ZSV pro kombinované lyceum/Jedinec a společnost

Jedinec ve společnosti

Sociální útvary

V rámci lidské společnosti rozlišujeme různé sociální útvary. Maximálním sociálním útvarem je celá společnost, minimálním sociálním útvarem je jedinec. Sociální útvar může být:

Sociální agregát: namátkou shromáždění jednici, které spojuje krátkodobý znak (např. spolucestující ve vlaku, diváci v kině, ale též rozptýleně např. diváci určitého televizního pořadu nebo kupci určité šarže výrobku)
Sociální skupina: útvar spojený dlouhodobým, nebo dokonce trvalým znakem (např. jazykem, náboženstvím, pohlavím, povoláním, zájmem atd.); v sociálních skupinách často vznikají vztahy založené na sounáležitosti, ale obecně se jedinci v sociální skupině nemusí znát, ba ani si sounáležitosti být vědomi (např. sociální skupina příjemců sociálních dávek)

Některé specifické typy sociálních skupin stojí za zvláštní definici:

Majorita a minorita: většina a menšina vůči nějakému znaku (např. většinové etnikum a etnické menšiny v rámci státu, sexuální menšiny, náboženské menšiny); menšině snáze hrozí diskriminace (viz níže)
Elita a masa: určující a určovaná skupina v nějaké oblasti života společnosti (kulturní elita určuje kulturu, kulturní masa ji přebírá, ekonomická elita určuje ekonomický život společnosti, do něhož se ekonomická masa už může jen pasivně začlenit atd.)
Komunita: skupina spojená více znaky a hustěji propojena vztahy; zpravidla existuje jasné vymezení, kdo ke komunitě patří a kdo ne (tradiční vesnická komunita společně žijící, hospodařící i chodící v neděli do téhož kostela, náboženská komunita oddělující se od světa a stýkající se jen mezi sebou atd.)

Poloha jedince ve společenství

Jedinec od svého narození vytváří vztahy, včleňuje se do svých sociálních skupin, tedy socializuje se. V rámci socializace můžeme rozlišit:

enkulturaci (inkulturaci): jedinec se sžívá s kulturou, do které se narodil, učí se jazyk, přejímá zvyky atd.
individuaci (individualizaci, personalizaci): jedinec formuje sám sebe tím, že je konfrontován s okolím

Vztahy, které si jedinec vytváří, mohou být asymetrické (a to jak jednostranné, např. obdiv vůči idolu, tak vzájemné, např. vztah rodiče a dítěte) nebo symetrické (např. přátelství, manželství, kolegialita na pracovišti). Souhrn vztahů, do kterých je jedinec zapojen, nazýváme sociální síť.

Každý jedinec je členem mnoha sociálních skupin od rodiny po celou společnost. V rámci každé sociální skupiny (tedy i v rámci celé společnosti) můžeme rozlišovat jeho:

sociální pozici: souhrn toho, jak jedinec určuje ostatní a jak je jimi určován (pozice se pak označuje za tím vyšší, čím více jedinec určuje a čím méně je určován)
sociální roli: souhrn očekávání, které vůči jedinci okolí má
sociální status: souhrn našich možností, které jako jedinec máme (majetek, kontakty, znalosti)
sociální prestiž: souhrn uznání (které nemusí nutně vést k určování nebo k možnostem)

Rozvrstvení společnosti

Sociální skupina tvořená jedinci, kteří mají v rámci celé společnosti podobné postavení, roli, status a prestiž, se nazývá sociální vrstvou (např. student, důchodce, dělník, matka v domácnosti, bezdomovec). Sociální vrstvy jdou zpravidla napříč celou společností, tedy zahrnují jedince odlišných jiných znaků (pohlaví, jazyk, náboženství atd.), někdy však mohou s některými těmito znaky statisticky korelovat (např. národnostní menšina, která je celospolečensky méně majetná a často podléhá negativní diskriminaci).

