Pojem/Kychot

Pojem pojem chápu jako jakýsi element pojmového myšlení. To vypadá to trochu jako definice kruhem, ale jednak se nejedná o definici a druhak že východiskem pro další úvahy je právě to, co nazýváme pojmové myšlení a co u nás lidí nějakým způsobem existuje.

Pojmové myšlení

Pojmové myšlení je sám o sobě pojem – nelze jej analyzovat na pojmové a myšlení. Je to prostě nějaký způsob myšlení, který zřejmě převládá u civilizovaných lidí dnešní době. Co mu předcházelo? Mýtus – to je poněkud jiný způsob myšlení, ze kterého se naše pojmové myšlení jaksi vylouplo – řekli bychom asi spíše, než že se z něj vyvinulo.

Na samotnou myšlenku, že dříve mezi lidmi převládalo myšlení v mýtu a posléze jsme jaksi dospěli k pojmovému myšlení, mě přivedl filosof Ladislav Hejdánek, jehož domácí semináře jsem v osmdesátých letech navštěvoval. Dle Hejdánka to pojmové myšlení je zatím to nejlepší, co máme, i když to nevyhovuje zcela – zejména proto, že (možná jeho původní myšlenku trochu zkresluji) příliš svádí k předmětnému myšlení, tudíž naším úkolem je, použít (či přetvořit) ono naše současné pojmové myšlení k tomu, aby bylo použitelné k myšlení nepředmětnému. Tím se ale v této úvaze zabývat nechci, nebudu hovořit o předmětném a nepředmětném myšlení; chci se zabývat pojmovým myšlením, ať už se vztahuje k předmětným či nepředmětným konotacím.

Myšlení – nejen pojmové, ale už i mytické – má velmi úzký vztah k jazyku; dokonce se říká, že mluvení je myšlení nahlas, a zrovna tak bychom mohli říci, že myšlení je mluvení potichu. Skutečně máme zkušenost a pozorujeme, že naše myšlení je silně ovlivněno tím, jakým jazykem hovoříme. A dokonce, pokud známe více jazyků, můžeme pozorovat, že v každém z těchto jazyků myslíme trochu jinak. Tento fenomén měl dalekosáhlé důsledky například v rozvoji evropského myšlení – jak ustupovala universitní latina jakožto společná řeč evropských učenců a na její místo nastupovaly národní jazyky, tak se podstatně změnilo a diferencovaly i myšlenkové proudy, které těmito jazyky byly neseny (pokud by se např. na německých universitách přednášelo a psalo nadále latinsky, asi bychom těžko hovořili např. o klasické německé filosofii – i když v té době ještě samotná národnost zdaleka nebyla podmíněna jazykem do takové míry, jak to vnímáme dnes).

I když myšlení má velmi úzký vztah k jazyku, pořád ještě zdaleka nelze myšlení a jazyk spolu ztotožnit – v tomto smyslu výše uvedené rčení, že mluvení je myšlení nahlas, musíme vzít nanejvýš jen jako určitou metaforu anebo bonmot. A to i v tom případě, že si pojem jazyka velmi rozšíříme – tj. kromě např. češtiny a němčiny můžeme hovořit o jazyku fyziky, jazyku matematiky, jazyku přírodních věd a posléze snad i o jazyku umění či o řeči zvířat a ptáků či dokonce řeči srdce; ve všech těchto případech ale můžeme sledovat tu bližší, tu o něco volnější vztah nejen mezi jazykem a myšlením, ale i mezi jazykem a cítěním (odkazuji m.j. na velice blízké slovní spojení jazykový cit).

Pomalu docházíme k tomu, že i svou představu o myšlení musíme poněkud rozšířit anebo přinejmenším vzít v potaz jeho úzký vztah s citem, s emocemi. O tom, jak ratio, rozum a schopnost rozhodování úzce souvisí s našimi emocemi, tomu se v posledních desetiletích věnuje hodně papíru – a v podstatě znovuobjevujeme to, co každý už dávno ví – např. že ona moudrost, kterou jsme si přiřkli označením homo sapiens, je naprosto neredukovatelná na racionalitu – o tom nás m.j. přesvědčil již před sto lety positivismus.

