Účel základní školy/Úvaha/Vliv množství času a množství učiva na proces učení

Stránka je úvahou a součástí výzkumného projektu

Tato stránka je součástí projektu:
Účel základní školy
Příslušnost: všeobecná

Cíl úvahy

Cílem úvahy je uvažovat (či zkoumat) o tom, jaký vliv má množství času a množství učiva na proces učení.

Motivace

Slovo kung-fu, by se dalo chápat jako dovednost. Pokud se podívám na obě slova odděleně, lze je chápat jako práci (či úsilí) a čas. Což mě inspirovalo zamyslet se nad tím, že získání jakékoliv dovednosti či znalosti vyžaduje určité množství úsilí a určité množství času k zvládnutí takové znalosti nebo dovednosti. Nechci ti podrobně rozvádět co je tím v čínské filozofii myšleno, ale vedlo mě to k zamyšlení se na podobné téma. Tedy množství učiva a množství času. Jek spolu souvisejí, jak interagují, jak funguji.

V době kdy je na všechno málo času a množstvím informací jsme prakticky zahlceni, mi připadá nanejvýš vhodné zkoumat informační přehlcení z tohoto úhlu pohledu. Vzhledem tomu že součástí nové školské reformy má být také zkrácení (nebo vyškrtání) některého učiva považovaného za nadbytečné. Tedy jinak řečeno vhledem tomu, že téma přehcenosti a množství učiva je aktuální a ještě nějakou dobu bude. Souvisí tato úvaha z výzkumnou otázkou Proč základní škola trvá devět let.

Úvaha

Soupis některých faktů nebo tvrzení různých autorů a autorit které souvisí s tématem

"Je ironií historie, že skutečný nárůst vědomostí a odborných dovedností je spojen s reálnou ztrátou celkového porozumění." Oliver Sacks, "Migréna", ISBN 8074380513, 9788074380518, 443 stran
"Nebojím se člověka, který trénoval 10 000 kopů, ale bojím se člověka, který trénoval jeden kop 10 000krát." Bruce Lee, Zdroj: https://citaty.net/autori/bruce-lee/
"Neklid člověka vzrůstá s mírou informací, které si osvojuje." Jan Procházka, Zdroj: https://citaty.net/vyhledavani/?h=p%C5%99ehlcen%C3%AD+informacemi
"Musí dojít k redukci učiva," říká ministr školství Robert Plaga (ANO) v souvislosti s proměnou rámcových vzdělávacích programů.
Méně látky, ale více znalostí. "Učivo bych zredukoval klidně o polovinu," říká expert, který se podílí na změnách, jež chystá Ministerstvo školství.
"Látky je strašně moc a to je třeba změnit", říká Česká školní inspekce.
"Obavy z nových technologií se objevují od pradávna. Je fakt, že s každou technologickou pomůckou naše spontánní schopnosti trochu oslabujeme, ale zase uvolníme část kapacity mozku pro výkon jiných věcí, kterých jsme dříve schopni nebyli." Iveta Fajnerová
"S pomocí knih se množí stávají učenými i mimo školy. Bez knih nebývá učení nikdo ani ve škole." Jan Amos Komenský, Zdroj:https://citaty.net/citaty-o-skole/
"Vzdělávání mysli bez vzdělávání srdce není žádné vzdělávání." Aristoteles, zdroj:https://citaty.net/citaty-o-skole/
"Peršané posílají chlapce do školy, aby se tam učil spravedlnosti - říkají, že to je cílem jejich vzdělávání, jako se u nás říká, že cílem je, aby se chlapci naučili číst a spát." Xenofón, zdroj:https://citaty.net/citaty-o-skole/

Proč trvá zhruba 10 let nebo zhruba 10 000 hodin učení stát se v nějaké oblasti mistrem

Malcom Gladwell ve své knize Mimo řadu (Outliers), ve které prezentoval svůj výzkum, definoval pravidlo: Pravidlo 10 000 hodin říká, že mistrem v jakémkoliv oboru se stane člověk tehdy, když má odcvičeno nebo odpracováno deset tisíc hodin (nebo 10 let). Čímž se autor dotkl velmi zajímavého tématu, který se snaží popsat některé mechanizmy toho, jak souvisí množství času se zvládnutím nějaké komplexní dovednosti na mistrovské úrovni. Ačkoliv autor demonstruje svou hypotézu především na známých hudebnících, nevynechá ani tradiční názory Japonska a Číny, které s tímto tvrzením souzní.

