Koiné pro začátečníky/Lekce 2

Tato stránka je součástí kurzu:
Koiné pro začátečníky
středoškolská
Příslušnost: Mmh

Co je co

Umíme-li se zeptat na totožnost osob, stačí tázací zájmeno τίς nahradit tázacím zájmenem τί, a můžeme se ptát na totožnost věcí:

τί ἐστιν; = co je (to)?

Odpovědět můžeme rovněž obdobně jako na otázku ohledně totožnosti osoby:

ἕδρα (τράπεζα, λύχνος, βιβλίον, τοῖχος, δάπεδον) ἐστίν = to je židle (stůl, lampa, kniha, stěna, podlaha)^[1]

θυρίς (κλείς, γραφίς, ὀροφή) ἐστιν = to je okno (klíč, tužka, strop)^[1]

Stejně jako v češtině se může přihodit, že na otázku musíme odpovědět v množném čísle, protože předmětů je více, anebo jde o podstatné jméno pomnožné:

κλεῖδες (θῡ́λακοι, χάρται) εἰσίν = to jsou klíče (kalhoty, papíry)^[2]

Na rozdíl od češtiny ovšem řečtina pojí množné číslo středního rodu se slovesem v jednotném čísle, takže ve středním rodě použijeme i v množném čísle slovesného tvaru ἐστὶν:

ὑποδήματα (ὑάλια, βιβλία) ἐστίν = to jsou boty (brýle, knihy)

A někdy se samozřejmě může stát, že českému množnému číslu (zpravidla u podstatných jmen pomnožných) odpovídá v řečtině číslo jednotné:^[3]

θύρα (κλῖμαξ) ἐστίν = to jsou dveře (schody)

Stejně jako čeština, i řečtina má k dispozici různá ukazovací zájmena, je-li potřeba upřesnit, na co se vlastně ptáme. Tato zájmena ovšem rozlišují předměty trochu jinak než zájmena česká: αὐτό vyčleňuje předmět z vícero možností (dalo by se přeložit i „ono samotné“), τόδε ukazuje na něco prostorově nebo časově blízkého, τοῦτο na něco, co se právě vyskytlo nebo o čem se právě mluvilo (dalo by se přeložit i „totéž“), ἐκεῖνο na něco prostorově, časově nebo myšlenkově vzdálenějšího:

αὐτό (τόδε, τοῦτο, ἐκεῖνο) τί ἐστιν; = co je to (toto, tohle, ono)?

Na otázku se zájmenem můžeme odpovědět buď úplně stejně jako na otázku bez zájmena, anebo pro zdůraznění či jednoznačnost přidat totéž zájmeno, jakého použil tazatel:

(αὐτό, τόδε, τοῦτο, ἐκεῖνο) ἔσοπτρον ἐστίν = to (ono, toto, tohle, tamto) je zrcadlo

Pomocí ukazovacích zájmen se můžeme zeptat i na předmět, jehož totožnost již tušíme. V písmu prostě přidáme na konec věty otazník a v řeči na konci věty pozvedneme hlas:^[4]

τόδε ἕδρα ἐστίν; = tohle je židle?

τοῦτο τὰ ὑάλιά σου ἐστίν; = tohle jsou (ty) tvoje brýle?

ναί, ἕδρα ἐστίν = ano, to je židle

οὔ, τοῦτο τὰ ὑάλιά μου οὐκ ἐστίν = ne, tohle nejsou (ty) moje brýle

S pomocí slovníků se nyní můžeme takto učit další a další slova. Ovšem pro jistotu se naučme také univerzální odpověď:

οὐκ οἶδα = nevím

Jaké je co

Umíme-li se zeptat na totožnost věcí, snadno se naučíme ptát i na jejich jakost:

ποῖον ἐστίν; ποῖον δὲ ἐστιν τοῦτο; = jaké je to? a jaké je tohle?

Na takto položenou otázku odpovídáme v řečtině stejně jako v češtině obvykle přídavným jménem ve středním rodě:

μέγα (μέλᾰν, χρήσιμον, ἄχρηστον) ἐστίν = to je velké (černé, užitečné, neužitečné)

μῑκρόν (καλόν, κακόν, λευκόν, ἐρυθρόν, χλωρόν) ἐστιν = to je malé (dobré, špatné, bílé, červené, zelené)

Můžeme se ovšem zeptat též na věc pojmenovanou, ale pak už musíme rozlišovat, zda je rodu středního, mužského, nebo ženského, a zda náhodou není v množném čísle:

ποῖον ἐστὶν τὸ βιβλίον; = jaká je (ta) knížka?

