Diskuse s uživatelem:Juandev/Blog/Ve škole mě nenaučili myslet

Kdo chce myslet?

Hele Juane, já ti něco řeknu. Mně se už vícekrát stalo, že mě studenti téměř se sapjatýma rukama prosili, ať jim rovnou řeknu, "jak to tedy správně má vyjít" a nenutím je o tom přemýšlet. Když jsem po nich chtěl, aby o něčem přemýšleli, tvářili se tak bolestně, jako by je kat napínal na skřipec.

U nás děkan vyžaduje, že studenti před každou zkouškou musí vyplnit anketu, ve které hodnotí své učitele z příslušného předmětu. Já jsem dopadnul nejhůře ze všech, někdo si pak na mě stěžoval, že jsem ho nutil přemýšlet o problému, namísto abych mu rovnou řekl správný výsledek, který by se mohl ke zkoušce jednoduše naučit. Takže jsem dostal špatné body, zkazil tím průměr hodnocení celého ústavu a tím pádem nedostane náš ústav na tento kalendářní rok peníze, které dostávají jen ty ústavy, které mají nadprůměrné hodnocení. Náš ústav se kvůli mně dostal asi čtyři setiny pod medián, tak mě za to setřeli a příkaz zní, že se musíme přizpůsobit tomu, co po nás studenti chtějí, aby nás hodnotili co nejlépe. To znamená, chtít po nich co nejméně. Dát jim to, co chtějí, tj. předžvejkané výsledky, které se mohou naučit rychle a nazpaměť ke zkoušsce, aby je pak zase mohli stejně rychle zapomenout a učili se další věci. Je to příkaz doby. --Kychot 17. 1. 2010, 21:39 (UTC)

Ad ti studenti. No já vím, ale ještě si neuvěmili asi o co se ochuzují. Hele a nebojíš se to sem takhle otevřeně napsat? Já bych si to asi na tvém místě nelajs.--Juandev 17. 1. 2010, 21:57 (UTC)

Takhle je to nastavené, není to žádné tajemství. Ankety jsou anonymní tím způsobem, že se na SISu dozvím, kdo na anketu odpověděl, protože jinak nemůže jít ke zkoušce, ale nedovím se, jak odpověděl. Pak asi po půl roce se dozvím statistické hodnocení odpovědí na mou osobu a konkrétní výhrady a stížnosti, ale to zase nevím, kdo je psal. V tom je ta anonymita, ale tím pádem nezbývá, než ty stížnosti "vzít na vědomí" bez jakékoli šance se k nim vyjádřit nebo snažit se něco vzájemně si vyjasnit. Pokud se chce jen někdo za něco pomstít a vymyslí si nějakou pomluvu, tak to těžko bude někdo dál zkoumat. Výsledky jsou zákonitě zkreslené tím způsobem, že ten, komu se něco nelíbilo, má větší motivaci k tomu, napsat své výhrady, než ten, kdo výhrady neměl a považoval vše za "normální" - ten málokdy napíše nějakou pochvalu. Remcalů je v našem státě vždycky víc, to je jasné. Takže stačí pár nespokojenců a už to hrozně ovlivní celou statistiku. Připravíš přednášku, 100 studentů ji vyslechne a je to OK, nic na to neřekne, a pak stačí, když dva z nich napíšou, že tomu nerozuměli a v hodnocení ti pak vyjde, že tvé přednášky jsou nesrozumitelné studentům, tedy k ničemu. Tak poučen minulými roky jsem při přípravě poslední přednášky Biosignály (přednáška) šel až tak daleko, že jsem si v celé biofyzikální přednášce netroufl uvést ani jediný vzorec, protože vzorečky, zvlášť mezi studenty medicíny, nejsou moc v oblibě a někdo by si mohl zase stěžovat, že jim nerozumí. Klást třeba při přednášce otázky do řad posluchačů se moc nevyplatí - na přednášku většina chodí, když ne spát, tak "zapisovat", a ne přemýšlet. Takže jediná obrana učitelů je, dělat si mezi studenty co nejméně nepřátel, vycházet vstříc jejich požadavkům bez ohledu na to, jaké ty jejich požadavky jsou, snažit se chtít po nich co nejméně a vyvarovat se všeho, co by je mohlo nějak naštvat nebo se jich jen dotknout. Jsou silné tlaky proti tomu, že při zkoušce se m.j. počítají nějaké příklady. Protože tam se ukáže, jak kdo je schopný si poradit s nějakým problémem. Ještě se počítá, ale málo, a bodové hodnocení za příklady je minimální - daleko víc i u písemné zkoušky rozhoduje volný "pokec", který se dá naučit zpaměti anebo opsat z taháku. Teď jsem se ptal a zjistil, že na 1.LF jsou ty ankety také, zřejmě je to příkaz rektorátu pro celou Karlovu Universitu a zajímalo by mě, jak je to na jiných fakultách a vysokých školách. Pokud má někdo jiné zkušenosti a řekne mi, že to tak není, jak píšu, tak ať se účastní naší diskuse a napíše svůj názor. Od toho, myslím, Wikiverzita také je, nebo ne? --Kychot 18. 1. 2010, 09:02 (UTC)

