Sociální fobie/SF vs. lenost

Tato stránka je součástí úložiště:

Sociální fobie

Příslušnost: všeobecná

Laický vs. Profesionální názor

Laické veřejnosti se často SF jeví jako lenoch, který nechodí do práce, vyhýbá se škole, zmešká své schůzky, nechce jít nikam do společnosti. Nejde však o lenost, ale o vyhýbavé chování, o strategii vyhnout se nepříjemným prostředím a situacím. V tomto případě to lze vysvětlit jednoduše a zní to zcela logicky, avšak pacient trpící SF, také často odkládá své úkoly a zdá se že často trpí prokrastinací. Není totiž neobvyklé, že SF zůstává doma a vysedává u počítače, nehledá si práci; a vůbec není neobvyklé, že si sám ani neuvaří, nevypere, neuměje nádobí někdy je pro něj těžké i ustlat si vlastní postel. Jeden pacient SF řekl: "Budeme se stěhovat do nového bytu, už se těším, bude tam myčka na nádobí. Na druhou stranu je to větší byt a i více podlah na uklízení." Tohle už vypadá jako lenost a jen stěží to u laické veřejnosti projde jako nemoc nebo součást Sociální fobie. Přesto se takto podobně chová téměř 100% pacientů, liší se intenzitou projevu.

Projevy lenosti se objevují taktéž u depresí a především tam kde vládne pocit beznaděje a zoufalství, ale také při projevech úzkosti. Tyto negativní a nepříjemné stavy mají za následek ztrátu motivace. A když není motivace, chybí důvod jednat.

Proto asi nepřekvapí, že stavy a projevy, které by se laicky dali označit za lenost trpí většina pacientů duševních nemocí. Například pacientka trpící silnou depresí a častokrát hospitalizovaná na Psychiatrii, jednou doma ležela na podlaze 12 hodin a nic nechtěla dělat, jen ležet a chvilkami spát. Po 12 hodinách přivolala záchranku její kamarádka, která přišla k večeru na návštěvu. Doplňuji ještě, že depresí může trpět kdokoliv a pacient nemůže za to, že u něj nemoc propukne. Není to otázkou špatných rozhodnutích pacienta, že začne trpět depresí. Určitý vliv však životní styl nebo prostředí na vznik deprese má. Lidé chodící do klasické školy trpí, depresemi, leností a prokrastinací častěji, než děti učené doma nebo pomocí alternativních metod učení. Prokrastinace se stala na všech úrovních škol, natolik rozšířeným fenoménem a to včetně vysokých škol a vzniká mnoho výzkumů a disertačních prací na toto téma. Nelze tedy jednoznačně tvrdit, že si za to pacienti můžou sami; nelze však ani říci, že by neexistovala preventivní řešení (otázkou je nakolik by byla tato řešení úspěšná).

Lenost jako charakterová vada prakticky neexistuje, vždy jde o ztrátu motivace, narušení motivace nebo špatnou motivaci. Lenost je již zastaralým dogmatickým pojmem užívaný spíše laickou veřejností. Psychiatrické a psychologické pojmy často podléhají jakési dogmatizaci laické veřejnosti, přičemž sice laická společnost přejímá původní význam a začíná jej vnímat v jiném kontextu (většinou v negativním slova smyslu). Dříve psychiatrie používala výraz nemoc, v současnosti se používá výraz porucha. Laická veřejnost si zvykla dívat se na psychickou nemoc jako na něco nebezpečného a špatného. Laická veřejnost pokládala duševně nemocné za vyšinuté lidi, kteří nejsou při smyslech a mohou snadno někomu ublížit. Laická veřejnost se totiž bojí malého procenta těžce duševně nemocných lidí a podle toho soudí i ostatní pacienty. K duševně nemocným lidem přistupují s opovržením a mají tendenci je pokládat za něco méněcenného. Stejně tak si laická veřejnost stigmatizovala výraz dement původně chápán lékařsky jako osoba postižená demencí, byl v průběhu času laickou veřejností vnímán jako výraz pro blbce, hlupáka a tak se přešlo na výraz retardace.

Lenost lze vnímat jak negativně tak pozitivně. V určitém smyslu může být lenost i ctnost, protože nebýt lenosti vynálezců a hloubavých lidí, neměli bychom auta a museli chodit pěšky, neměli bychom automatické pračky a museli bychom prát ručně na valše v neckách nebo ručně u řeky. Lenost tedy může být vnímána jako ztráta motivace dělat něco náročným nebo složitým způsobem jenž je nahrazena motivací dělat to rychleji, efektivněji, jednodušeji. Lenost lze tedy vnímat různým způsobem a je to tedy pojem v současnosti velice dogmatizovaný.