ποίᾱ ἐστίν ἡ τράπεζα; = jaký je (ten) stůl?

ποῖος ἐστίν ὁ λύχνος; = jaká je (ta) lampa?

ποῖα ἐστὶν τὰ ὑάλια; = jaké jsou (ty) brýle?

ποῖαι εἰσίν αἱ κλεῖδες; = jaké jsou (ty) klíče?

ποῖοι εἰσίν οἱ θῡ́λακοι; = jaké jsou (ty) kalhoty?

Na totéž ovšem musíme dbát při odpovědi:

τὸ βιβλίον λεπτόν ἐστιν = (ta) knížka je tenká

ἡ τράπεζα ξυλίνη ἐστίν = (ten) stůl je dřevěný

ὁ λύχνος θερμός ἐστιν = (ta) lampa je horká

τὰ ὑάλια κακά ἐστιν = (ty) brýle jsou špatné

αἱ κλεῖδες μετάλλιναί εἰσιν = (ty) klíče jsou kovové

οἱ θῡ́λακοι δερμάτινοί εἰσιν = (ty) kalhoty jsou kožené

S dosavadními znalostmi můžeme poskládat už docela dlouhé výpovědi:

ἡ γραφίς ἐρυθρᾱ́ ἐστιν, ἀλλά καλή οὐκ ἔστιν = tužka je červená, ale není dobrá

ἠ ἕδρα μου μὲν ὑψηλή ἐστίν, αἱ ἕδραι ὑμῶν δὲ βραχεῖαι εἰσίν = moje židle je vysoká, vaše židle jsou nízké

οἱ μαθηταὶ ἡμῶν αἱδήμονες καὶ σπουδαῖοι, ἀλλά βλᾶκες εἰσίν = naši žáci jsou slušní a pilní, ale hloupí

ἡ τράπεζά σου ἡ καινή εὐειδής ἐστιν· ἐστι καὶ χρησίμη; = ten tvůj nový stůl vypadá pěkně; slouží také dobře?

Souvisící mluvnické jevy

Mluvnický rod

Podobně jako čeština, rozlišuje i řečtina rod mužský (maskulinum, zkratkou m.), ženský (femininum, zkratkou f.) a střední (neutrum, zkratkou n.).^[5] Rod můžeme často poznat nebo odhadnout z koncovky slova, avšak ve většině případů se ho prostě musíme naučit spolu se slovíčkem. Pro základní orientaci si můžeme udělat tabulku častých koncovek jednotlivých rodů:

maskulina	feminina	neutra
-ος, -ας, -ᾱς, -ης, -ων, -ευς	-α, -ᾱ, -η, -ις	-ον, -μα

Musíme při tom ovšem mít na paměti, že až na výlučně ve středním rodě používané -ον a výlučně v mužském rodě se vyskyutjící -ευς se tyto koncovky mohou objevit i v rodech jiných. Tak se třeba koncovka -ος může vyskytnout jak v mužském, tak v ženském nebo ve středním rodě.

Ve slovnících se rod většinou označuje členem, tedy ὁ, ἡ, τό, případně οἱ, αἱ, τά u jmen pomnožných.

Mluvnické číslo

Stejně jako čeština, rozlišuje koiné číslo jednotné (singulár) a množné (plurál).^[6] Ke správnému tvoření množného čísla ze tvaru čísla jednotného se musíme naučit přiřadit slovo k jeho skloňovacímu vzoru, a podle toho je pak vyskloňovat. Protože ke skloňovacím vzorům se dostaneme až později, spokojíme se zatím s tabulkou tvoření množného čísla v různých rodech u nejčastějších koncovek:

koncovka singuláru	koncovka plurálu
koncovka singuláru	maskulina	feminina	neutra
-ος	-οι	-οι	-η
-ον			-α
-α, -ᾱ, -η		-αι
-ας, -ᾱς, -ης	-αι
-ις	-εις, -ιδες	-εις, -ιδες
-ευς	-εις
-ων	-ωνες, -ονες	-ωνες, -ονες
-μα			-ματα

Přídavná jména

Stejně jako podstatná jména, i přídavná jména rozlišují v řečtině mužský, ženský a střední rod a jednotné a množné číslo. Jejich koncovky jsou přitom stejné (nebo velmi podobné) jako koncovky podstatných jmen.