Jako očividně je to blbá metodika, jak nechat studenty ohodnotit výuku. Neříkám, že je správné, aby učitel věděl, co kdo o něm napsal, to by tak být nemělo. Nicméně z toho co tu vyprávíš je jasné, že to je jednoduché ovšem nic nevypovídající. To u nás na ČZU se učitelé nebáli pokládat dotazy do pléna, nebo studenty nutit myslel - ale bylo to zřídka kdy (o tom jsem psal ve své úvaze). U nás se nějaký průzkum dělá. Teď nevím, jestli celoplošně, nebo to byla nějaká sólová akce Oddělení informačních služeb. Nicméně v každém předmětu studenti dostali 10 minut, aby vyplnily takový hodnotící papír. No "v každém předmětu" je moc silné slovo, třeba v předmětech, které byly otřesné jsme se toho papíru nedočkali. Takže žádná páka, jak tlačit na blbé učitele. Jinak mě ale u nás také ta metodika nepřipadala jako vhodná, já bych to viděl radši až po zkouškách a zápočtech. A pak si myslím, že by bylo vhodné to samé zjišťovat po půl roce, po roce, při ukončení studia a po několika letech. A vzájemně to nějak porovnávat a propočítávat.

Jinak co se týče přemýšlení, k tomu mě přivedla návštěva sociologicko-ekonomického semináře na Vysoké škole finanční a správní. V podstatě na veřejné vysoké škole máš přednášky. Ty jsou určeny k tomu aby ti vyučující vyložil látku. Pak máš cvičení, které je k tomu aby sis něco nacvičil (počítat, orat, připravovat krmné směsy, vypočítat odpor při orbě atd.). Pak jsou terénní cvičení, což je vlastně cviční v terénu (jdeš do lesa a určuješ rostliny, zkoumáš edafon atd.). Ty se bohužel u nás moc nepořádali. Hlavním důvodem byl asi čas, nikdo na ně neměl čas. Pak tu jsou praxe. Myslím si velmi dobrý nástroj, jak se fakt něco naučit. Když já jsem v roce 2001 lezl na Suchdol, tak jsem měl předepsáno asi 7 měsíců praxe, teď jich je asi 14 dní. Hlavním důvodem je "údajný nedostatek peněz" a tak ti učitelé vykládaj, že moderní trend je "teoretické studium". Já si myslím, ale že to je finanční situací a vůbec způsobem fungování. Vem si takové mediky, ty snad tu praxi mají stále ne? A taky někdo fňuká, že na to nejsou peníze? No další věcí jsou semináře, kde by se dle mého názoru měla vést diskuse a studenti tlačit k přemýšlení - to se u nás dělalo, ale spíš to studenty obtěžovalo (např. ve 4. si připravit prezentaci své diplomky a podobné zhovadilosti). No a pak jsou tu kolokvia, ta jsme u nás něměli a nevím k čemu jsou. Nicméně tato struktura i sama o sobě ukazuje, že těch seminářů moc není, tak jsou naše školy spíš zaměřené na šrocení. Proto bych i přesto, že řada lidí nemohla za totáče studovat, ten systém považoval za šťastnější, jednak na to ti studenti měli a druhák, měli jak teorii tak praxi.--Juandev 18. 1. 2010, 13:22 (UTC)