Je tedy těžká otázka, o co tedy vlastně v pojmovém myšlení a v pojmové mluvě jde? Asi velmi zjednodušeně řečeno, jde o pochopení (begreifen) něčeho, případně až uchopení (ergreifen), a tím se pomalu dostáváme k pojmu.

Pojem

Pojem chápeme jako určitý prostředek, pomocí kterého můžeme pojmout cosi do našeho myšlení. Celé myšlení spočívá na tom, že si v sobě vytváříme určitý model světa, ve kterém žijeme. Tento model světa světa není nic samolibého, neboť nám nějak umožňuje se v tomto našem světě orientovat a následně jednat. Úspěšnost takového modelu tedy venkoncem silně ovlivňuje naše vlastní šance na přežití v tomto světě a v souladu s vývojovou teorií se není co divit, že za fakt, že zde jako lidé na světě dosud žijeme, zřejmě vděčíme právě tomuto modelu, tj. našemu myšlení.

Vedle nás na Zemi dosud žije i velký počet zvířecích druhů a jiných živočichů; rovněž u nich musíme předpokládat, že si vytváří jakýsi vnitřní model světa, díky kterému jsou schopni přežívat, žít, jednat. Můžeme i u nich předpokládat nějakou formu myšlení? A od jaké úrovně jejich komplexity či vývoje? Aniž bych se nyní chtěl vydávat do podrobností na pole biologie, kde si nejsem už tolik jistý, odpovídám, že ano: Jsem schopen si dobře představit a připustit, že např. i pes, kočka, kůň, ryby, ptáci i jiní tvorové nějakým způsobem myslí. Připouštíme i to, že mají mezi sebou (a nejen mezi sebou) nějaký způsob komunikace, tedy jazyk. Jazyk s myšlením spolu úzce souvisí. Naší otázkou je, může se i zde jednat o pojmové myšlení? Je možno uvažovat o tom, že i zvířata mají své pojmy? I na tuto otázku odpovídám kladně.

Pokud někdo uvažuje (zjednodušeně) tak, že dříve zde bylo mytické myšlení a po něm pojmové, pak tomu nerozumím tak, že v období mytického myšlení či před ním by pojmové myšlení neexistovalo, že by neexistovaly ani pojmy – naopak: Samotný pojem pojmu chápu jako velice archaickou strukturu našeho myšlení; těžko řeknu, na jaké vývojové úrovni bychom mohli hovořit o jeho emergenci, říkám jen, že to muselo být velmi dávno, že se zřejmě jedná o ještě archaičtější strukturu, než ta, o které hovoříme jako o vědomí či uvědomování si sebe sama. Vznik pojmu bych řadil asi přibližně do stejné doby, od kdy můžeme hovořit o vnímání světa, či možná přesněji: rekognice, tj. rozpoznání (určitých struktur).

Rozpoznáním se mj. zabývá psychologický či psychofyzický směr, známý jako Gestaltpsychologie, jejímž výchozím modelem je schopnost rozpoznání, či vyčlenění figury od pozadí. Zde, v připadě figury, si myslím, že se už hodně blížíme našemu pojmu pojem.

Co je a není pojem

Na tomto místě, abychom si rozuměli, považuji uvést příklad, na kterém bych mohl demonstrovat to, co není pojmem, jak se pojem nechová, co mu není vlastní.

Tak za prvé, žádný pojem nelze definovat či konstruovat. Tak např. les nelze definovat třeba jako místo, na kterém rostou stromy či mnoho stromů. Mnoho stromů ještě neznamená les, naproti tomu o pasece, na které byly v stromy smýceny, někdo může tvrdit, že to les je.

Namísto definice se musíme spokojit s jinými způsoby, jak určitý pojem přiblížit či vymezit – i když ani to vymezení není jednoznačné, je spíš určitým způsobem rozmazané, avšak je možné, že z této romazanosti najednou vyvstane a člověk si řekne: aha.