Zkoumám myšlenku zda získat základní vzdělání skutečně musí trvat 9 až 10 let plus mínus a jestli tato hodnota nějak nesouvisí právě s pravidlem 10 000 hodin nebo 10 let. Základní vzdělání je do jisté míry komplexní, protože obsahuje různé předměty, které se mohou i v některý bodech protínat (mít přesah do dalších předmětů), zavádění kompetencí také zvyšuje komplexcitu základního vzdělání. Avšak základní je právě proto, že by mělo obsahovat znalosti a dovednosti a kompetence, které dokáže dítě v daném věku strávit (být schopno pojmout a pochopit).

To znamená, že za magickou hranicí 9 až 10 let stojí také určitá vyzrálost tuto komplexcitu pojmout. Zatímco však obsah učiva je dán věkem a tedy schopností dítěte pochopit. U dospělého člověka uč nejde tolik o věk či vyzrálost ale o složitost, tedy komplexitu toho co se učí. Obojí je tedy dáno určitou časovou hranicí (časovou dotací) na zvládnutí komplexní dovednosti, avšak u dítěte to ještě navíc souvisí s jeho věkem a formováním osobnosti, tedy jistou vyzrálostí.

Mozek je schopen zpracovat docela velké množství informací a smyslových vstupů, ale nic se nemá přehánět. A nebo jak tvrdí taoistická poučka o jin a jang: "vyhněte se extrémům". Existuje strop, který když překročíte (třeba vlivem multitaskingu, nebo přílišnou dobou strávenou nad učením), nastává kognitivní přetížení. Více informací tak neznamená více učení. Více informací neznamená, že žák bude umět více.

Zmiňované kognitivní přetížení se objevuje také u počítačových hráčů, hrající v různých klanech, které hrají v různých ligách a to ať už se jedná o profi nebo amatérsky. Když na chvíli odbočím, tak je zajímavé že, tito dobří počítačový hráči často hrají 8 hodin denně, a mají nahráno 6 000 až 10 000 hodin. Ale zpátky k tématu. I unich se často objevuje zmiňované kognitivní přetížení a to hlavně u hráčů, kteří hrají 15 hodin a více. V extrémních případech i několik dní (časté v Jižní Korei).

Informačnímu přetížení, ze kterého vzniká například zmiňované kognitivní přetížení jako následek (symptom), se věnuje poměrně mnoho literatury v angloamerickém prostředí, ne však tolik u nás. Bylo by tedy více než vhodné, aby v českém prostředí vznikali studie zabývající se touto problematikou.

Informační prostředí, které nás obklopuje je neustále zkoumáno naší myslí. Vstupní podměty předává senzorický systém k analýze a vyhodnocení vyšším kognitivním funkcím. Ve stejnou chvíli dokáže náš mozek zpracovat pouze úzké rozpětí instrukcí, které se za sebe řadí podle naléhavosti a přepíná mezi nimi dle aktuální potřeby řízené systémem, převážně vystavěným z naší zkušenosti. Tento systém je souborem emocí, které dokáží při svém vyvolání přerušit aktuálně zpracovanou úlohu a zaměřit se na novější, naléhavější činnost.

Protože při používání mysli hrají emoce tak důležitou roly, hraje i věk a osobnostní vyzrálost tak významnou roli při učení. Menší děti ovládají emoce hůře než starší děti. Stejně tak menší děti udrží pozornost méně. Klíčovou roli tam hraje schopnost se ovládat.

Právě zmiňované ovládání emocí hraje také ovlivňuje pozornost a jiné kognitivní funkce například paměť. Emoce-pozornost-paměť se tak stává důležitou trojící ovlivňující nejen schopnost se naučit, ale také množství učení které se dá zvládnout.