Kde je teda chyba?

@Juandev: Souhlas naprosto se vším. Za těch „pár“ let se toho moc nezměnilo, snad jen k horšímu. Učitel by měl být průvodce, ukázat studentům jak zacházet s informacemi, jak se učit, vést je k zamyšlení nad problémem. Místo toho se škola proměnila v testovací středisko. Člověk s krátkodobou pamětí se látku nadrtí a přežívá, pak ji zapomene a v reálném životě je téměř nepoužitelný. Na nějaké myšlení už nezbývá prostor ani čas a i ti, kteří ten potenciál mají, se danou látku raději taky nabiflují. Nedostatek praxe je opravdu znát a to je smutné. --Denisa (diskuse) 14. 4. 2021, 07:06 (UTC)
PS: Co je to Wikiverzita a jaká je její pozice - ostatní nás nechápou … Wikiverzita má budoucnost, jen je potřeba víc takových lidí.

@DenisaCZ: Vidím, že jste se zorientovala rychle. Ano, já bych řekl, že ton problém se prohlubuje, protože se zprůmyslnila věda (možná znáte heslo "publish or parish" a zároveň se zprůmyslnilo i školství). Je potřeba držet kvóty a plnit předpisy, takže se nedá ztrácet čas s myšlením. Nějak se to udělá, aby to zapadlo a vypadalo hezky. Nejhorší ale je, že se todle děje i na medicíně, mám strach z budoucí kvality zdravotnictví.

Co se týče budoucnosti, já si myslím, že spíš nemá. Wikiverzita má minulost, Wikiverzita je domov svobodného myšlení a studia. Dnes už existuje řada technicky a vzhledově příjemnějších projektů k provozování otevřeného vzdělávání. Wikiverzita tu ale byla první a byť v malém hloučku mudrců prošlapala tu cestičku. Bylo mi pak potěšením před pár lety na srazu Alience pro otevřené vzdělávání slyšet, že v českých podmínkách je to hlavně o svobodě studia a výzkumu, tedy o tom, aby se žák mohl učit tak jak mu vyhovuje a ne aby byl tlačen i do způsobů výuky. Toto rozhodnutí Aliance jasně ukázalo, že největším problém, tedy bariérou je v ČR právě sevřený vzdělávací systém, který nenechá žáky (popřípadě ani vědce) se učit po svém.--Juandev (diskuse) 15. 4. 2021, 09:20 (UTC)

@Juandev, Kychot: Morálka je ta tam. Učitel několikrát hrozí tresty a studenti se mu doslova vysmívají do obličeje, a člověk jenom čeká, kdy si na něj přijdou stěžovat rodiče. Látku poslouchá minimální procento studentů a ve třídě od učitele zaznívají i otázky typu: „Neruším vás náhodou?“. Když se někdo zeptá nebo odpoví na otázku špatně, vrhají na něj ostatní spolužáci nevraživé pohledy nebo se můžou potrhat smíchy. V dnešní době je sice při hodinách téměr absolutní ticho, ale učitel mluví spíš do větru. Zeptá se na triviální otázku a s hrůzou zjišťuje, že ho vlastně nikdo neposlouchá. Podvádění a opisování při testech raději ani nezmiňovat. Ale je pravda, že pozornost v téhle době není zrovna jednoduché udržet, vina učitele je to pak jen částečně. Studentům, kteří se snaží, se občas nějaké pochvaly dostane, ale celý školní systém je silně demotivující. Na začátku druháku se učitelka meziřečí optala studentů, proč jsou na téhle škole: „protože rodiče“, „abych měl maturitu“, „nevzali mě tam, kam jsem chtěl“ a jestli by chtěli pokračovat studiem na VŠ: „jo (přeci nepůjdu pracovat)“, „ano, ale v úplně jiném oboru“. Práce učitelů není ani tak nedoceněna z pohledu finančního ohodnocení, nýbrž z pohledu prostředí, ve kterém musí pracovat, takže demotivace na obou stranách. :'( --Denisa (diskuse) 14. 4. 2021, 07:06 (UTC)