Toto přiblížení či fokusace či zaměření pojmu může nastávat prostřednictvím pojmů a pojmového myšlení, ale stejně dobře (či možná: někde i lépe, či dokonce jedině) můžeme či musíme použít myšlení mystického či alegorického: Například když chce Ježíš přiblížit svým posluchačům, co je to království nebeské, pak k tomu používá různých přirovnání a příběhů – království nebeské je jako když. (Ono jako když i nyní slýcháváme z úst školáků, kteří jsou zkoušeni u tabule nedokázou přesněji definovat, na co se jich učitel ptá – proto si mohou pomoci i nepředmětným myšlením.)

Pojem lesa: Kdy dojde k situaci, kdy někdo jaksi zarezonuje pojem les? Nejspíš to bude někdo, kdo má s lesem určité vlastní zkušenosti – žil tam, byl tam, procházel jím. Záleží případ od případu, jak na něj působil a jak jej vnímal – ale jakýsi původní vjem v něm musel vyvolat něco jako pocit lesa. Dost možná, že takovéto elementární pocity nám jsou už do značné míry vrozeny, že je dědíme, podobně jako dědíme určité předpoklady k jazyku. Myslím, že pojem strom v nás nevyvolá tak silný vjem, jako pojem les, proto také lze těžko pojem les nějakým způsobem (i jinak, než pouhou definicí) odvozovat z pojmu strom.

Zde, na tomto příkladu, ukazuji i to, že nejen lidé, ale i zvířata v sobě nosí nějaký svůj pojem lesa: Lesní zvěř a ptáci, kteří v lese žijí, ale i ta zvířata, která v něm nežijí, ale někdy se s ním setkají, mají nějaký svůj pojem lesa a nějaký svůj pocit, který se k tomuto pojmu váže. Zřejmě záleží na tom, zda se jedná o tvora lesního, který je v lese "doma", anebo zda se tam jen nějak zatoulal a cítí se v tom prostředí cize, jestli se v tom lese bude cítit v zásadě dobře, bezpečně anebo nebezpečně, se zvýšenou ostražitostí (k čemuž se samozřejmě přidává spousta dalších vjemů). Důležité pro nás ale je, že ten či onen bude les vnímat jako už dost vyhraněný pojem – pojem, který mu něco říká, pojem, který pro něj něco znamená. V tomto pojmu může dokonce dojít (a také dochází) k jakési koncentraci dalších významů a konotací, které subjekt získal – ať již při narození či v průběhu dosavadního života či v důsledku komunikace.

Pojem je tedy na jedné straně celkem složitou strukturou jakýchsi vjemů, pocitů, významů a na druhé straně se stává celkem elementární záležitostí: Je to jakýsi odkaz, řekli bychom, počítačovou mluvou, jakási adresa, na které máme nějak uloženo všechno to, co se k danému pojmu váže – mj. i další adresy na jiné pojmy. Tedy, tento vývojový okamžik, kdy v mozku (či jiném nervovém systému) nějakého živočicha vznikla takováto schopnost, kumulovat a odkazovat, bychom asi označili za jakési zrození pojmu.

Zobecnění pojmů

Jak bylo řečeno, lze předpokládat, že původní pocit pojmu je jakýmsi důsledkem (možná) vrozených disposic k pozorumění danému pojmu a potom nějaké vlastní zkušenosti – například lesní zvíře či lesní pračlověk si nějakým způsobem ztotožní les s tím lesem, ve kterém žije a naučí se jej identifikovat: Dokáže rozlišit, že pokud se ocitne mimo tento les, už není v lese a tomu také nějak přizpůsobí své vnímání a chování. Posléze může dojít k tomu, že se ocitne v jiném lese, který bude do té míry podobný (bude na něj působit podobně) jako jeho les, že si jej nějakým způsobem spojí či promítne do pojmu jeho lesa. Může se stát, že najednou dojde k situaci, kdy musí na něco reagovat, ale chybí mu zkušenost či nějaký jiný návod na to, jak se chovat v tomto jiném lese – a tak jako nejlepší volbu ze všech zvolí tu, že se zachová stejně či obdobně, jakoby byl ve svém lese. I takováto strategie může být zásadní pro přežití v nových podmínkách: dochází k přenosu určitých zkušeností, vzorců chování atd. z mateřského lesa, k rozšíření i na jiné lesy, které mu jsou podobné.