Předpokládám, že tato trojce je hlavním omezujícím faktorem, který omezuje, nebo ještě lépe ovládá množství informací, které lze smysluplně zpracovat. Tím chci říci, že tato trojce může za limity určující množství času na učení a množství učení.

Trojici faktorů ovlivňuje systém, který jak už jsem naznačil víše závisí na zkušenostech. Zkušenost se tak stává manuálem jak používat svou pozornost k učení, nebo přijímání informací. Pokud je zkušenost dítěte s učením dlouhodobě negativní, ovlivňuje to jeho schopnost učit se i do budoucna. Nese si tuto negativní dovednost (nebo nedovednost chceteli) sebou do dalšího studia, třeba na střední školu a dál. Negativní zkušenost se tak stává hrozbou ohrožující schopnost se učit.

Především jsou to právě tyto limity, kvůli kterým není možné se cizí jazyk naučit za den, nebo za den zvládnout celou vysokou školu. Ale naopak to vyžaduje určité množství času. Pokud není dáno dostatečné množství času, učení se stává vysoce neefektivním. A to možná do jisté míry stojí za tím, že to trvá 10 000 hodin nebo 10 let, naučit se komplexní dovednost na mistrovské úrovni. Pokud je však překročeno určité množství učiva, pak nestačí ani 10 let. Tedy množství účiva musí být v určité rovnováze s množstvím času.

Pětice emoce-pozornost-paměť-zkušenost-motivace jako rozšíření kognitivně afektivní teorie učení

Když se lidé zamýšlí nad učením, přirozeně je napadne, že učení je ovlivňované naší náladou a motivací. Po letech, kdy se výzkum multimediálního učení soustředil na kognitivní aspekty vzdělávání, se v poslední době začal výzkum věnovat také afektivním proměnným. Teorie multimediálního učení tak byla rozšířena o emoce a motivaci čímž vznikla kognitivně afektivní teorie učení s multimédii (CTLM). Z této teorie vyplívají náměty na možné principy emočního designu. Tedy úpravy multimédií za účelem ovlivnění emocí, které vedou k efektivnějšímu učení. Tyto náměty jsou v posledních letech experimentálně ověřovány. Hlavní hypotézou, je vliv pozitivního afektu navozený emočním designem, který vede k lepším výsledkům učení.

Moje myšlenka teorie učení na Pětici emoce-pozornost-paměť-zkušenost-motivace rozšiřuje kognitivně afektivní teorii učení o další dimenze a tím vytváří složitější a komplexnější systém teorie učení. Samotná kognitivně afektivní teorie trpí nejasnou terminologií. Emoce chápe jako relativně krátké epizody vzájemně souvisejících koordinovaných změn v několika komponentách. Jde především o odpovědi na převážně vnější události, které mají pro jedince význam. Dále jde o změny připravenosti k aktivitě, tedy odpovědi na vnější událost. Což souvisí s ovládáním pozornosti. Mechanizmus ovládání pozornosti je dle mého názoru klíčový k jakémukoliv učení. Mam tedy namysli především vůlí ovládané učení, tedy učení se zaměřenou pozorností.

Při tomto typu učení působí velikost pozornosti (zaměřenosti), ke zvýšení efektivity učení. Pozornost je udržována v takovém případě vůlí jenž je posilována motivací. Když o lidech říkáme, že mají pevnou vůli nebo naopak nemají vůli cokoli dokončit, na co se vlastně odkazujeme? Z hlediska obecné psychologie je pojem vůle schopnost zvážit situaci, rozhodnout se a zaměřit veškeré své úsilí k dosažení tohoto cíle. Mít tedy železnou vůli se proto považuje za základ úspěchu. V širším kontextu je podle psychologů souborem osobnostních vlastností, které se projeví při rozhodování a následují ve formě volního jednání. Vůle je vyjádřena naším vědomím jednáním a možnosti přeměnit energii v pohyb a sebekontrolu.