No a jak to vzniklo. Já se na to dívám z pohledu životního cyklu zboží, popřípadě služby. Pokud je něčeho málo a je to užitečné, tak je o to zájem. O jezuitské školy byl ohromný zájem protože byť je mnozí žáci nedostudovali a několikrát propadly, tak měli šanci získat dobře placené zaměstnání. Stejnou situaci vidíme i v rozvojových zemích, kde je stále ohromný hlad po učení protože je tam stále málo lidí co umí psát, nebo má nějakou dovednost, takže všichni vzdělaní mají lepší šanci přežít a mít se dobře. Děje se tam něco co se u nás dělo za První republiky, kdy bylo ještě mnoho málo vzdělaných na venkově.

Doba ale šla dál a postupně se dostalo vdělávání k úplně všem. Mít dneska školy nic neznamená, ze základek se stalo hlídání dětí zdarma, nebo nutná povinnost. To je jako služby fotografa. Dřív se chodilo k fotografovi a platilo se za to, byla to dobrá práce. Pak se objevili levnější fotoaparáty, fotografické stroje a nakonec mobily, dnes už o fotografa nikdo ani nezakopne, objednávají se jen na speciální úkoly, které běžně nezvládneme. Takže původní zájem a snaha se přerodila v opovržení. Pokud se chce v čr vysokoškolák trochu uplatnit musí na venkov. V Praze je vysokoškolák každý, takže si tu o něj zaměstnavatel neotře ani špinavé boty, v malých okresních městech to má ještě svoji hodnotu říkají vám pane doktore, pane inženýre a drží k vám určitou úctu a respekt. Dokonce můžete sehnat lépe placenou práci na okresu, než v Praze.

A kam to půjde dál? Podle mne se ten systém za pár let/desítek let (těžko říct) nějakým způsobem zhroutí a bude se nějak obnovovat, nebo zanikne, protože se zjistí, že už není potřeba.--Juandev (diskuse) 15. 4. 2021, 09:20 (UTC)

@Juandev: Klidně mi můžete tykat. Zhroutí se školství a další systémy a pak to všechno skončí. Proč je lidská existence tak pomíjivá a není úniku? Je smutné žít s pocitem, že vlastně nic nemá smysl. Jaký je pak reálný význam studovat VŠ? Bez ní Vás pravděpodobně nevezmou do zaměstnání, protože "nemáte ani na to vystudovat VŠ, kterou už mají téměř všichni" - společnost Vás k tomu téměř donutí. Postavit imaginární zeď, začít novou kapitolu, zastavit pokrok, výzkum a zároveň tuhle hrůzu. Reálná šance že se to podaří ani není - takže být ticho, držet krok a přestat myslet (nejen na tohle), jinak se zblázníte. --Denisa (diskuse) 15. 4. 2021, 12:10 (UTC) PS: Po tomhle se se mnou obvykle přestane většina lidí bavit, někteří se mi snaží vysvětlit, ať to nechám plavat. A já pak toužím akorát po tom být normální, taková jako ostatní, ale nechci.