Samozřejmě, někdy může mít dokonce i problém v tom, identifikovat svůj les s jiným lesem, jak si budou podobné. Jindy naopak můžou vzniknout pochybnosti, zda jiný les vůbec pojmout jako les: nic zde nemusí být přesně dané, mnohdy záleží i na náhodě, ale vcelku platí, že takovýto přístup nějakým způsobem funguje.

Pozn: Mnoho jazyků explicitně pomocí určitého a neurčitého členu označuje, zda se jedná o ten les anebo o nějaký les, avšak i ty jazyky, které to explicitně nevyjadřují (třeba čestina), mají zřejmě nějaký mechanismus, kontext, který dokáže rozlišit, o jaký les se jedná.

Kategorisace pojmů

Základní vlastností, kterou pojmy mají, je, že je možné je nějakým zůsobem kategorisovat tak, že tyto kategorie se samy stávají pojmy. V určitém smyslu se dá možná říci, že schopnost kategorisace je určitým pokračováním zobecňování pojmů. Například pojmy malina, ostružina a jahoda se dají kategorisovat do pojmu je to jedlé; potom lze předpokládat, že takovou věc sníme, i když ji najdeme jinde, než v tom svém lese.

Do těchto kategorií můžeme shlukovat i pojmy, které dosud nemáme zařazeny, třeba borůvky, a zjistíme, že to funguje. Pokud ale do stejné kategorie zařadíme i vraní oko, může se ukázat, že to nefunguje: pak máme buď životní zkušenost, kterou dosavadní kategorisaci korigujeme, anebo nás přírodní výběr odselektuje.

Kategorie nejsou množiny

Uvedené pojetí může svádět k tomu, že bychom si kategorie definovali jako nějaký soubor jiných pojmů, to však tak zcela neplatí. Jednak jsme si řekli, že kategorie pojmů jsou zase pojmy. A jednak ta která kategorie není prostě identická jen s prostým výčtem toho, co do ní patří a co ne: Ano, dejme tomu pojem jedlý lesní plod může mít určité positivní vazby na pojmy jako malina, jahoda a borůvka a inhibovanou vazbu k pojmu vraní oko, ale kromě toho je zde i spousta dalších vazeb – například přímo k pojmu les (může vzniknout pochybnost, zda se jedná rovněž o jahodu, pokud ji najdeme růst mimo les), ale i k pojmu potrava – jak to chutná, je to sladké, trpké atd? Je třeba nezralá jahoda v tomto pojetí také jahodou?

Pojem jako kontejner

Vrátíme-li se k pojetí pojmu, že je to "prostředek, kterým můžeme nějak pojímat to vnímané" a dále s ním nějak ve své mysli (uvědoměle či neuvědoměle) pracovat, pak nejbližší představou pojmu je jakýsi kontejner – obal na cosi, co nám pomůže nějakým způsobem (byť třeba nepřesně a někdy i dost mlhavě) vymezit, zda daný vnímaný objekt nějakým způsobem reprezentuje či nereprezentuje daný pojem. Záleží pak víceméně na každém individuu, jak bude mít ten který kontejner pro ten který pojem nastaven. Není to věc libovůle – do značené míry je toto nastavení dost pevně dané a naopak může být překážkou komunikace s jinými, pochopit jejich způsob myšlení a význam jejich pojmů. Nicméně můžeme (za podpory empirie) předpokládat, že (asi) většině lidí něco říkají pojmy jako člověk, máma, táta, případně i jídlo, voda, les apod.