Jeli tomu ovšem tak, potom vůle není pouze vrozenou dispozicí, ale je možné ji rozvíjet. Pokud má menší dítě menší schopnost sebekontroly a tudíž i menší vůli. A zatímco starší dítě má schopnost sebekontroly větší, má tedy i vůli větší. A dále pokud dospělí člověk má větší sebekontrolu než nedospělí člověk, pak má dospělí člověk větší vůli než nedospělí člověk. Což znamená, že vůle se v průběhu života člověka vyvíjí. A pokud se vůle vyvíjí, nemusí být nutně závislá pouze na vrozených dispozicích.

Stejně tak jako je pravděpodobně možné vůli rozvíjet, tak rozhodně je možné rozvoj vůle potlačit nebo dokonce vůli přetížit (takzvaný syndrom vyhoření). Jak jsem naznačil výše, proces učení ovlivňuje minimálně pětice faktorů, které jsou spolu úzce propojené. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je za projevování vůle spíše trestáno, nebude se vůle správně vyvíjet. Takový jedinec až dospěje bude mít nejspíše slabou motivaci, bude o sobě pochybovat a bude mít potíže s prosazováním své vůle, nebo mu bude chybět vůle na dokončení různých činností. Jeho vůle bude potlačena. Nebo naopak pokud bude na sebe přehnaně tvrdý a přesto nebude úspěšný (mnoho úkolů, pracovní přetěžování), začne ztrácet sebekontrolu, bude o sobě pochybovat, nevěřit si a jeho motivace a vůle prakticky vymizí, jeho vůle bude přetížená a dojde k syndromu vyhoření.

Naopak pokud je dítě vedené ke konstruktivnímu používání vůle například rozvíjením některých kompetencí ve stylu udělej sám, měj svůj vlastní projekt, vyjádři svůj názor atd. Pak bude rozvíjena nejen jeho vůle, ale tím pádem i jeho sebedůvěra. Děti takto vyučované, prokazují větší sebedůvěru a mnohem efektivněji se učí. Jejich výsledky tak potvrzují správnost hypotézy, že vůle není pouze vrozenou dispozicí ale dá se i do určité míry rozvíjet.

Teorie učení není stále kompletní aneb. hrozí digitální demence

Ačkoliv výše nastíněné myšlenky fungují rozhodně to není celý výčet. Zatím z výše uvedeno se může učení pomocí digitálních medií a technologií jevit jako ideální a efektivní forma učení. Je v tom ovšem háček. Ačkoliv to ve své podstatě funguje, hlavně co se týče zaměřením se na emoce a motivace vyvstává tu jiný problém. Upozorňuje na něj Manfred Spitzer ve své knize "Digitální demence". Pomocí výsledků magnetické rezonance se mu podařilo přesvědčivě dokázat, že ve výsledku současné technologie škodí a to včetně používání multimédií, počítačů, tabletů, e-tabulí a dalších technologí v procesu učení a nejen v procesu učení ale i v běžném životě. Snímky magnetické rezonance prokázali, že děti i dospělí ochabuje mozek. Prokázal, že tímto údajně efektivnějším učením spíše lenivíme. Ale proč vlastně?

Nejde totiž jenom o to, že nám nové technologie zjednodušují život a tím lenivíme. Ale především jakým způsobem toto ulehčování provádíme. Nevadí že nové technologie nám umožnují dělat věci efektivněji, ale o to že nás ochuzují o určitou komplexistu s učením spojenou. Nemusíme řešit násobilku zpaměti protože máme kalkulačky. Nemusíme tolik rozvíjet motoriku ručního psaní pokud píšeme na klávesnici. I když obojí vyžaduje jistou dovednost je mezi tím velký rozdíl. Souvislé ruční psaní působí na mozek jinak než psaní na klávesnici. Čím dál častěji mačkáme písmenka na klávesnici, než bychom vzali do ruky propisku a papír. Je to škoda. Ručně psané písmo odráží naši osobnost, rozvíjí jemnou motoriku, posiluje paměť a používá se i jako relaxační metoda. Místo klasických diářů používáme kalendáře a plánovače v chytrých telefonech, které pípnou, když máte jít na schůzku, zaplatit složenku nebo vaše tchýně slaví narozeniny. Místo pohlednic posíláme SMS. Klasické poštovní dopisy jsme vyměnili za e-maily.

