Sny/Databáze/Kychot/2008-05-16

Sny: Databáze/Kychot/2008-05-16 pátek

Šel jsem spát asi v půl druhé a byl jsem totálně grogy, předtím jsem asi 4 hodiny řešil někde VoIP a nějak blbnul počítač, asi 20x jsem ho musel restartovat ale asi se zbláznil a já z něj pomalu taky. Jel jsem domů poslední denní tramvají a přestoupil pak už na noční tramvaj.

Klíčová slova: prkna, letadlo, raketa

prkna

Někde rovnáme nějaká prkna. Myslím, že je tam u toho ještě nějaká ženská, co já vím, tak něco mezi 20-40lety. Ale není to obyčejné rovnání prken do hrání. Není jich moc, asi tak jen 20, ale mají nějaký význam, jsou to spíš jakoby stránky papíru, jsou na nich nějaké zprávy. A tím přerovnáváním máme vytvořit nějakou zprávu. Asi na dvou místech se mi to nezdá, tak ještě asi na dvě prkna něco dopisuji, co by se mělo vsunout mezi ty ostatní. Je to trochu problém to zase zarovnat na správné místo, a by se neporušila ta souslednost. A pak nějak ta svoje prkna nemůžu najít. A pak zjišťuji, že je Alena vytáhla a zařadila zase někam jinam, asi na konec. Tak jí lehce nadávám nebo se s ní hádám, že to nechápe, jak to má být, že ta poslední prkna mají být někde na správném místě mezi těmi předcházejícími. Ale ona má nějakou svou jinou logiku, tak podle ní mají být na konci, když jsme je tam dali nakonec.

daleko

Dostanu (dostaneme? - vůbec nevím, jestli jsem tam sám nebo nás je víc) se někam daleko, možná je to nějaký ostrov, těžko říct, jediné, co vím, že jsem se sem musel dostat asi nějakým letadlem, protože je to hodně daleko, asi tak jako přes půl zeměkoule. Jdu tam po nějaké cestě (asi, možná trochu blátivé) a nějak mi je jasné, že musím letět zase zpátky, tak nějak čekám nebo co na nějaké letadlo (nebo co).

start

Tak jsem v tom letadle a startujeme. To vím, že tam nejsem sám, protože se s někým bavím, ale nevím, kdo to je, prostě není to žádná konkrétní osoba s nějakými pevnými obrysy, spíš nějaký jakoby napůl duch, tak ani není jasné, jestli je to ženská nebo chlap, ale ne, asi to bude chlap, možná podle hlasu, anebo to tak člověk vycítí, je tak metr nebo dva ode mě, možná to je pilot nebo kapitán, ale klidně by to mohl být taky Bůh. Tak startujeme a je vidět dolů a kolem a najednou vidím dole Zemi, ale už dost malinkou, asi tak jako kulečníková koule, kdyby byla nějakých 5 - 10 m daleko. A najednou kolem není vidět nic, tak říkám, průšvih, jsme v mracích, nebude nic vidět, abychom nenarazili. Ale zase si říkám, ta země je už dost daleko, do ní bychom narazit neměli. Ten vedle mě trochu se mnou sdílí moje obavy, jako že nejsou tak zcela bezpředmětné, ale říkáme si, že když poletíme podle přístrojů, že by to mělo být OK. A najednou kus od nás nějakou dírou v mracích uvidím nějaké jiné letadlo, no tak to si řeknu průšvih, to (by) jsme se mohli málem srazit. No a ještě jeden divný jev, kromě té vzdálené Země jako kulečníkové koule najednou uvidím ještě jeden takový obraz, ale daleko blíže, jakoby ta druhá kulečníková koule bylo od nás už jen 2 m. Ale ta, kterou jsem viděl předtím, tam je ještě také. Tak si říkám, co to je za blbost, proč tu Zemi vidím dvakrát, a jeden obraz je už daleko a druhý se tak přiblížil. Říkám si, nějaká fata morgána či co, ale která z těch dvou Zemí je ta pravá? Abychom nějak neztratili směr a skutečně do ní nenalítli. No to druhé letadlo, to vypadá, že už do té bližší Země nalítlo. Vypadalo to, skoro jako by to byl nějaký žralok nebo ryba, co se čumákem nabořila do té koule nebo jí chtěla sežrat.
No ale nakonec ze mě nějak ten strach opadl, asi mi už v tom snu nebo na prahu probouzení začalo být jasné, že neletíme v letadle, ale v raketě a že jsme konečně odstartovali do Vesmíru a byl to takový hrozně osvobozující a radostný pocit, že po tom všem motání tady na té Zemi už konečně někam LETÍME!