Vývoj pojmů můžeme sledovat např. na malém dítěti: Je známo, že z člověka vnímá nejdříve jeho obličej, či dokonce jen část jeho obličeje, oči, nos, ústa v určitém seskupení – pojem, kterému začne říkat máma; to je jedna z prvních věcí, které dokáže nějak identifikovat. Možná, že ještě předtím identifikuje prs jako zdroj obživy, který si – asi – nemusí zpočátku spojovat s mámou – podobně asi na něj bude působit dudlík, láhev či prs kojné. Zpravidla později začne podobně vnímat obličej táty – a tu najednou (možná s překvapením) zjišťujeme, že tomuto obličeji začné také říkat máma. Může nám to být svědectvím o tom, že pojem máma se mu zobecnil na – řekněme – obličej, který mu poskytuje bezpečí a ochranu, který s ním podobně komunikuje. Teprve později – až když ho do rodiče delší dobu učí – začne pomalu rozlišovat máma a táta. Možná také nachází pojem člověk – ale nejspíš mu nebude hned zpočátku kategorií, kam by zařadil mámu a tátu. Nejspíš to pro něj bude nějaká postava, které se asi zpočátku bojí – a opět může chvíli trvat, než začne rozeznávat další členy rodiny. Prostě je to složitější.

Termín

Často jsme svědky, že se volně zaměňuje pojem a termín; trošku k tomu svádí i to, že český výraz pojem se do angličtiny překládá jako term, avšak výraz term právě (také) znamená něco jako element, člen, výraz. Základní rozdíl je v tom, že zatímco pojem je výraz (pojmového) myšlení, termín je výraz jazyka a že, jak jsme už výše řekli, i když myšlení a jazyk spolu těsně souvisí, nejde o totéž; zrovna tak není termín totéž, co pojem.

Termín můžeme chápat jako určité označení, nálepku, label na tom kontejneru, který představuje ten který pojem – to, co někdo myslí, co má na mysli, když použije to slovo. Termín je v nejjednodušším případě slovo, či slovní spojení, ale může to být i opis, cokoliv, co můžeme nějak vyjádřit prostředky jazyka.

Pokud tedy řeknu anebo napíšu les, znamená to, že jsem použil termín les, ale už není tak jednoznačné, co jsem měl přitom skutečně na mysli. Nejde jen o to, že les, jak jsme řekli, může mít člen určitý či neurčitý anebo že se může jednat o homonymum anebo že to slovo má množství přenesených významů. K tomu, abychom rozklíčovali přiřazení termínu les k pojmu les, nestačí mít jenom po ruce lexikon nebo slovník – ať už překladový anebo výkladový, etymologický anebo encykopedii. Záleží na tom, kdo to řekl (nebo napsal), kdy to řekl, záleží na kontextu – a i když vezmeme v potaz to vše okolo, nemusíme mít někdy jistotu, jak to dotyčný doopravdy myslel (aneb co tím chtěl bázník říci).

Řeč mluvená může mít v tomto porozumění určitou výhodu před slovem psaným – slovo je vyřčeno s určitou intonací, akcentem, doprovázeno gestikulací apod.

Pojem ve vědecké mluvě

Výše naznačené problémy a nejednoznačnosti se snaží věda pokud možno eliminovat. Vytváří si vlastní jazyk, ve kterém jsou tzv. pojmy pokud možno přesně definovány. Ale jak jsem již vícekrát naznačili, pojem jako takový nelze definovat, neboť se jedná o element pojmového myšlení. Pojmové myšlení je myšlením kontextovým, tj. probíhá tak a vyjadřuje se tím, že vybírá určité pojmy a dává je do vzájemných vztahů, což je více-méně iterativní proces, během kterého může nastávat porozumění – ať již vzájemné porozumění, pozorumění té které věci či snad porozumění sama sobě. Trochu volněji řečeno (ale to už se pomalu dostáváme od myšlení k jazyku), hlavním problémem je zde vytvořit takový kontext, na pozadí kterého by vyvstalo to podstatné, tj. jádro porozumění či jádro sdělení.