Podle výsledků výzkumu společnosti Focus, 5% respondentů uvedlo, že už vůbec nepíší rukou, 41% respondentů odpovědělo, že rukou píší občas, 15% jen zřídka. Častěji píšou rukou ženy. Podíl psaní rukou roste přímo úměrně s rostoucím věkem a naopak klesá se zvyšujícím se vzděláním a vyšším příjmem.

Tím, že přestáváme ručně psát, se ochuzujeme a má to dopad i na naší paměť a způsob vyjadřování. Proč přemýšlet dopředu nad formulací, když s pomocí klávesnice můžete vychrlit písmenkovou smršť a text následně můžete mazat, přesouvat a podobně. Když navíc zapnete funkci automatického opravování, nemusíte hlavu zatěžovat pravopisem, hlídá ho za vás počítač. Vědci již v několika studiích zjistili, že psaní rukou posiluje proces učení. Tím chci poukázat na to, že psaní rukou obsahuje další element k pětici ovlivňují proces učení. Ale co je tím šestým elementem?

Ještě vás udržím v napětí, neřeknu to hned a dám vám možnost na to přijít sami.

Ze studie prováděné na americké univerzitě v Indianě roku 2012, rozdělili předškoláky do dvou skupin, kdy jedna se učila písmena psaním na klávesnici, druhá rukou. Pomocí magnetické rezonance pozorovali, co se děje v jejich hlavách. Mozky těch co mačkali písmena na klávesnici, si neuvědomovaly rozdíly mezi tvary písmen. Děti, které psaly rukou, ano.

Rukou psaný projev je složitější a komplexnější, je to takzvaně vyšší liga. Musíte dopředu zvážit, co chcete sdělit, jinak budete škrtat, přepisovat a místo vzhledného dopisu budete mít čmáranici. Na psaní se musíte víc soustředit, ukvapenost tu nemá místo. Tvar písma a umístění v prostoru podporuje kreativitu a představivost, ručně psaný text není nudně monotónní jako ten vytvořený na počítači. Psaní rukou je totiž náročnější pohyb než psaní na klávesnici. Součinnost svalů aktivuje centra v mozku, a tím pádem se lépe zafixuje v paměti. Procesu učení pomáhá i to, že při ručním psaní se více soustředíme. Někteří lékaři dokonce doporučují kurzy kaligrafie jako prevenci proti demenci. Další důležitý argument v obhajobě ručního písma je, že je součástí naší identity, je jedinečné a stejně jako neexistují totožné otisky prstů, neexistuje ani totožné písmo.

"Laura Dinehart, která provádí výzkum na Floridské národní univerzitě, tvrdí, že rozvíjení schopností ručního psaní vede v budoucnu k lepším akademickým výsledkům. Pokud při učení používáme motorické schopnosti, lépe si danou informaci zapamatujeme. Každé ručně psané písmenu vyžaduje úplně jiný fyzický pohyb než napsaní jiného písmena. Kdežto na klávesnici je tento pohyb podstatě téměř stejný. Obvykle se liší pouze polohou písmena na klávesnici. Což znamená v pohybu pouze rozdíl v vzdálenosti, nikoliv v podstatě pohybu.

Je to právě motorika a jemná motorika na kterou narážím. Právě motorika je dle mého názoru šestým elementem systému který řídí a ovládá učení. Tedy koncepce šestice emoce-pozornost-paměť-zkušenost-motivace-motorika.

Hrubá a jemná motorika

Wikipedie říká, že: "Motorika člověka představuje souhrn lidských pohybových předpokladů a projevů zahrnující průběh a výsledek pohybové činnosti. Motorická činnost je pak cílevědomý a systematický proces řízený centrální nervovou soustavou, uskutečňovaný v interakci mezi člověkem a okolím za pomocí pohybové soustavy." A dá se proto říci, že motorika je systém, který řídí pohybovou soustavu. Tento systém je ovšem propojen i s ostatními smysli, a to nejvíce s hmatem. A dalšími senzorickými systémy, například ty spojené s rovnováhou a uvědomění si polohy těla.