Pořád slýchávám jak mnozí tvrdí "já nechci být jako ostatní", přesto lidé jsou už tisíce let plus mínus stejní. Lidé jsou stejní v tom jak během jedny éry chce být každý jiný a za jiné éry zase každý stejný. Války nepřestali, jen chvíli panoval mír. Lidé se nepřestali obelhávat, ani okrádat, ani závidět. Ale nepřestali si ani pomáhat, ani chránit jeden druhého. Za jedny éry touží po realismu, za jiné éry směřují k romantismu. Za jedněch časů se drží za ruce a za jiných časů po sobě plivou. Odkud se bere všechno to zlo? A odkud se bere všechno to dobro? Z bolesti! Nic se nezměnilo, protože se neustále všechno mění. Pořád slýchávám "staré časy byli lepší" ale také slýchávám jaké hrozné věci se kdysi děli. Každá doba měla své pro a proti, ale i přesto se střídají lepší a horší doby. ... "Proč je lidská existence tak pomíjivá a není úniku?" Takhle se ptá každý, který se bojí jak života tak i smrti. Každý kdo zažívá bolest tak velkou a těžkou, že ani netuší jak ji unést, se takto bojí. Každý kdo má co ztratit se něčeho bojí. Každý kdo cítí a má pocity se někdy něčeho bojí. Každý kdo kráčí životem a neví do čeho může příštím krokem šlápnout, se také bojí. ... Každý kdo tohle cítí, tuší že je něco špatně a chce se vrátit do normálu, protože tehdy se necítil špatně. Ale nikdo nevkročí do stejné řeky dvakrát. Něco se změnilo, už je to jiná řeka. Jediné co se nemění, je že se neustále něco mění. Jedinou možností, je jít zase dál, nestát na místě, protože svět se neustále mění. Jen mrtvé zůstává stejné. A tak někteří lidé radí "nech to plavat" a jdi dál. Nezamýšlejí to zle, chtějí poradit a povzbudit. Žel bohu to většině trpících nepomůže, jen těm kteří v sobě najdou sílu žít a jít dál. --Kenjiro995 (diskuse) 15. 4. 2021, 17:55 (UTC)

Asi mi unikla pointa, ale já to tak pesimisticky nevidím. Všechno zlé je k něčemu dobré.--Juandev (diskuse) 15. 4. 2021, 19:47 (UTC)

Že všechno zlé je na něco dobré může být taková nicneříkající floskule, Juane. Samozřejmě, můžeme objektivně říci, že i války přispívají k pokroku lidstva, protože se tam narve do výzkumu hrozně moc peněz. A stejně tak i nemoci – nebýt jich, tak lékařská věda ustrne a nebudeme ani o sobě vědět tolik, co víme. Ale já oceňuji ten krásný, nádherný a zdánlivý oxymoron, který tu Denisa vyjádřila: Hluboký lidský spor mezi emocí a rozumem, mezi touhou a vůlí, přímo v duši člověka: Touha po tom, být normální, a přitom vůle, která to nechce. Anebo je to naopak? Rozum rozkazuje, buď normální jako ostatní, zařaď se do davu, a duše přitom pláče? Kdo vysvobodí tu zakletou princeznu? Je tou princeznou jen Denisa, anebo takovou zakletou princeznu v sobě nosí každý z nás? --Kychot (diskuse) 18. 4. 2021, 19:49 (UTC)