Aby věda obešla nejednoznačnost a nutnost takovéto iterace, snaží se jít cestou, kdy bude pojmy definovat. Jinými slovy, vypůjčuje si termíny na označení pojmů, či spíše konstruktů, které se již nemusí tak dobře krýt s tím, k čemu se jinak dobíráme víceméně intuitivně, a to je právě způsob, kde může často docházet k nedorozumění; každý obor si tak vytváří vlastní jazyk, kde elementární pojmy jsou nahrazovány konstrukty. Naše otázka zní, do jaké míry se ještě jedná o pojmové myšlení?

Takové myšlení pak začíná mít blíže k formálním úvahám, jaké známe např. z důkazů matematických vět či ze scholastických dialogů. Čím odvážnější konstrukce vytváříme, tím dál možná máme k porozumění.

Pojem a nepředmětné myšlení

I když jsme si na začátku slíbili, že náš článek nemá za úkol filosofovat o předmětném a nepředmětném, na konci se k tomuto pojmu alespoň krátce vrátíme.

Pojmy často chápeme jako nějaké předměty (jahoda, malina, les), objekty či subjekty, avšak, jak jsem si ukázali, primárně nejde o ty předměty samé, ale podstata pojmu je v jakémsi komplexním působení, v komplexním vjemu či dojmu, který tento pojem vyvolává. Pojmy jsou pouze jakési prostředky k tomu, aby se pomocí nich daly formulovat myšlenky; v tomto ohledu ty myšlenky mohou být předmětné i nepředmětné, bez ohledu na to, jestli použité pojmy nějakým způsobem označují či neoznačují dotyčné předměty.

Př.: Muž, sedící v místnosti, řekne: "Otevři okno".

Tuto větu bychom mohli analyzovat: Co myslí tím pojmem okno? Myslí tím jedno konkrétní okno? Možná v té místnosti je jen jedno okno, anebo více oken – myslí jím tedy to, které se obvykle otvírá? Anebo nemusí myslet ani celé okno, ale třeba jen jedno křídlo okna anebo jen ventilaci. Ale mohl by myslet i nějaké okno v domě. Pokud je s ním manželka, patrně se takhle neptá a jde a otevře okno.

Tím by to mohlo skončit, ale nemuselo. Co pro manžela znamená okno, otevřít okno? Pravděpodobně, asi jako většina ostatních, při představě otevření okna si představí anebo dokonce pocítí závan čerstvého vzduchu. Okno jako možnost, kterým se dá místnost uzavřít anebo otevřít. Oním přáním otevřeného okna tedy může být myšlenka na čerstvý vzduch, vyjádření pocitu "Je mi špatně, dusím se". Přitom tento pocit nemusí pramenit vyloženě jen z faktu vydýchaného vzduchu anebo vedra. Dotyčný se může potit anebo pociťovat nevolnost i z jiných, třeba z ryze psychických příčin. A možná se ani nepotí a není mu vedro, ale prostě nepřímo naznačuje, že v jejich manželském vztahu je jaksi dusno, případně v tom může být i nepřímé obvinění toho druhého, že je toho příčinou. Možná vyhrožuje i srdečním záchvatem. Možností je mnoho. Je i mnoho možností, jak bude druhý reagovat.

Jedna prostá věta může mít spousty významů a konotací, vyplývajících z použitého pojmu okno. Dokážeme si představit, že kolem jednoho takového pojmu by schopný spisovatel mohl vystavět celý román a mohl by ho třeba nazvat prostě: Okno. Celý román kvůli tomu, aby množstvím jiných pojmů vyjádřil třeba jen jednu myšlenku, která se jinak těžko vyjadřuje: třeba O muži, kterému chyběla svoboda.

Docházíme k tomu, že takováto velká slova, jakými jsou třeba láska, pravda, svoboda jsou v posledku opět jenom pojmy, ovšem jsou situace, kdy jeden takový pojem dokáže směrovat a řídit nejen životní pohyb jednoho člověka, ale i celého národa. Je pak ale otázkou, co kdo v těchto pojmech hledá, nalézá či nenalézá.