Právě toto propojení motoriky s hmatem je velice zajímavé, protože představuje vnější stimul, kterým lze stimulovat motorické schopnosti člověka a tedy rozvíjet motorické schopnosti. Bylo prokázáno u malých dědí, respektive kojenců, že pokud je dítě stimulováno dotekem, jeho motorické schopnosti se vyvíjejí lépe a mozek se vyvíjí i obecně lépe. Naopak dítě bez dostatečného doteku, duševně i psychicky chřadne.

Systém motorika-hmat se musí rozvíjet v tomto duchu rovnoměrně, jinak bude i při sebelepším snažení, motorika působit nesladěně, nemotorně.

Předškolní věk dítěte je typický značnou pohyblivostí, aktivitou a překypující energií. Dítě chvíli neposedí, nedokáže být v klidu, má potřebu se neustále pohybovat a věnovat se různorodým činnostem. Hrubá i jemná motorika se v tomto období významně vyvíjí a značně zdokonaluje, stává se přesnější a plynulejší.

O hrubé motorice mluvíme v souvislosti s pohybem velkých svalových skupin. Během předškolního věku si dítě osvojuje a posléze zdokonaluje základní pohybové úkony, jako jsou skákaní, lezení, běh, chůze do schodů, házení a chytání míče včetně zvládání nejrůznějších překážek. Neméně důležité je, aby bylo dítě vedeno k jednoduchým pracovním a sebeobslužným dovednostem, jako je zvládání osobní hygieny, stravování se pomocí příboru, oblékání se či vykonání drobného úklidu. Tyto činnosti by měli být později u dítěte zcela zautomatizovány. Při automatizaci pohybu dochází k přechodu vzorce pohybu z nižších nervových soustav do vyšších úrovní. Ke konci tohoto věkového období se děti obvykle začínají učit plavat, lyžovat, jezdit na kole či bruslit. Tedy postupný přechod k více komplexnějším pohybovým dovednostem.

Jemná motorika, kterou zajišťuje malé svalstvo, je značně determinována osifikací ruky. Dítě by mělo zvládat manipulaci s drobnými předměty a nástroji. Předškolák se často zajímá o rozmanité tvořivé činnosti, jako je práce s modelínou, papírem stříhání nůžkami, kreslení, navlékání korálků. Učitelé v mateřských školách a rodiče, by měli dítě podporovat v rozvoji jemné a motoriky a tvořivosti. K tomuto účelu je zapotřebí dítěti poskytnout dostatečné množství různorodého materiálu a vytvořili vhodné podmínky pro jeho rozvoj.

Současně je třeba dát pozor aby nevznikala závislost na aktivitách, hráčkách, ale v současné moderní době dokonce pozor na závislost chytrých telefonů. Pro rozvoj kreativity je rozhodující rovnováha mezi množstvím aktivit a jejich rozdílnosti. Kreativitu rozvíjí představivost, proto nejsou vhodné perfektní hračky usnadňující hraní. Není nutné aby dítě mělo veškeré specializované konkrétní vybavení svého hrdiny. Pirátem či supermanem, nebo Vinetuem může být dítě i bez mečů, indiánských čelenek, pirátských klobouků, indiánského nože, supermanova trička atd. Určitá úroveň nedokonalosti přispívá k fantazii, protože si dítě hledá cestu jak si poradit, když výbavu hraček nemá.

S oblastí motoriky úzce souvisí diagnostika laterality. Přičemž lateralitou rozumíme přednostní užívání jednoho z párových orgánů jako jsou ruce, nohy, nebo smyslových orgánů jako jsou oči, uši. Přitom se zaměřujeme na úroveň synchronizace nebo asynchronizace používání těchto orgánů.