Některá řecká přídavná jména mají rozdílné tvary pro všechny tři rody; taková přídavná jména se nazývají trojvýchodná. Jiná řecká přídavná jména (většinou vyjadřující abstraktní vlastnosti) mají stejný tvar pro mužský a ženský rod, ale odlišný tvar pro rod střední; taková se nazývají dvojvýchodná.^[7]

Běžné sady koncovek přídavných jmen shrnuje následující tabulka:

	singulár			plurál
trojvýchodná	maskulinum	femininum	neutrum	maskulinum	femininum	neutrum
	καλός = dobrý	καλή = dobrá	καλόν = dobré	καλοί = dobří	καλαί = dobré	καλά = dobrá
	ἐρυθρός = červený	ἐρυθρᾱ́ = červená	ἐρυθρόν = červené	ἐρυθροί = červení	ἐρυθραί = červené	ἐρυθρά = červená
	ἁπλοῦς = jednoduchý	ἁπλῆ = jednoduchá	ἁπλοῦν = jednoduché	ἁπλοῖ = jednoduší	ἁπλαῖ = jednoduché	ἁπλᾶ = jednoduchá
	ἀργυροῦς = stříbrný	ἀργυρᾶ = stříbrná	ἀργυροῦν = stříbrné	ἀργυροῖ = stříbrní	ἀργυραῖ = stříbrné	ἀργυρᾶ = stříbrná
	παρών = přítomný	παροῦσα = přítomná	παρόν = přítomné	παρόντες = přítomní	παροῦσαι = přítomné	παρόντα = přítomná
	βαθύς = hluboký	βαθεῖα = hluboká	βαθύ = hluboké	βαθεῖς = hlubocí	βαθεῖαι = hluboké	βαθέα = hluboká
dvojvýchodná	maskulinum/femininum		neutrum	maskulinum/femininum		neutrum
	ἀδύνατος = nemožný/nemožná		ἀδύνατον = nemožné	ἀδύνατοι = nemožní/nemožné		ἀδύνατα = nemožná
	εὔνους = přátelský/přátelská		εὔνουν = přátelské	εὖνοι = přátelští/přátelské		εὔνοα = přátelská
	ἄφρων = nerozumný/nerozumná		ἄφρον = nerozumné	ἄφρονες = nerozumní/nerozumné		ἄφρονα = nerozumná
	εὐγενής = urozený/urozená		εὐγενές = urozené	εὐγενεῖς = urození/urozené		εὐγενῆ = urozená

Přídavná jména můžeme v řečtině stavět před slovo i za slovo, jež rozvíjejí (tedy například „velký kámen“ můžeme říci λίθος μέγας i μέγας λίθος). Je-li k výrazu připojen určitý člen, pak se v případě, že přídavné jméno stojí až za podstatným jménem, zpravidla klade před obě části výrazu (tedy ὁ μέγας λίθος nebo ὁ λίθος ὁ μέγας).

Poznámky

↑ ^1,0 ^1,1 Příklady jsou rozděleny do dvou řádků, protože slovesný tvar ἐστὶν může nabývat dvou různých podob. Je to příklonka, tedy ve výslovnosti se připojuje k předcházejícímu slovu a jeho přízvuku. Protože však řecký přízvuk může být nejdále na třetí slabice od konce a slovo ἐστὶν je dvouslabičné, zůstává bez přízvuku jen tehdy, pokud má předcházející slovo přízvuk na poslední slabice (θυρίς ἐστιν), a jinak přibírá ostrý přízvuk na svou druhou slabiku (ἕδρα ἐστίν).
↑ Stejně jako ἐστὶν, i množný tvar εἰσὶν je příklonka a může nabývat dvou podob podle toho, kde se nachází přízvuk předcházejícího slova.
↑ Existují sice i opačné případy — tedy že řeckému pomnožnému jménu odpovídá v češtině číslo jednotné — ale jsou poměrně vzácné a sem se nám žádný nehodí.
↑ Tento způsob tvoření tázacích vět se běžně užíval až v koinické řečtině. V době klasické by bylo nutno tázací větu uvodit nějakou tázací částicí (nejčastěji ἦ nebo ἆρα) a případně též změnit slovesný způsob na konjunktiv nebo optativ. Je pravděpodobné, že v klasické době charakteristické pozvednutí hlasu zajišťovala právě tázací částice, čímž zůstal zachován tónový přízvuk ostatních slov.
↑ Jak jsme si mohli všimnout už v první lekci u názvů pádů (nominativ, vokativ), názvy gramatických kategorií uvádíme v nejběžněji užívané podobě, kterážto není řecká, nýbrž latinská. Řečtí gramatici sice všechny mluvnické kategorie pojmenovali původně řecky, ale nevděčný svět si navykl na pojmenování, která následně podle řeckého vzoru vytvořili jejich římští dobyvatelé.
↑ Archaická řečtina rozlišovala — podobně jako třeba staročeština — ještě číslo dvojné (duál), užívané pro označení předmětů a jevů vyskytujících se párově. Během klasické doby se však duál používal stále méně a v koiné se už nevyskytuje vůbec, resp. jeho zbytky najdeme jen v koncovkách číslovek δύο („dva“) a ἄμφω („oba“). V našem kurzu proto budeme zohledňovat jen číslo jednotné a množné a na starší dvojné tvary tu a tam upozorníme v poznámkách pod čarou.
↑ Někdy se v řečtině rozlišují i přídavná jména jednovýchodná, tedy mající jen jeden rodový tvar. Je jich však jen málo, a navíc se jedná spíše o přídavná jména defektivní, tedy postrádající některý rod. Typickým případem jsou přídavná jména se shodným tvarem pro rod mužský a ženský a ve středním rodě neužívaná — tedy vlastně dvojvýchodná s chybějícím středním rodem.