Sociální vrstva, která je konstitutivní pro zkoumanou společnost, nazýváme sociální třídou. Klasicky se rozlišuje:

nižší (spodní) třída: plně závislá na ostatních
střední třída: nezávislá, ale svou nezávislost si musí stále aktivně obhajovat (např. musí pracovat, aby si udržela své ekonomické postavení)
vyšší (horní) třída: nezávislá a zajištěná tak vysokým kapitálem, že svou nezávislost nemusí obhajovat („má vystaráno“)

Změnu sociálního začlenění jedince (tedy výměnu nebo proměnu sociální sítě) nazýváme sociálním pohybem. Ten můžeme rozlišovat na horizontální, kdy jedinec zůstává ve stejné sociální vrstvě (např. stěhování za prací), a vertikální, kdy jedinec mění svou sociální vrstvu (např. zbohatnutí nebo zchudnutí).

Schopnost sociálního pohybu se nazývá sociální mobilitou. I ta může být horizontální nebo vertikální, a můžeme ji rozlišovat jak u jedince (jedinec ochotný se stěhovat za prací, schopný se vypracovat do vyšší vrstvy apod. vůči jedinci, který ke změnám není ochoten či schopen), tak u společnosti (společnost s možností stěhování a změny sociální vrstvy vůči společnosti s rigidním zařazením jedince do sociálních skupin).

Sociální rozvrstvení ČR

V roce 2019 proběhl unikátní výzkum rozvrstvení české společnosti, který zjistil šest směrodatných společenských tříd. Autoři rozlišovali šest druhů kapitálu, který určuje začlenění jedince do společnosti: aktuální příjmy, nahromaděný majetek, rozsah a kvalita sociálních vztahů, začlenění do podporujícího okolí, kulturní kapitál a znalosti spolehlivě zajišťující uplatnění (především jazyky a IT).

Výsledné rozdělení ukázalo, že klasickou vyšší třídu (mající výrazně vysoký kapitál ve všech oblastech) tvoří jen necelé procento obyvatel ČR (zatímco třeba v Británii jde cca o 6 %), tedy na celkovém obrazu společnosti se víceméně nepodílí. Česká společnost se tak efektivně dělí na dvě vyšší střední třídy (22 % zajištěná třední třída, 12 % nastupující kosmopolitní třída) tři nižší střední třídy (14 % tradiční pracující třída, 12 % třída místních vazeb, 22 % ohrožená třída) a jednu nižší třídu (18 % strádající třída).

Následující charakteristika tříd pomocí jiných znaků podává statistické korelace, nikoli nutné předpoklady (tedy např. existují jedinci důchodového věku patřící do nastupující kosmopolitní třídy apod.):

Zajištěná střední třída

lidé středního věku, dobře vydělávající profese
čerpají z dědictví postkomunistické transformace společnosti
mají vysoký příjem, velký majetek, ale pouze průměrnou síť sociálních kontaktů
často žijí ve městech a příměstských satelitech a díky velkým příjmům mají své domy v osobním vlastnictví
oproti nastupující kosmopolitní třidě mají menší znalosti jazyků a technologií, a to je omezuje v dalších možnostech, jak zbohatnout

Nastupující kosmopolitní třída

mladší střední věk, nejvíce zastupují manažerské funkce a IT obory
Představuje zárodek budoucí společenské elity
všechen zkoumaný kapitál mají velmi vysoký, až na majetek, který (ještě) nenahromadili
mají výbornou sít kontaktů a znalosti jazyků a technologií
žijí nejčastěji v centu velkoměst, oproti zajištěné střední třídě žijí více v pronájmu (kvůli obecnému nedostatku bytů v Praze a Brně)

Tradiční pracující třída

střední a vyšší věk, středoškolské vzdělání, dělnická pracující třída (řemeslníci, řidiči dodávek atd.)
majetek a příjmy se pohybují lehce nad průměrem; dominanuje vlastní bydlení
ostatní kapitál mají podprůměrný, žijí spíše pasivním způsobem (neznalost jazyků a IT, málo sociálních kontaktů)
žijí spíše v malých městech a na venkově

