znalosti terénu, jednotě a využití podpůrných prostředků, jako byly psychologické a informační operace, dokázali úspěšně vést guerillovou válku proti papírově silnějšímu Rusku. Dokázali také správně využít vnější podpory ze stran nestátních aktérů typu Talibán. Což se projevovalo jako organizovaný zločin, atentáty, únosy, instalace bomb a min, terorismus, zapojení zahraničních bojovníků, znalost nepřítele a schopnost správně zacílit na ruskou společnost.

V Listopadu 2005 vyšel článek Future Warfare: The Rise of Hybrid Warfare v časopisu Naval Institute Porccedings. Jehož autory bili američtí vojenští teoretikové a navazují na americkou zkušenost z Iráku a Afganistánu. Přitom zohledňují i nekonvenční a netradiční hrozby, které přicházejí ze strany nestátních aktérů.

Dalším důležitým byl článek z roku 2007 s názvem Conflict in the 21st Century: The Rise of Hybrid Wars a popisuje měnící se charakter konfliktů třetího tisíciletí. Přitom také zde je upozorňováno na budoucí proměnu moderního válčení a je nutné počítat s hybridními hrozbami, jenž budou kombinovat různé taktiky a přístupy k válčení.

Za zmínku nejdříve stojí období zahraniční politiky Ruské federace v letech 2008 - 2012, tedy v období Dimitrije Medveděva. Který ve funkci prezidenta Ruské federace vytvořil bezpečnostní a zahraniční politickou koncepci založenou na multilaterálního uspořádání světa, kde se tzv. “nové Rusko” jako stále sílící velmoc stane jedním z vedoucích center. Proto začátkem srpna 2008 rozhodl o vojenském konfliktu s Gruzií a následně nařídil provést další reformu ruských ozbrojených sil, v četně modernizace zbraňových systémů. V tomto duchu nakonec pokračoval i Putin.

Medveděv zveličoval hrozby ruské národní bezpečnosti. Současně však zdůrazňoval možnosti užití jaderných zbraní. Podobné zveličování hrozeb lze nalézt také v Severní Koreji. Přičemž zveličování hrozby vede k politice strachu.

Stejně jako Vladimír Putin, tak také Dmitrij Medveděv na začátku svého funkčního období zveřejnil svou koncepci zahraniční politiky Ruské federace. Jehož strategickým cílem bylo posílení role Ruska v mezinárodních vztazích, zvýšení jeho odpovědnosti za globální dění i snahu účastnit se formulace a implementace mezinárodní agendy.

V otázkách národní bezpečnosti byl zdůrazněn nesouhlas s unilaterální akcemi, které dle dokumentu pouze destabilizují mezinárodní situaci a ignorují principy mezinárodního práva. Tedy například ruský nesouhlas k americké protiraketové obraně. Ruská Federace se zasazuje o vytvoření systému kolektivní reakce na možné raketové hrozby a vystupuje proti jednostranným krokům v oblasti strategické protiraketové obrany. Zde Rusové volí politiku spojování, aby mohli zblízka rozdělovat.

Zajímavé jsou drobné změny, které doznaly regionální priority. Na prvním místě je v souladu s dlouhodobým trendem jmenována bilaterální a multilaterální spolupráce v oblasti SNS (Společnost nezávislých států), explicitně prevence destabilizace ve Střední Asii a v Zakavkazsku, důraz na integrační struktury typu Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) či Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS). Současně touží po spolupráci s NATO a podporuje rozvoj bezpečností spolupráce NATO-Rusko, a zároveň vyhodnocuje, jak je NATO připraveno k řádnému partnerství s Ruskem, jak plní své závazky.

Necelí měsíc od zveřejnění Koncepce zahraniční politiky zahrnující spíše spolupráci s NATO a ukázání Ruské tváře jako zodpovědnou a spolupracující, došlo 7 až 12 srpna 2008 k Rusko-gruzínskému konfliktu. Jehož výsledkem bylo uznání nezávislosti dvou gruzínských separatistických regionů Jižní Osetie a Abcházie ze strany Ruska. Ve světle těchto souvislostí působí vstřícná politická prohlášení o zodpovědné spolupráci s Evropou a zbytkem světa jako zastírací manévr, snažící se utajit své skutečné záměry. Výsledkem podpory a uznání gruzínských separátních oblastí znamenalo rozdělenou Gruzii. Tedy znovu strategii typu “rozděl a panuj”. Ruské vojenské jednotky nepodnikly preventivní vojenský úder vůči Gruzii s cílem předejít grzinskému útoku. Nýbrž Rusko zahájilo své vojenské akce až v momentě, kdy gruzínský prezident nařídil vojenskou intervenci do regionu Jižní Osetie. Následně došlo k otevření druhé fronty v Abcházii a vytlačení gruzínských vojenských jednotek z obou separatistických regionů.