Úkoly do příští lekce

S pomocí slovníku pojmenovávejte věci kolem sebe a popisujte, jaké jsou (můžete využít též zdejší slovníček vlastností předmětů). Když se potkáte s jiným studentem, ptejte se navzájem, poučujte a doplňujte jeden druhého. Dbejte na správný tvar přídavného jména podle rodu a čísla.
Na stránku pro domácí úkol sepište charakteristiku několika předmětů ze svého okolí, případně též charakteristiku nějaké osoby, případně i sebe sama.
Svůj písemný výtvor se pak naučte nahlas přečíst. Při tom pečlivě dbejte na správnou výslovnost, a to zejména na správný slovní přízvuk.

Pomocné stránky

[estin-1] 1,0 ^1,1 Příklady jsou rozděleny do dvou řádků, protože slovesný tvar ἐστὶν může nabývat dvou různých podob. Je to příklonka, tedy ve výslovnosti se připojuje k předcházejícímu slovu a jeho přízvuku. Protože však řecký přízvuk může být nejdále na třetí slabice od konce a slovo ἐστὶν je dvouslabičné, zůstává bez přízvuku jen tehdy, pokud má předcházející slovo přízvuk na poslední slabice (θυρίς ἐστιν), a jinak přibírá ostrý přízvuk na svou druhou slabiku (ἕδρα ἐστίν).

[2] Stejně jako ἐστὶν, i množný tvar εἰσὶν je příklonka a může nabývat dvou podob podle toho, kde se nachází přízvuk předcházejícího slova.

[3] Existují sice i opačné případy — tedy že řeckému pomnožnému jménu odpovídá v češtině číslo jednotné — ale jsou poměrně vzácné a sem se nám žádný nehodí.

[4] Tento způsob tvoření tázacích vět se běžně užíval až v koinické řečtině. V době klasické by bylo nutno tázací větu uvodit nějakou tázací částicí (nejčastěji ἦ nebo ἆρα) a případně též změnit slovesný způsob na konjunktiv nebo optativ. Je pravděpodobné, že v klasické době charakteristické pozvednutí hlasu zajišťovala právě tázací částice, čímž zůstal zachován tónový přízvuk ostatních slov.

[5] Jak jsme si mohli všimnout už v první lekci u názvů pádů (nominativ, vokativ), názvy gramatických kategorií uvádíme v nejběžněji užívané podobě, kterážto není řecká, nýbrž latinská. Řečtí gramatici sice všechny mluvnické kategorie pojmenovali původně řecky, ale nevděčný svět si navykl na pojmenování, která následně podle řeckého vzoru vytvořili jejich římští dobyvatelé.

[6] Archaická řečtina rozlišovala — podobně jako třeba staročeština — ještě číslo dvojné (duál), užívané pro označení předmětů a jevů vyskytujících se párově. Během klasické doby se však duál používal stále méně a v koiné se už nevyskytuje vůbec, resp. jeho zbytky najdeme jen v koncovkách číslovek δύο („dva“) a ἄμφω („oba“). V našem kurzu proto budeme zohledňovat jen číslo jednotné a množné a na starší dvojné tvary tu a tam upozorníme v poznámkách pod čarou.

[7] Někdy se v řečtině rozlišují i přídavná jména jednovýchodná, tedy mající jen jeden rodový tvar. Je jich však jen málo, a navíc se jedná spíše o přídavná jména defektivní, tedy postrádající některý rod. Typickým případem jsou přídavná jména se shodným tvarem pro rod mužský a ženský a ve středním rodě neužívaná — tedy vlastně dvojvýchodná s chybějícím středním rodem.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]