Překlad pojmů

Překlad pojmů je svým způsobem protimluv; o překladu (translaci) hovoříme při překladu z jednoho jazyka do druhého, a pojem není součástí jazyka. Ale s jistou nadsázkou můžeme hovořit o "překladu" pojmu do určitého jazyka (tedy do jeho termínů v dalších výrazových prostředků) anebo zase zpátky. Překlad z jednoho jazyka do druhého pak probíhá trochu složitě, zhusta právě prostřednictvím pojmů:

1. Nejdřív se snažíme nalézt jakýsi ekvivalent termínu jazyka A ve světě pojmů,
2. pak se snažíme tento pojem v pojmovém myšlení, svázaném s jazykem A, převést na podobný pojem, odpovídající pojmovému myšlení v jazyce B
3. a nakonec se snažíme tento pojem vyjádřit jazykovými prostředky jazyka B

Zjednodušený přístup předpokládá, že pojmové myšlení obou jazyků je si natolik blízké, že nějakému pojmu v myšlenkovém světě A odpovídá i nějaký pojem v myšlenkovém světě jazyka B. Například, nechť jazyk A je němčinou a B je češtinou a nechť nějaký jazykový projev A vzniknul třeba ve Schwarzwaldu a je třeba je přeložit tak, aby mu porozuměl Čech, žijící v Českém lese. Pak třeba slovo "Wald" se silně váže k představě takového lesa, který roste ve Schwarzwaldu. Překladatel si tento les připodobní k lesu, podobnému lesu v Českém lese a následně jej přeloží slovem "les". Ovšem pokud zná překladatel situaci lužních hájů v Polabí anebo je jazykově ovlivněn Podkrkonošským nářečím, je dost možné, že stejné slovo přeloží slovem "háj". Je potom samozřejmě otázka, zda český čtenář při čtení textu nabude stejný, či podobný dojem jako čtenář originálu. Naopak, při překladu českého "les" např. do angličtiny může vzniknout otázka, zda to překládat jako "forest" anebo "woods" a jistě by kolem toho mohlo vzniknout (a ve skutečnosti také vzniká) spousta diskusí.

Tedy to, čemu jazykověda říká synonyma, nemusí fungovat vždycky tak, že by bylo lhostejno, které ze synonym při překladu použijeme; nejde jenom o to, že přechod od slov k pojmům může být nejednoznačný, ale zejména o to, že myšlenkový svět jednoho jazyka se zpravidla nekryje s myšlenkovým světem jazyka jiného, tedy že pojmům jednoho systému pojmového myšlení nemusí nutně odpovídat pojmy jiného pojmového myšlení; a pak je otázka, jestli takové pojmy si mohou odpovídat "přibližně" anebo "vůbec".

Jako příklad možno uvést například situaci, kdy se překládal Nový zákon pro Eskymáky do jazyka Inektuk: Vzniknul problém, jak přeložit termín "Beránek Boží", když Eskymáci beránka neznají? Proto se hledalo zvíře, které má nějaké podobné vlastnosti a nakonec se uvedený evangelijní termín překládá jako "Tuleň Boží".

A nemusíme chodit ani k Eskymákům – stejné problémy máme i s časem: Myšlení z doby před dvěma tisíci lety bylo jiné, než dnes, i myšlení z doby před půl tisíciletím, i myšlení z doby před půl stoletím. Jak překládat evangelijní zvěst, aby byla srozumitelná i dnešnímu člověku? To není lehké, dnešní mládež má problémy s Kraličtinou: Nejen s jazykovými archaismy, ale s pojmovým myšlením té doby; pojmy, které se vyjadřují podobnými jazykovými ekvivalenty, přestávají být již nositeli tehdejších významů a konotací: buď jsou nesrozumitelné zcela, anebo jsou po porozumění zavádějící.