Je tedy jasné, že Rusko se snaží předcházet prvnímu úderu a nejdříve si hledá svou “Cesus Belli” svou záminku k válce a k její ospravedlnění. Vytvoření aliance nezávislých států umožňuje Rusku zbavit se odpovědnosti a svalit ji na kolektivní rozhodnutí.

Ruská armáda podnikla také několik vojenských operací na území samotné Gruzie. Ruský vojenský útok byl sice namířen proti Gruzii a vojenské cíle, ale hlavním cílem bylo porazit a vytlačit gruzínskou armádu ze separatistických regionů Jižní Osetie a Abcházie, nikoliv obsazení samotné Gruzie.

Ruský prezident dne 12. května 2009 podepsal dekret Národní bezpečnostní strategie Ruské federace do rukou 2020. Oproti předchozí koncepci je charakteristická větším optimismem a důvěrou, které již ruší představy o obklíčení Ruské Federace nepřáteli. Tedy směrem více spojovat a být ještě více důvěryhodným. Pokud se Rusko drží zažité maskovací strategie, tak vlastně utahuje šrouby pro větší konflikt.

Strategie 2009 v sobě kombinuje prvky kontinuity, změny k pragmatismu a ochotu obnovit vztahy s USA a NATO k překonání negativního efektu gruzínského konfliktu. Jako hlavní prioritu definuje ochranu státu a jeho občanů, ale také potřebu zlepšit kvalitu života ruských občanů a zvýšení ekonomického růstu. Strategie Ruska jako efektivní velmoci je postavena v té době na sociálně-ekonomických podmínkách. Od něhož plánuje Ruská Federace stát se globální velmocí a jeho činnost bude soustředit na podporu strategické stability a vzájemně prospěšné partnerské vztahy. Sami sebe se snaží stabilizovat a druhé se snaží destabilizovat. Tento efekt je dvojitě účinný.

Ochranu vlastního obyvatelstva využívá k ospravedlnění válečných konfliktů. Zároveň využívá svou energetickou pozici jako například lídra v distribuci plynu a ropy k politicko-mocenským aktivitám. Čímž vytváří energetickou hrozbu, protože soupeření o energetické zdroje může vytvářet napětí, které následně vyústí v použití vojenské síly v blízkosti hranic Ruska a jeho spojenců a může proto vést k ozbrojenému konfliktu.

Konflikt Ruska s Gruzií také ukázal, že úroveň stávající ruské výzbroje není dostatečná. Je sice mohutná a relativně moderní, avšak zranitelná vůči jiným typům hrozeb a do jisté míry už zastaralá. Což následně přesvědčilo politické a vojenské vedení Ruska, že musí modernizovat a urychlit proces zavádění nových zbraňových systémů.

Podle plánů Ruské vojenské reformy by nejpozději do deseti let mělo dojít ke snížení počtu civilních pracovníků a vybudování jednotek rychlé reakce. Na pořízení zbraní budou vynaloženy finanční prostředky ve výši 25% z výdajů určených na výzbroj. Modernizaci plánovali dokončit do roku 2020.

Vojenská doktrína Ruské Federace pro rok 2010 představovala systém oficiálních názorů státu na přípravu k ozbrojené ochraně Ruska. Prioritou zůstávají přípravy na budoucí válečný konflikt velkého rozsahu. Protože se doktrína snaží nesvlékat Rusko do závodů o zbrojení a vyhýbat se konfliktům, ale zadržovat a odvracet vojenské konflikty aby nepřerostly v problém. Přesto je od roku 2010 Ruská Federace vůči Západu velmi kritická. Neboť Evropa a USA se rozhodli jít jinou cestou a vyvážit možnou hrozbu z Ruska vytvořením vlastního systému protivzdušné obrany v Polsku, Rumunsku a Bulharsku. Což naopak Rusko považuje opět za hrozbu vůči sobě. Rusové budou nekompromisně odsuzovat jakýkoliv akt, který by naopak pomohl Evropě neztratit pozici. Současně budou posilování své pozice ospravedlňovat a překrucovat jako nutnou reakci. Rusové jsou nebezpeční zejména v tom, že dělají přesný opak toho co tvrdí.

