Výzkum osobního rozvoje/Seberegulace

Tato stránka je součástí projektu:

Osobní rozvoj

Příslušnost: všeobecná

Výzkumný projekt, zkoumající a shromažďující informace o osobním rozvoji jednotlivce.

Úvod

Umění seberegulace patří mezi dovednosti úspěšných a spokojených lidí. Seberegulace představuje formu sebekontroly vycházející z vlastní zpětné vazby a sebereflexe jehož zdrojem síly se stává vůle. Sebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. V praxi se projevuje jako schopnost odříci si čokoládu, ráno vstát i když se nám nechce, učit se na zkoušku místo místo zábavy, schopnost chovat se slušně k protivné bábě na úřadě. Dalo by se říci, že jde o jednu ze zásadních schopností, která nás odlišuje od zvířat. Zvířata totiž alespoň co je známo nejsou schopna odložení bezprostředních potřeb ve prospěch vzdálených cílů. "Člověk je proto člověkem, že je schopen sebeovládání."(Mahátma Gándhí). Nerad bych zvířatům křivdil, možná jednou nějaký výzkum dokáže, že tohle zvládnou i zvířata, a že člověk není zase až toliko výjimečný jak se na první pohled zdá. Ovšem takové jsou poznatky současnosti.

Schopnost sebekontroly se uskutečňuje vyššími exekutivními funkcemi nacházejícími se v prefrontálním kortexu mozku. Alespoň co je v současnosti známo. Tato oblast v porovnáním s jinými oblastmi mozku je totiž největší právě u lidí. Přitom schopnost seberegulace velice významně souvisí s vůlí, respektive propojení analýzy vlivu svých motivací a činů v důsledky možné budoucnosti. Lidé s dostatečně vysokou schopností sebekontroly mají lepší výsledky u přijímaček na vysokou školu, nižší míru obezity či nižší míru užívání návykových látek. Což bylo opakovaně ověřeno experimentem. Naproti tomu lidé, kterým tato schopnost chybí (není dostatečně silná) se nechají snadno svést různými lákadly a nástrahy života. Rychleji se vzdávají, trpí obezitou, holdují alkoholu či dokonce drogám a podobně. Lidé se schopností sebekontroly také lépe odolávají stresu a jsou cílevědomější pokud jde o dosahování vlastních cílů. To proto, že sebekontrola tolik souvisí s vůlí. "Nezdrženlivost, nedostatek sebeovládání, projevuje se ve všem, po čem lidé touží."(Aristoteles).

Dle experimentu Roye Baumeistera má člověk určitou kapacitu této schopnosti. Jakmile si ji na něčem vyplýtvá, tak tuto schopnost ztrácí, dokud ji duševním odpočinkem znovu nenačerpá. V experimentu výzkumník poslal do místnosti nic netušící účastníky, kde byly na stole nachystány dvě mísy. V jedné z nich byli sušenky, v druhé ředkvičky. Polovině lidí řekl, že mohou jíst pouze ředkvičky, zatímco druhá polovina jedla sušenky. Po několika minutách byli účastníci odvedení ke zdánlivě nesouvisejícímu experimentu, v němž měli luštit nevyřešené hádanky. Ukázalo se, že ředkvičková skupina vzdávala luštění mnohem dříve než lidé, kteří jedli sušenky. Baumeister si výsledek experimentu interpretoval tak, že jedlíci ředkviček museli vyvinout sebekontrolu, aby odolali vábení sušenek, a proto pak měli sebekontroly méně při řešení hádanek. Jako kdyby si tato skupina svou schopnost sebekontroly vyplýtvala.

Pokud je tato intepretace správná, potom lze předpokládat, že trpící člověk, který se musel po nějakou dobu přemáhat, bude ztrácet svou vitalitu. Snadno se bude vzdávat, snadno se rozzlobí i kvůli maličkosti, bude ztrácet chuť ráno vstát nebo se učit, plnit si povinnosti atd. Trpící člověk, nebo člověk který si odpíral odpočinek a pracoval s nasazením workoholika, se nakonec vyčerpá a může dokonce vyhořet. "Všem lidem prospívá dopřát si čas od času uvolnění. Odpočinek obnovuje totiž životní sílu a veselá nálada volna rozežene každý smutek."(Seneca). Ovšem není odpočinek jako odpočinek. Odpočívat se musí umět. "Duše bývá unavena z práce, ale i z odpočinku."(Arabské přísloví).