Přesně tak. Je sice pravda, že "všechno zlé je na něco dobré", ale nemělo by se to stát výmluvou, k tomu nic nedělat. Připomíná mi to tvrzení jednoho ekonoma, který tvrdil, že války jsou vlastně dobré pro ekonomiku, protože ekonomika nikdy nezažila takový bum jako za doby kdy se vyráběli zbraně o sto šest. Každá krize i ta vnitřní, sebou nese nějaké příležitosti, ale tvrdit že bolest (krize) je dobře by bylo necitelné vůči trpících. Myslím ale že Juan to myslel jako útěchu ve smyslu "neboj to bude dobré". I prázdné fráze mají někdy svůj význam, protože význam slov zaplňuje lidská mysl. … Míra životní spokojenosti nemusí souviset s množstvím času stráveného v práci. Člověk pracuje do úmoru a ráno se probouzí ještě unavenější než usínal. Přátelé potom radí "tak už se konečně zastav". Ale člověk se nezataví, má své cíle, své touhy a hlavně své nutné potřeby. Chce být zodpovědným, dělat věci správně a ví, že zadarmo nic nezíská, ani to uznání. A potom se něco stane, něco se zlomí. Nebo jako když plamínek chuti kráčet životem pohasnul a vyhořel. A najednou se člověk zastaví a stojí a stojí. Přátelé mu radí "nech to plavat a jdi dál". Měl by se člověk zastavit? Nebo by mel jít dál? Dvě různé rady, oba dva jsou protiklady, vzájemně si odporují. Ale nelze vylučovat jedno na úhor druhého. Záleží na situaci. Každá věc má své správné místo a správný čas. … Je čas rodit a je čas umírat. Je čas zasít a čas sklízet. Je čas pracovat a čas odpočívat. Je čas učit a čas se poučit. Je čas odejít a čas se vrátit. Je čas odejít ze školství a čas jej budovat. … Když člověk příliš spěchá, měl by se na chvíli zastavit. Když člověk stojí, měl by se konečně pohnout. --Kenjiro995 (diskuse) 20. 4. 2021, 08:05 (UTC)

Fórum?

@Juandev, DenisaCZ, Kenjiro995: Milí přátelé, tak (s potěšením) sleduji, jak se nám tu zajímavě rozeběhla diskuse nad 11 let starým Juanovým "blogískem" (Jak to kdysi lehce pejorativně označil jeden z našich nejmenovaných minulých správců.) A nebývá to zase tak často, že objem diskuse několikanásobně přeroste objem původní stránky – a k tomu ještě v privátním Jmenném prostoru. Možná to necháme běžet takhle – v takovémto "soukromém prostotu na návštěvě u Juana" – nic proti tomu. Abychom to nějakými inovacemi nezadusili. Napadla mě ještě taková možnost, což na nějaké takové téma založit nějaký projekt ve jmenném prostoru Wikiverzita:Fórum, v.t. Kategorie:Fóra. Ale říkám – jen mě to tak přelétlo přes mysl.

Pustil jsem si znovu Juanův monolog Uživatel:Juandev/Blog/Co je to Wikiverzita a jaká je její pozice. Nepochopil jsem, jestli to tehdy bylo jen takové "povídání do šuplíku" (jakási pomyslná lahev trosečníka, hozená do moře, kterou teď po 11 letech Denisa vylovila a odšpuntovala) anebo to byl záznam z nějaké Juanovy přednášky. Ale když to člověk poslouchá, tak z toho člověk ani nepozná, stala-li se ta promluva včera či před rokem či před deseti lety. Skoro jako by to bylo pořád o tom samém.

U mě se toho za ta léta v podstatě také tolik moc nezměnilo. Jak jsem ve své reakci zmiňoval už tenkrát, je to vpodstatě asi každodenní vnitřní boj každého kantora, jestli má vůbec cenu se o něco (zvlášť v této době) snažit, něco těm svým studentům předat, něco, co by jim v životě k něčemu bylo. Anebo jestli tu panuje takový nepsaný zákon, že vlastně všichni hrajeme takovou hru: hele vole, dej nám už konečně nějaký zápočet nebo nějakou známku, ať už máme od toho tvého předmětu pokoj a no jo, děcka, však já vám to stejně nakonec všem dám, nebojte se, ale musíme aspoň dělat, jako že se tady něco učíme.

