Výzkum osobního rozvoje/Seberegulace

Tato stránka je součástí projektu:

Osobní rozvoj

Příslušnost: všeobecná

Výzkumný projekt, zkoumající a shromažďující informace o osobním rozvoji jednotlivce.

Úvod

Umění seberegulace patří mezi dovednosti úspěšných a spokojených lidí. Seberegulace představuje formu sebekontroly vycházející z vlastní zpětné vazby a sebereflexe jehož zdrojem síly se stává vůle. Sebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. V praxi se projevuje jako schopnost odříci si čokoládu, ráno vstát i když se nám nechce, učit se na zkoušku místo místo zábavy, schopnost chovat se slušně k protivné bábě na úřadě. Dalo by se říci, že jde o jednu ze zásadních schopností, která nás odlišuje od zvířat. Zvířata totiž alespoň co je známo nejsou schopna odložení bezprostředních potřeb ve prospěch vzdálených cílů. Nerad bych zvířatům křivdil, možná jednou nějaký výzkum dokáže, že tohle zvládnou i zvířata, a že člověk není zase až toliko výjimečný jak se na první pohled zdá. Ovšem takové jsou poznatky současnosti.

Schopnost sebekontroly se uskutečňuje vyššími exekutivními funkcemi nacházejícími se v prefrontálním kortexu mozku. Alespoň co je v současnosti známo. Tato oblast v porovnáním s jinými oblastmi mozku je totiž největší právě u lidí. Přitom schopnost seberegulace velice významně souvisí s vůlí, respektive propojení analýzy vlivu svých motivací a činů v důsledky možné budoucnosti. Lidé s dostatečně vysokou schopností sebekontroly mají lepší výsledky u přijímaček na vysokou školu, nižší míru obezity či nižší míru užívání návykových látek. Což bylo opakovaně ověřeno experimentem. Naproti tomu lidé, kterým tato schopnost chybí (není dostatečně silná) se nechají snadno svést různými lákadly a nástrahy života. Rychleji se vzdávají, trpí obezitou, holdují alkoholu či dokonce drogám a podobně. Lidé se schopností sebekontroly také lépe odolávají stresu a jsou cílevědomější pokud jde o dosahování vlastních cílů. To proto, že sebekontrola tolik souvisí s vůlí.

Dle experimentu Roye Baumeistera má člověk určitou kapacitu této schopnosti. Jakmile si ji na něčem vyplýtvá, tak tuto schopnost ztrácí, dokud ji duševním odpočinkem znovu nenačerpá. V experimentu výzkumník poslal do místnosti nic netušící účastníky, kde byly na stole nachystány dvě mísy. V jedné z nich byli sušenky, v druhé ředkvičky. Polovině lidí řekl, že mohou jíst pouze ředkvičky, zatímco druhá polovina jedla sušenky. Po několika minutách byli účastníci odvedení ke zdánlivě nesouvisejícímu experimentu, v němž měli luštit nevyřešené hádanky. Ukázalo se, že ředkvičková skupina vzdávala luštění mnohem dříve než lidé, kteří jedli sušenky. Baumeister si výsledek experimentu interpretoval tak, že jedlíci ředkviček museli vyvinout sebekontrolu, aby odolali vábení sušenek, a proto pak měli sebekontroly méně při řešení hádanek. Jako kdyby si tato skupina svou schopnost sebekontroly vyplýtvala.

Pokud je tato intepretace správná, potom lze předpokládat, že trpící člověk, který se musel po nějakou dobu přemáhat, bude ztrácet svou vitalitu. Snadno se bude vzdávat, snadno se rozzlobí i kvůli maličkosti, bude ztrácet chuť ráno vstát nebo se učit, plnit si povinnosti atd. Trpící člověk, nebo člověk který si odpíral odpočinek a pracoval s nasazením workoholika, se nakonec vyčerpá a může dokonce vyhořet.

Ovšem tato teorie přestala být populární v roce 2016, kdy se již celé řady nejrůznějších psychologických experimentů nepodařilo zopakovat. Což je velký problém, protože určitá univerzálnost výsledků, je jedním ze základních východisek nejen v psychologie, ale výzkumu vůbec. Jak už jsem naznačil víše, předpokládám, že snížená schopnost, jakási vyčerpanost sebekontroly, je nejspíše důsledkem stresu, podobně jako únava vlivem dlouhodobého stresu. Což by mohlo znamenat, že odpočinkem se může schopnost začít vracet, za předpokladu, že není poničena vůle. Jinak je současně nutné po odpočinku trénovat i vůli.