Ovšem tato teorie přestala být populární v roce 2016, kdy se již celé řady nejrůznějších psychologických experimentů nepodařilo zopakovat. Což je velký problém, protože určitá univerzálnost výsledků, je jedním ze základních východisek nejen v psychologie, ale výzkumu vůbec. Jak už jsem naznačil víše, předpokládám, že snížená schopnost, jakási vyčerpanost sebekontroly, je nejspíše důsledkem stresu, podobně jako únava vlivem dlouhodobého stresu. Což by mohlo znamenat, že odpočinkem se může schopnost začít vracet, za předpokladu, že není poničena vůle. Jinak je současně nutné po odpočinku trénovat i vůli. "Odpočinek je kořením práce."(Plútarchos). Není to pouze o odpočinku, ale i o té práci, tedy o rovnováze protikladů, neboť jednomu bez druhého neporozumíme. "Díky nemoci známe hodnotu zdraví, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek."(Hérakleitos).

Anatomie úspěchu

Žádný úspěch nepřichází sám od sebe, protože každá akce vyvolává reakci. To znamená, že každá reakce či důsledek má svou příčinu. I když k úspěchu dojdeme skrze náhodu a štěstí, tak i přesto existuje příčina tohoto úspěchu. Ovšem v takovém případě se nachází příčina mimo nás. Pro nás samotné se potom jeví jako náhoda, protože nejsme příčinou jenž vedla k úspěchu. Jsou věci které nemáme pod kontrolou a věci které jsou pouze a jen na nás. Proto některé úspěchy jsou naše vlastní dílo a jiné naopak ne. Říká se, že úspěch přeje lidem připraveným. Což ovšem nutně nevyžaduje stát se příčinou vlastního úspěchu, ale naopak vyžaduje schopnost využít vzniklé situace a přizpůsobit se. Proto schopnost rozpoznat nové příležitosti je mnohem důležitější než samotnou příležitost stvořit. Předpokladem úspěchu je tedy určitý potenciál, soubor zdrojů či síly ze kterých je možno čerpat na cestě k úspěchu. Klíčovými zdroji jsou přitom hlavně silná vůle a za nimi teprve následují znalosti a dovednosti. Bez vůle není dostatek akce ani dostatek seberegulace, odvahy ani vitality. Bez vůle jsou veškeré dovednosti a znalosti člověka nevyužité, bez ohledu na motivaci. Protože motivace bez vůle konat, jsou jen pouhým naivním sněním a fantazírováním o něčem co se nestane. Pouze v okamžiku kdy se do motivace vloží také vůle, je možné své myšlenky zhmotňovat, tedy uskutečňovat. Dovednosti jsou bezprostředně prakticky vykonavatelné, pokud nechybí motivace a hlavně vůle. Ze znalostí čerpáme teoretické poznatky a jsou vykonavatelné až skrze dovednosti, tedy aplikováním znalostí v praxi. Ovšem bez vůle, motivace a dovedností jsou znalosti nepoužitelné.

Motivy jsou bezprostředními, subjektivními důvody činů. Jsou názorem na otázku "co dělat?" a touhou či potřebou něco dělat. Bez vůle však zůstávají nenaplněna. Existuje tu podobný vztah jako mezi znalostmi a dovednostmi. Názory, motivace a znalosti tedy mají hodně společného co se týče jejich mechaniky fungování a vztahů mezi jednotlivými komponenty. Tyto zdroje souvisejí s naší biologickou a psychologickou podstatou. Můžeme je do určité míry poznávat, ale jen obtížně měnit, protože jsou součástí jádra naší podstaty. Zatímco znalosti jsou sumou objektivních, dokazatelných poznatků, tak názory shrnují to, čemu subjektivně věříme, a to bez ohledu na to, zda je možné to dokázat nebo ne. Každý si tak nosí svůj vlastní vesmír a představu o jeho fungování ve své hlavě. Významy jsou tedy ukryty v mysli člověka. Psaný text a sdílené poznatky jsou jen symbolické vyjádření těchto významů jenž se nacházejí v naší mysli. Pro sebeřízení je přitom důležité, že tyto všechny zdroje lze do určité míry vědomě ovlivňovat. K vědomému ovlivňování čehokoliv potřebujeme vůli, a proto je vůle nejdůležitějším aspektem osobního rozvoje a jakéhokoliv úspěchu. Neboť bez vůle nelze nic uskutečnit a tedy ani ničeho dosáhnout. "Pomocí energie, bdělosti, sebekontroly a sebeovládání si moudrý člověk vytvoří ostrov, který ani povodeň nedokáže smést."(Buddha).