S rozvojem jemné motoriky souvisí rozvoj kresby. Kresba je u dětí často řazena jako jedna z nejoblíbenějších aktivit, současně je u psychologů považována za důležitý diagnostický nástroj. Její analýza může pomoci k bližšímu poznání a pochopení dítěte. Poskytuje informace o rozumové úrovni dítěte. přičemž platí že, kresba se v průběhu dětství značně vyvíjí. U tříletého dítěte se začínají objevovat nejrůznější druhy čárání. Dítě zvládá nakreslit horizontální či vertikální čáru, později dovede i kruhovitý tah. Čtyřleté dítě zvládne používat tvary typu křížků, v pěti letech už dokáže nakreslit čtverec, v šesti trojúhelník.

Častým a velmi oblíbeným námětem dětské kresby je lidská postava. První podoba kresby lidské postavy, která se obvykle objevuje mezi třetím a čtvrtým rokem, se nazývá hlavonožec. U tohoto typu kresby je dominantní kruh či ovál (s očima a ústy) znázorňující hlavu, na kterou přímo navazují dvě vertikální čáry představující dolní končetiny. Pětileté dítě sice ještě nedokáže odhadnou správné proporce těla, ale obvykle již k hlavě a končetinám přidává krk, trup, vlasy a náznak prstů. S přibývajícím věkem dítěte se stává kresba realističtější a propracovanější a tedy i komplexnější. V šestém roce již dítě připojuje ke kresbě detaily, jako jsou uši, knoflíky apod.

Rovnováha mezi množstvím učiva a délkou učení

Skutečnost, že množství učiva vůči délce učení (časové dotace) spolu nějak souvisí a vzájemně se ovlivňují instinktivně tuší asi většina lidí. Ti kdo četli pozorněji text výše jistě pochopili, že se tyto dva faktory vzájemně limitují. Proto musí dojít určité rovnováhy, aby byl proces učení efektivní. Jak tyto hodnoty správně kvantifikovat?

Především spočívá odpověď ve správně navržených definicích. Je zapotřebí definovat kvantitu učiva. Se samotným časem už taková práce není, prostě je měřen čas jako fyzikální veličina (minuty, hodiny atd.) popřípadě jako časový poměr za den, za týden, za měsíc atd. (například počet minut za den, počet hodin za týden atd.)

Nestačí objem učení definovat pouze tématem, hodinou či lekcí, protože každá může mýt jiné množství informací. První co se nabízí z hlediska teorie informatiky je měření objemu informací pomocí bitů. Jedno písmenko běžného textu se rovná cca 4 bity. Jedna stránka běžného textu se rovná cca 25 000 bitů. Dá se říci že za jednu sekundu mozek zpracuje informace odpovídající zhruba 40 000 stranám textu. Což znamená že za jednu sekundu proteče mozkem tolik informací jako by přečetl přibližně 150 průměrných knih. Reálná rychlost čtení nebo zpracovávání informací je samozřejmě menší.

Z hlediska objemu a času je člověk schopen se naučit 5±2 slov či informací (tedy až 7 informací). Za zhruba 5 až 10 minut je člověk za určitých relativně běžných okolností schopen naučit se až 30 informací. Pokud jsou informace správně strukturována nebo se dokonce použije různých paměťových technik, může objem zapamatovaných informací doslova neuvěřitelný (vyžaduje to však trénink ve využívání daných mnemotechnických a paměťových pomůcek).

Rozložení objemu učiva na počet informací se tedy jeví efektivněji. V případě kdy každé slovo představuje faktickou informaci, tedy data, lze potom vnímat jedno slovo nebo jeden údaj jako jednu informaci. Ale hranice údaje nejsou vždy jasná a hlavně nejsou vždy jednoslovní. Samotná jména některých pojmů mohou být víceslovná.

Z toho všeho vyplívá, že kvantifikovat množství učiva není snadný úkol.

Dále se nesmí zapomenout započítat do času i pauzy. K zajištění rovnováhy učení jsou učební pauzy důležité až dokonce nepostradatelné. Právě díky pauze, dáváme mozku prostor aby učené informace nějak zpracoval. Pokud mozku tuto pauzu nedopřejeme a učíme se dál, pouze tím přepíšeme či zapomeneme to co jsme se učili před chvílí, protože nedojde ke zpracování učeného.