Slovo lenost ztrácí postupně v odborné literatuře své místo a objevují se nové výrazy jako například prokrastinace (jako forma konkrétní specifické formy lenosti založená na odkládání situací), přičemž se zjistilo, že tento druh chování nemusí nutně být vždy patologický, ale je v drobné míře dokonce přirozený a působí například jako forma strategie (nejdříve se zamyslet a pak rozhodnout), nebo odkládání jako forma motivace (vede ke zvýšení mírného stresu a tím ke stimulaci motivace a vybičování se k většímu výkonu, stihnout více věcí může být výzvou, motivací).

V případě Sociální fobie (SF), je proto vhodné se zabývat motivací, žebříčkem hodnot, vitalitou (chutí do života) a vnímání smyslu života. Není neobvyklé, že pacient trpící vážnou depresí ztrácí nejen motivaci (chuť), dělat některé běžné úkony, ale dokonce může ztratit chuť do života. Což se projeví jako pokus o sebevraždu. V případě SF dochází ke ztrátě motivace vlivem stresu, strachu a úzkosti jenž má mučivý charakter, což se na organizmu projevuje vyčerpáním. Vyčerpaný člověk logicky ztrácí chuť být aktivním, a touží po odpočinku a nabrání nových sil. Jenže spánek zde funguje jen částečně, k naplnění sil je zapotřebí i duševní pohody (relaxace) ne jenom té fyzické relaxace. Většinou však pacient trpí poruchami spánku, takže je pro něj těžké si odpočinout aspoň trochu. Spánek ve dne má jen minimální účinnost.

Osamělost škodí tělu i duši

Že je člověk tvor společenský asi není nutné nějak zvlášť rozvádět, ani to, že sdružovat se je pro člověka přirozené. Nicméně se ukazuje, že určitý strach z lidí, respektive ze skupin lidí je dle antropologů taktéž přirozené. Lidé zdědili některé strachy a úzkostné strategie z dávných dob a neseme si je do dnešních dnů. Od lidí z doby kamenné se zase tak moc nelišíme. Některé současné výzkumy dokonce poukazují na to, že praktický každý člověk alespoň jednou za život zažil depresi, že skoro každý se alespoň jednou při seznamování aspoň trochu zastyděl. Určitá úroveň těchto projevů tedy není patologická a je součástí normálních a běžných mechanizmů. Někdy se však stane, že se tyto mechanizmy vymknou kontrole.

Může to vyvolat i nepříjemný a velmi stresující zážitek. Každý máme svou mez, svou pomyslnou čáru hladiny toho co dokážeme unést a vyrovnat se s tím. Pokud pohár přeteče, pokud je přehrada příliš plná, stane se neštěstí. Pohár praskne, přehrada se přetrhne a v mozku se pokazí běžné mechanizmy ať už somatické tak psychické, oni spolu souvisí. Somatické projevy mohou vyvolat i psychickou odezvu a naopak.

Hitler vyvolával tyto nepříjemné zážitky u své neteři i u Evy Braunové. Nutil je, aby chodili sním, jako přívěsek na jeho řečnické akce. Když nebyli sním, nutil je, aby zůstaly ve svých pokojích a nechával je hlídat stráží. Proto obě, začali trpět pocitem nesvobody, úzkostí a depresí. Když jeho neteř utekla z pokoje, chytli jej stráže venku. Hiller ji řekl, že měl psa (fenu), která ho taky takhle neposlouchala, pořád utíkala. Tak ji prý nasadil řetěz a ona pořád chtěla utéci, tak moc až se na řetězu uškrtila. Doporučil neteři, aby nebyla takhle hloupá. Avšak jeho neteř tajně vzala jeho pistoli a zastřelila se. Podobný mechanizmus pak uplatňoval na Evě Braunové.

Nepřipadá vám na tom něco podobné jako ve škole? Škola některým připomíná, povinné vězení. Děti ve škole často cítí ztrátu svobody. Nakonec žijí dnešní děti často tak, že jsou ve škole všichni pohromadě jako ve vězení a pak každý doma sám jako v dobrovolném vězení.

Sociální izolace má však zhoubný vliv na mozek i myšlení samotné. Sociální vztahy jsou sice složité a dynamicky se měnící, a proto určitým způsobem zaměstnávají naší mysl. Osamělí lidé trpí onemocněním srdce, mrtvicí a demencí častěji než sociálně aktivní lidé. Podle vědců s University of North Carolina je dokonce schopnost vytvářet a udržovat sociální vztahy stejně důležitá jako zdravý pohyb a zdraví životní styl pro obézní lidi. U osamělých lidí vyvolává osamělost záněty v tkáních stejně jako u obézních lidí.

