Wikiverzita

Uživatel:Kychot/drvoštěp

< Uživatel:Kychot

Kychot/drvoštěp

Drvoštěp je dnes už asi trochu archaické slovo – spíše říkáme dřevorubec. Problém je v tom, že jsem toho dřeva dosud mnoho nenarubal. I když by toho už pár kamionů bylo, správně by jich mělo být mnohem, mnohem víc. Můj háječek je už hodně přestárlý a už měl být dávno z větší části smýcen; proč dosud stojí a tiše si zahnívá, to bych chtěl objasnit především sám sobě.

Drvoštěp není podobné slovu dřevorubec v tom smyslu, že by znamenalo dřevo štípat – ale pochází ze staročeského štěpit, tj. pěstovat či sázet (jako slovo štěpnice = sad). Tedy nejde jen o to, jak les rubat, ale jak se o něj starat – a s tím mám dosud problémy.

Zkusím to vyprávět trochu chronologicky, ale po paměti, která nemusí být přesná. Později k tomu možná dohledám i nějaké papíry, kdy to tedy bylo. Uvedené letopočty jsou tudíž jen orientační, ±autobus.

Intelektuální práce v lese
Kychot na Rosinantě

1871–1876 editovat

V roce 1871 byla v Rakousku-Uhersku zavedena metrická soustava a v roce 1876 vstoupila v platnost. Proč to píšu? Protože když se podíváte na katastrální mapu, tak jednotlivé majetky tvoří pruhy o šířce přesně 100 m. Vesnice se táhne údolím podél potoka, tekoucího od severu směrem na jih (kde se vlévá do většího potoka). Nad ním vede silnice, statky stojí ve svahu nad silnicí a kolmo od ní vedou směrem na západ tyto několik kilometrů dlouhé pásy pozemků, původně zřejmě náležející majitelům těch statků, a to až na hranici katastru další vesnice. Tak je to pěkně nalajnováno – přesná práce rakouských zeměměřičů.

A v těchto pásech jsou pak naskládány jednotlivé parcely, jedna za druhou. Nejsou to čtverce nebo obdélníky, spíš různé lichoběžníky, ale ten jeden rozměr je pořád 100 m. A ty parcely mají dnes různé určení, střídají se pole, louky, lesy. Tenhle systém pak vytváří vzhled současné "pásovité" krajiny. Krajina je zvlněná, v širokém údolí nad potokem, tekoucím od západu k východu. Tímto údolím od západu anebo od severozápadu často fouká, někdy i od severu. Od západu přicházejí mraky. Někdy fouká od jihozápadu anebo dokonce od jihu, ale to málokdy. A od východu už jen výjimečně, a to je většinou sucho.

Ty mé háječky, to jsou takovéhle tři skupiny útvarů, každý z nich má plochu asi tak 2–3 ha. Povětšinou samé smrky.

~1900 editovat

Ten můj les byl zakládán někdy na přelomu 19. a 20. století a místní pamětníci mi kdysi říkali, že tenkrát se v těch místech vysazovaly lesy na polích. Údajně to prý nějak souviselo se zrušením poddanství v roce 1848. Do té doby prý poddaní sedláci mohli nějakým způsobem dostat dřevo pro stavbu svých chalup od svého pána z panských lesů. Po zrušení poddanství však tato možnost rázem padla. Vesnické chalupy pomalu chátraly a nebylo z čeho stavět nové – sedláci postupně začínali pociťovat nouzi o dřevo a tak docházelo k opačnému postupu, než když se předtím klučily lesy a zúrodňovala pole: že se lesy začaly vysazovat na polích.

Les, vysazený na poli, ovšem není to co les, který tam rostl tisíciletí. Jaká je tady půda? Červená. Tak typická pro Semilsko. Místy je ale zase hodně písčitá. Les byl vysazen jako smrková monokultura – to se tak tenkrát dělalo. Bez ohledu na to, jaká ta půda byla a jaké byly podmínky.

Jinak místní usedlíci víc než slovo les říkají háj. Já jsem byl zvyklý říkat les, ale pomalu se učím říkat také háj. Takže když jdu do háje, tak tam skutečně jdu!