Moje žena to vzdala krátce poté, co dosáhla důchodového věku, sebekriticky usoudila, že už té dnešní generaci přestává rozumět a že všichni stejně na její životní moudra kašlou, že je jiná doba a vykládat sociologii od Augusta Comta stejně už dneska nikoho nebere. Svým způsobem ji za tokovou míru sebekritičnosti obdivuji, já jsem trochu opožděný ve vývoji a ještě jsem nedospěl do toho bodu, kdy bych si to 100% přiznal, že na té fakultě už nemám co pohledávat. Po malých krůčcích tam tu svou aktivitu utlumuji, ale oni si mě tam pořád ještě drží. Doma si samozřejmě stěžovat nemůžu, to bych to schytal ve smyslu tak co tam ty vole ještě pořád trčíš, doma máš práce dost.

Ještě takovou "perličku", už asi 5 či více let starou – když jsem pocítil, že se něco zlomilo:

Když bylo na naší fakultě (někdy tak snad před deseti lety) otevřeno bakalářské studiu fyzioterapie, byl o ně velký zájem. Fyzioterapeutů byl a je stále velký nedostatek a otvírá se jen jeden studijních kruh, zatímco pro mediky 12 kruhů. Takže zatímco u studia všeobecného lékařství bývá převis uchazečů tak asi 1:3, tak u fyzioterapeutů asi tak 1:10. Tím pádem s těmi studenty, kteří se dostali, byla práce jedna radost a navíc jich bylo asi 15, takže přednášky bylo možno pojmout jako semináře a rozmlouvat s nimi.

Tak to pro mě byla zlatá léta (někdy před 10–15 lety): V úvodní přednášce z biofyziky jsem jim tvrdil, že prvním biofyzikem byl Aristoteles ze Stageiry, který jak známo považoval celý svět za jeden velký žijící organismus, ve kterém už od prapočátku byl zkomponován celý smysl jeho existence a kam to všechno má spět (w:entelechie) a každá část věděla, kde je její přirozené místo a co má dělat – díky vnitřní energii (en-ergea, vnitřní ergon, vnitřní síla).

A tak zkrátka první hodinu jsme si četli z Aristotelových spisků o přírodě, zejména (pro fyzioterapeuty) část VIII. O dýchání. A Aristotelovy logické důkazy, proč ryba nedýchá. A společně jsme hledali tu "chybu" v jeho logických důkazech.

A jak ubíhaly roky, tak jsem pozoroval, že studenty takové věci už naprosto přestávají zajímat. A tak jsem si řekl, musím do té úvodní přenášky dát něco více praktického. A tak jsem (někdy snad před šesti–sedmi lety, ještě před důchodovým věkem) svou první přednášku pro fyzioterapeuty začal Sebastianem Kneippem a Vinzenzem Priessnitzem a tím, jaké je to krásné, procházet se bosí po ranní rose. Tak oni to chvíli poslouchali, nechápavě po sobě pokukovali, jako bych se zbláznil, a pak se jeden z nich přihlásil a zeptal se, co je to za pitomost, chodit bosý v ranní rose.

To mě fakt dostalo, pokoušel jsem něco zakoktat a když jsem zjistil, že to jsou mladí lidé, kteří se rozhodli studovat fyzioterapii a ta jména Kneipp a Priessnitz zřejmě v životě ani neslyšeli, tak se ve mně něco zlomilo, polknul jsem naprázdno a skutečně jsem vážně začal přemýšlet o tom, co tedy s tím. --Kychot (diskuse) 16. 4. 2021, 07:10 (UTC)

@Kychot:: Úplně jsem se do toho vcítil brr. Vůbec se vám nedivím a děkuju za tento upřímný příspěvek. Představuju si, že jste poté byl chvíli sám v lese a díval se na stromy. Přemýšlel co dál. A poté si všiml jak je v té přírodě krásně. Cítil na těle uklidňující vánek a šelestit listí na stromech. Zadíval se do korun stromů a užil si tu nádhernou chvíli klidu. A v ten okamžik měl jasno co dál. Pokud to bylo jinak, tak se omluvám za svou bujnou a romantickou fantazii. V každém případě, držím palce. --Kenjiro995 (diskuse) 21. 4. 2021, 15:57 (UTC)