Osamělost a lenost umělců

Kdo chtěl někdy napsat knihu, povídku, román, nebo nakreslit obraz musel dřív nebo později začít řešit otázku o čem to bude. Někdy je hledání námětu snadné, prostě víte o čem to bude a možná na to i často myslíte. Avšak nápady se rodí jednou za čas a tak mnoho umělců se dívá na prázdnou stránku nebo prázdné plátno, zírají do prázdna, nečiní, postrádají pohyb i pohyb myšlenky. Jako období čiré tuposti a jalové koncentrace. Jako období mez motivace a úpadku ducha. Jako období bolesti a netečnosti. Chcete tvořit ale nevíte co tvořit, jako to má vypadat a o čem to má být. Cítíte se špatně, ztrácíte sebevědomí (jak to, že nemůžu na nic přijít, to jsem fakt tak hloupý). Jste ve své místnosti sám, aby vás nikdo nerušil. Najednou dostanete nápad, ale zavrhnete ho, to je hloupé, tohle dělat nebudu, tomu by nikdo nerozuměl a všichni by se smáli, musím přijít na jinou věc. A tak znova tupě zíráte do prázdna, ale už začínáte být na sebe trochu naštvaní. Občas vám hlavou proběhne pochybnost, občas vám hlavou proběhne kritika vůči sobě. Měli byste se najíst ale nejdete, nemáte chuť, nemáte ani chuť se podívat na televizi. Pokud jste tohle zašili, pak jste právě zažili něco podobného co cítí lidé v depresi nebo SF.

Nakonec vymyslíte několik nápadů ale nedokážete se rozhodnout, který je lepší. Ke každému nápadu na námět se díváte s velkou dávkou kritiky. Lidé v depresi nebo SF mají také občas problém se rozhodnout (cítí strach že zvolí špatně, cítí úzkost, ztratili náladu i motivaci a cítí se pod tlakem). Nakonec asi námět vymyslíte, možná ještě dnes možná až za pár dní. Chci tím říci, že umělecký, nebo chcete-li tvořivý proces není úplně příjemný pokud chybí inspirace. Neboť kolik lidí začalo psát knihu a kolik lidí ji nakonec nikdy nedopsalo. Mnoho lidí napsalo několik prvních stránek a pak konec, dál to nešlo. Jistě přitom zažívali nepříjemné pocity. A tak se vrátili k psaní další den, pak za dva dny pak za několik dnů. Vždy napsaly kus a pak skončily s divným špatným pocitem, že neví jak dál. Nakonec se psaní začali vyhýbat až přestali spát úplně. Je to přirozený obranný mechanizmus na nepříjemné zážitky. A právě tento podobný mechanizmus vyhýbavého chování se spouští i u lidí trpící SF jako obranný mechanizmus před nepříjemnými pocity, jenž zažívají v sociálních situacích (například při seznamování, vystupování před lidmi).

Není totiž náhodou, že umělci trpí duševními nemocemi (především depresemi a labilitou) častěji než ostatní. Umělecká a tvořivá činnost může být někdy utrpěním pro duši, pokud se zrovna nedaří. Většina lidí asi zažila nebo byla u toho když se to stalo někomu jinému, že když se něco nedaří, cítí se člověk špatně a ztrácí chuť dělat i jiné věci. Jenomže lidé trpící duševními nemocemi se cítí špatně často nebo velmi často, jejich špatná nálada a úzkost je v takovém případě patologická.

Japonské sociální fobie

Hikikomori

w:Hikikomori označuje člověka vyhýbající se sociálním situacím a lidské společnosti. Je určitým ekvivalentem člověka trpící Sociální fobií v Japonsku. Až milion mladých Japonců se bojí opustit bezpečí domova. Trpí stejnými příznaky jako u SF. Například jeden mladý Japonec se začal bát (pociťovat úzkost), když vzdal školu. Školský systém v Japonsku je náročný a zaměřený především na disciplíně a učení se nazpaměť. Důležitým sociálním rysem je zde nutnost zapadnout, být velmi skupinovým sociálním typem člověka. Současně však paradoxně je systém nastaven ne na týmové spolupráci, ale na každý sám za sebe, a to i přesto to, že činnost je často skupinová. To je dáno bodovacím systémem žáka a náročností studia. Japonský žák neporadí druhému, protože by se mohl stát lepším než ten první. Bodovací systém žáků je vytvořen na základě pořadí, tudíž lepší prospěch druhého znamená zhoršení pozice prvního. Japonští studenti proto často trpí syndromem vyhoření, pocitem méněcennosti a vyhýbavým chováním vůči ostatním lidem. Přičemž potřeba zachovat si tvář je v Japonské kultuře velice důležitým kulturním rysem. Není proto neobvyklé, že u Japonců se objevuje mnoho sebevražd a to především u mladší populace. Onen Japonský mladík dále popisoval: "Začal jsem se obviňovat a rodiče mi také vyčítali, že nechodím do školy. Ten tlak stoupal. Postupně jsem začal mít obavy jít ven, děsilo mě setkávání s lidmi. Nakonec jsem nedokázal opustit vlastní dům. Ovládly mě různé druhy negativních emocí. Palčivá touha jít ven, vztek na celou společnost a na mé rodiče, smutek z toho stavu, strach z budoucnosti a závist, jíž jsem cítil vůči všem, kteří dokázali vést normální život."