Třída místních vazeb

lidé v pokročilém věku se spíše podprůměrnými příjmy
nadprůměrný majetek ve formě bydlení a velmi silný sociální kapitál – to jim dává možnost mít příjmy vyšší, ale oni o to neusilují
nízké užívání internetu
primárně na venkově a v malých obcích – mají tudíž nižší náklady, a tím kvalitnější život

Ohrožená třída

lidé ze všech věkových skupin, často ženy
podprůměrné příjmy a majetek, průměrné vzdělání, malé kompetence k uplatnění na trhu práce
disponují nadprůměrným sociálním kapitálem
městská třída, která nevyužila svůj potenciál k růstu a ekonomická krize je pro ně velkým ohrožením

Strádající třída

spíše vyšší věk, ale zastoupeny jsou všechny generace
podprůměrné vzdělání, velká míra nezaměstnanosti a exekucí
velké zastoupení žen
pracují ve špatně placených profesích a nemají schopnosti pro kariérní postup
nízký majetek a sociální kapitál, časté bydlení v pronájmu, minimální znalost IT
u ostatních tříd můžeme nalézt alespoň jednu formu kapitálů, která je nadprůměrná, ale tato třída nemá žádnou
větší nebo středně velká města s výjimkou Prahy, kraje s nízkou životní úrovní

Sociální diskriminace

Diskriminace znamená doslova „rozlišování“. Ve společenském kontextu tím míníme zpravidla negativní diskriminaci, tedy znevýhodňování některých lidí na základě jejich příslušnosti k určité sociální skupině, spojené s přehlížením jejich konkrétních kvalit jakožto lidských osobností (např. mám obavu, že mě „cikán“ okrade, a tak nepřijmu jako pracovníka do skladu člověka tmavší pleti). Negativní diskriminace je založena na předsudku, tedy na úsudku o vlastnostech jedince založeném na prvotně viditelných znacích („cikán“, „ženská“, „bezďák“, „cvok“), vytvářeném dříve, než jsme vlastnosti jedince mohli poznat.

Existuje též pozitivní diskriminace, tedy cílené zvýhodňování jedinců ze skupin, které jsou ve společnosti spíše znevýhodňovány (kvóty na obsazení žen v rozhodovacích grémiích, povinnost poskytování pracovních míst lidem s postižením, posílené financování pro vzdělávání romských dětí atd.).

Aktuální sociální problémy

Globální problémy

Zahrnují víceméně celý svět (případné výjimky mohou vznikat mimořádnou politickou situací, dlouhodobě např. Severní Korea vydělená z globálních vztahů izolacionistickým politickým systémem, krátkodobě např. válka na Ukrajině, znemožňující normální fungování společnosti – v těchto případech samozřejmě globální problémy nemizí, ale jsou zakryty akutnějšími jinými problémy), pro jejich řešení je nutná mezinárodní spolupráce:

zbídačování některých oblastí způsobené klimatickou změnou
nerovnoměrná distribuce bohatství ve společnosti („rozevírání nůžek“)
nerovnoprávnost (nejvýrazněji mezi muži a ženami, v mnoha případech ale i vůči jiným, např. etnickým nebo náboženským sociálním skupinám)

Zde by bylo vhodné ještě doplnit jednak další problémy, jednak odkazy na stránky, kde se ty jednotlivé problémy rozebírají.

Sociální problémy v ČR

Většina českých sociálních problémů se podobá problémům vyspělých zemí „euroatlantické sféry“, některé jsou ale ještě důsledky deformace společnosti komunistickým režimem ve 2. polovině 20. století:

stárnutí produktivní populace
efektivní nerovnoprávnost mužů a žen v některých oblastech (mocenská diskriminace žen – menší platy na stejných pracovních pozicích, menší účast v rozhodování; vztahová diskriminace mužů – podsouvání sexuálních motivů do vztahové sféry, znevýhodňování v péči o dítě)
nízká minimální vzdělanost (velké procento lidí, kteří mají jen povinné školní vzdělání, a někdy ani to ne)

Zde by bylo vhodné ještě doplnit jednak další problémy, jednak odkazy na stránky, kde se ty jednotlivé problémy rozebírají.