Ono dvojí myšlení lze pozorovat v kontextu globálního vývoje. Na jedné straně se politické a vojenské hrozby snižují, ale na druhé straně dokument jejich strategie zdůrazňuje použití vojenské síly k řešení konfliktů. Dokument z roku 2010 znovu upozorňuje, že stávající architektura globální bezpečnosti nezaručuje stejnou míru bezpečí všem národům. Dokument tvrdí, že současný bezpečností systém Evropy je prý potřeba nahradit novou celoevropskou bezpečnostní architekturou, jenž znemožní použití vojenské síly jednotlivých států nebo organizací. Stejně tak si „Rusko vyhrazuje právo použít jaderné zbraně v odpovědi na použití jaderných či jiných typů zbraní hromadného ničení proti němu a jeho spojencům, jakož i v případě napadení Ruska konvenčními zbraněmi, pokud by byla ohrožena sama existence státu“.

Koncept hybridní války byl transformován z vojenského strategického konceptu do kvazi-teorie ruské zahraniční politiky. Přitom seznam kritiků konceptu je impozantní. Hlavně mezi akademickými články je obtížné najít pozitivní reflexi (Colin Gray, nebo Stephem Biddle a mnoho dalších). Výčet autorů kritizující okupaci Krymu je snad ještě větší než kritika základní koncepce (například Běrzinš, Charap, Giles, McDermott, Renz, Truck, Van Puyvelde, Kofman, nebo Monagham, v českém prostředí například Pavel Zůna, Richard Stojar).

Po roce 2010 se pojem hybridní války a hybridních hrozeb objevuje v dokumentech NATO. Nejvýraznějším dokumentem je Bi-SC Imput for a new NATO Capstone Concept.

V hybridních válkách můžeme očekávat současné vypořádání se s krachem rozpadajícího se státu, který ztratil kontrolu nad některými biologickými látkami nebo (jadernými) střelami, zatímco budeme bojovat proti etnicky motivovaným polovojenským silám a radikálním teroristům. Můžeme čelit zbytkům armády darebáckého státu v budoucích válkách a ti mohou použít konvenčních zbraní velmi neobvyklými nebo netradičními způsoby. Můžeme také očekávat, že budeme muset čelit neortodoxním útokům nebo náhodným činům násilí sympatizujících skupin nestátních aktérů proti naší důležité infrastruktuře nebo našim dopravním sítím. Můžeme také vidět jiné formy ekonomické války nebo formy počítačových útoků proti vojenským nebo finančním cílům.

Dezinformace v ČR a v Evropě

Rusko si všimlo, že nové informační a kybernetické technologie dovolují úplně jiné možnosti, než tomu bylo v minulosti. Dnes je možné pomocí třeba i několikaleté soustředěné informační a kybernetické války vytvořit situaci, kdy obyvatelé zasažené země přestávají věřit státním institucím a podporovat je, nepodporují vládu, ztrácí vůli k obraně stejně jako vláda sama apod. Mizí, co je pravda a co ne, vzniká dojem chaosu a nastupuje pocit, že nemá cenu cokoli dělat. Rusové totiž původní pojetí totální války, jak jej známe např. z druhé světové války, přenesli do roviny vědomí a vnímání lidí. Tuto informační válku označují za klíčovou etapu před případným použitím ozbrojených sil.

Brigádní generál Řehka přiznává v roce 2018 (2 roky před pandemií), že v Česku probíhá informační válka, jsme testovací laboratoří Ruska. Upozorňuje že, západ zaspal. Nevnímal změnu ruské válečné strategie, která začala obratně využívat informační operace. Z letargie ho probral až šok po ruské anexi Krymu a válka na Ukrajině. Určitá soupeření, která mohou být součástí války, probíhají. A probíhají i teď. Říci ale, že jsme ve válce, je příliš silné. Z právního hlediska určitě ne, ale některé formy moderního soupeření – ať už v kybernetickém, nebo širším informačním prostoru - probíhají i v době toho, čemu říkáme mír.

Dle iRozhlas z 1. prosince 2020 "Více než 90 procent dezinformačních webů v Česku jedná ve prospěch Ruska, říká analytik Vrabel" (https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/frantisek-vrabel-dezinformace-web-koronavirus-rusko_2012010712_tzr)

Modelování situace

Zapadá spíše do Matematiky často jako multioborová oblast matematiky. Přitom matematické modelování proniklo do různých oborů přírodních, technických, ekonomických i sociálních věd a stalo se důležitým pomocníkem při simulaci systému, analýzách a předvídání různých procesů, jevů chování druhů a stavů společenstev. Matematický model je abstraktní model, který využívá matematiky k popisu chování systému. Matematický model transformuje model do matematického zápisu, který má přesná pravidla pro manipulaci s matematickými symboly.

Je proto nutné aby, při vývoji modelů řízení krize spolupracovaly matematicky zdatní odborníci a design výstupu je nutné konzultovat s uživateli takovéhoto výstupu.