Pojem a událost

Z výše řečeného by mohl vzniknout zavádějící dojem, že pojmy jsou v jazyce reprezentovány zejména podstatnými jmény (substantivy), upřesňovány a rozvíjeny adjektivy a jejich vzájemné vztahy naznačují slovesa. Takový přístup by byl ale příliš mechanický. Pravdou spíš je, že pojmy ve své podstatě representují (tedy zpřítomňují) nějaké události. Pojem, to je něco navýsost subjektivního, co však má schopnost nějakým způsobem překročit hranice subjektivity a stát se obsahem porozumění (ať už vzájemného, či porozumění sama sobě, jak jsme řekli). Pojem má schopnost se objektivizovat prostřednictvím jazyka a jeho konstrukcí , jak jsme také řekli. Na druhé straně to, co předchází nějakému pojmu, to je zcela určitá událost.

Představme si situaci, že někdo najednou vykřikne: "Zajíc!" Zřejmě jen v relativně malém počtu případů půjde o filosofa nebo lingvistu, který hodlá analyzovat tento pojem či termín. Spíš půjde o myslivce anebo kohokoliv, třeba dítě, které najednou uvidí v poli běžet zajíce. Tedy jednoslovná věta "Zajíc!" není nějakým bezvýznamným konstatováním, ale nese v sobě velmi silný silný emocionální náboj a sdělení, které bychom mohli složitěji přeložit třeba jako: "Táto! Tamhle běží zajíc!" Anebo: "Mámo! Já jsem poznal, že tamhle běží zajíc!" Anebo: "To jsem se lekl! Ale teď vidím, že je to jenom zajíc." Vždycky je zde nějaká akce, nějaká událost, nějaká interakce. Zdánlivě indiferentní pojem je nabitý významem. V případě lva výkřik "Lev!" může nést ještě širší spektrum významů, v závislosti na tom, zda jej pronese lovec, číhající na svou kořist, či lovec, který se dostává do role kořisti (v prvním případě ta věta bude spíš vyslovena jen šeptem, aby svůj úlovek nevyplašil, ale emocionální obsah nebude o to menší).

Můžeme předpokládat, že prvotními nositeli významu v řeči, ještě před slovesy, byla citoslovce: Původně příliš neartikulovaný zvuk, který se našim praprapředkům vydral z hrdla ve vypjatých situacích, se později stal základem a východiskem artikulované řeči. Zjednodušeně bychom mohli říci, že právě citoslovce byla reprezentanty těch původně nejvlastnějších pojmů: Když jsme předtím zmiňovali význam pojmu "máma" pro kojence, pak on ten pojem "máma" vyjadřuje nejen slovem, ale zejména celým tělem – jeho záchvěvy, třepáním končetinami, a ještě než se mu podaří poprvé vyslovit ono "máma", slyšíme z něj proud neartikulovaných zvuků, kterými vyjadřuje svou radost. Není to konstatování "vidím objekt, nazvu jej máma", jak by možná řekl nějaký jazykovědec či filosof: Je to vyjádření něčeho, je to náhlé uvolnění přetlaku, kterého je to dítě plné.

Souhrn

• Vycházíme z představy, že způsob našeho myšlení, svázaného s naším jazykem, nazveme pojmovým myšlením.
• Předpokládáme jakési elementy tohoto myšlení, a těm budeme říkat pojmy.
• Protože se jedná o elementy, nelze je definovat pomocí jiných elementů.
• Tyto pojmy jsou výsledkem dlouhé evoluce a lze je předpokládat i u zvířat.
• Tyto pojmy původně vychází z vjemů a pocitů, představují jejich jakýsi komplex, který se vztahuje k nějaké události.
• Soubor takových pojmů může vytvářet kontext, na jehož pozadí můžeme chápat význam jiných pojmů. (Jinými slovy: takové pojmy se mohou vynořovat jako figury.)
• Pojmy, jakožto elementy (emocionálního) myšlení, jsou principielně odlišné od termínů, které jsou elementy jazyka, avšak existuje mezi nimi určitá vazba, umožňující určitý přechod, převod, translaci – tj. tok myšlení je možno nějakým způsobem zachytit v jazyku a naopak je možno jej z jazykového projevu nějak rekonstruovat.

Související články

• Pavel Materna: Svět pojmů a logika/Kychot