V Japonsku tedy začíná velká část lidí nezvládat tlak na požadovaný výkon nebo očekávání druhých a uzavírají se do sebe. Ačkoliv je Hikimori podobná, až skoro stejná jako Sociální fobie, není tento japonský termín obecně přijímán jako diagnóza duševní poruchy, ale jako generace v krizi. Je to označení pro člověka, který se extrémním způsobem stáhl ze společnosti. Jde o izolaci na víc než 6 měsíců. Jenže Sociální fobie se také diagnostikuje nejméně po 6 měsících od začátků příznaků (viz. Sociální fobie#Diagnóza#Jednotlivé kroky diagnostiky#Krok 3).

Lékař BBC to popsal jako, "Duševně se trýzní. Chtějí jít ven, najít si kamarády, zamilovat se, ale nemohou." Což je další příznak Sociální fobie, jenž říká, že osoba trpící SF si je vědoma iracionality svých činnů, avšak svému strachu podlehne (viz. Sociální fobie#Diagnóza#Jednotlivé kroky diagnostiky#Krok 2). U Hikimori lze i jasně rozpoznat další příznak, kterým je vyhýbavé chování (viz. Sociální fobie#Diagnóza#Jednotlivé kroky diagnostiky#Krok 1).

Může to vypadat jako typická pubertální lenost. Válet se doma, vykašlat se na školu a ignorovat rodiče - v patnácti ideální činnosti. Saito však varuje před zlehčováním, tito lidé trpí různými sociálními strachy a jsou zcela paralyzování. Pojem lenost je totiž výrazně dogmatizováno a již v současné době nevystihuje dostatečně přesně tuto problematiku. Je tedy vhodnější mluvit o poruše motivace (viz. Laický vs. Profesionální názor).

Rodiče mladých Japonců často nedokáží pochopit, že jejich děti nemohou sehnat práci, nebo proč si myslí že neuspějí ve škole. V Japonsku se považuje vzdělání za něco co je otázkou tvrdé dřiny ve smyslu, všechno se dá naučit, ale vyžaduje to dostatek úsilí. Nezvládnutí učiva nebo odchod ze školy se proto často považuje za lenost studenta nebo jeho hloupost (neschopnost se naučit, nízkou inteligenci). Odchodem ze školy ztrácí student svou tvář (je ponížen, je potrestán). Proto jsou v Japonských školách jiné formy školních trestů, zákaz chodit do školy na 2 týdny, se považuje za velmi silný trest.

Taijin kyofusho

w:Taijin kyofusho je Japonská forma Sociální fobie, při které je pacient přesvědčený, že je díky svému vzhledu, svému škodlivému pohledu, svému pachu nebo proto, že se často červená, pro ostatní ve společnosti neúnosný.

Soshoku danshi

Soshoku danshi (Syndrom celibátu) doslova znamená "býložraví chlapci" což je Japonský termín označující lidi, kteří ztrácí zájem o sex, jsou zdrženliví nejen vůči navazování partnerských vztahů, ale také zdrženliví v utrácení peněz (úspor), zůstávají doma. Jedná se o projevy sociální fobie jejíž hlavním příznakem je ztráta zájmu o sex, popřípadě vyhýbání se hledání partnera. Jedná se o trend a fenomén jenž je v Evropě známý nebo podobný termínu "žít singl" (žít sám, žít bez partnera, žít bez sexu atd.). Tyto pojmy si jsou podobné, avšak je třeba zdůraznit, že mezi Soshoku dashi a Singls jsou určité rozdíly (Japonská společnost je velice specifická od zbytku světa).

Japonci při dotazování uvádí, že sexuální a erotické aktivity považují za únavnou a vysilující činnost. Z laického pohledu se to dá označit za lenost. Protože však lenost není nejvýstižnější termín, je třeba to brát jako ztrátu motivace (poruchu motivace).