~1935 editovat

Někdy z té doby je nejstarší kus papíru, který jsem k našemu lesu objevil. Napsal ho tehdejší lesník – nebo spíš hajný – a týká se právě toho porostu, vysazeného na písčité půdě (není to samý písek, je to směs písku a červenavé hlíny, ale hlíny tam je málo, takže se to sype, zvlášť když to uschne). Píše tam, že měřil přírůsty (tloušťky kmenů) a že ty přírůsty jsou velmi malé. Z toho uzavírá, že ten smrk není vhodnou dřevinou pro toto stanoviště a navrhuje, aby zde po jeho smýcení byly vysazeny listnáče.

~1942 editovat

Moje máma se narodila v roce 1925. Vyprávěla, že když jí bylo 16 let, tak její máma umřela a někdy poté se můj děda podruhé oženil. Tak odhaduji, že to muselo být někdy v těchhle letech, za války. A tak se přiženil do rodiny vesnických faktorů, k jejichž majetku patřil tento kus lesa patřil. Moje máma vzpomínala, jak její táta chodil do lesa ty stromy kácet. Nejspíš se ale asi jednalo jen o nějaké probírky, protože ten les zřejmě nebyl v mýtním věku.

~1948 editovat

Přišel Únor a ten všechno změnil. Přišla smršť nových zákonů a zřejmě někdy tehdy se měnil i zákon o půdě, který omezoval práva vlastníků k pozemkům – domnívám se. Já znám ten zákon v té formě, kdy se odlišuje vlastnické právo a užívací právo – tj. vlastnické právo se ponechalo původnímu vlastníkovi, ale uživatelem – tedy hospodářem – se stal stát – tj. státní podnik Státní lesy, který těžil dřevo vlastníků, aniž by z toho vlastníci měli nějaký užitek.

~1967 editovat

Umřela moje nevlastní babička, tedy dědova druhá manželka, bezdětná učitelka, a tudíž majetek po ní dědil můj děda – mj. i tyto lesy. (Kromě toho už předtím dostal pár hektarů luk od své tchýně.)

Pamatuji si, že mě jednou ještě jako malého kluka vzal děda na motorku (pérák JaWa 250) a zavezl mě do toho lesa a povídá Podívej, Petříku, tohle je náš les. Tenkrát mě to asi ale ještě moc nezaujalo, protože to pro nás nemělo žádný význam – hospodařili tam komunisti a my jsme tam stejně nemohli nic dělat. Takže ta návštěva "našeho lesa" byla jen takovou bezvýznamnou epizodkou, na kterou si sotva tak pamatuji.

~1968 editovat

Soused mi vyprávěl, že v té době na jednom místě vznikla malá paseka, na které on jako brigádník tenkrát sázel žaludy. Vyrostly tam duby, které z nevímjakého důvodu později někdo smýtil.

~1971 editovat

Můj děda umřel. Děda byl vesnický odborný učitel, masarykovec, antikomunista. Komunistům říkal červení. Nikdy nebyl moc bohatý, žil velmi skromně, ale byl extrémě šetřivý. Celý život pořád šetřil a dvakrát pokaždé o všechno přišel během měnových reforem. Vlastně mu snad nikdy nic nepatřilo – i ta motorka tenkrát nebyla jeho – i když říkal, že za to, co měl našetřeno, by si byl býval mohl koupit auto. A to, co zdědil po své druhé manželce, si ani moc neužil. Ty lesy obhospodařoval stát, on bydlel ve vlhkém baráku s metrovými kamennými zdmi, obhospodařoval asi jen hektar luk u baráku, sekal seno sekačkou (kterou půjčil kamarádovi a on mu ji už nevrátil) a pásl tam několik oveček, na malém políčku pěstoval brambory a z toho a nevysoké učitelské penze byl živ. Co navíc ušetřil, investoval do známek – abychom to po něm mohli zdědit a nepřišli o to, kdyby zase přišla nějaká měnová reforma.

Zdědili jsme po něm všechno napůl s mojí mámou – i ty jeho louky a lesy. Komunisti to měli vtipně vymyšlené – museli jsme z toho zaplatit dědickou daň, ale užívat jsme to stejně nemohli – užívací právo měl i nadále stát.

~1990 editovat

Zákony, katastrály a jiné papírování editovat

Po "plyšáku se měnily zákony a mezi nimi i Zákon o půdě, který říkal, že užívací právo k zemědělské a lesní půdě náleží vlastníkům, pokud sám vlastník tuto půjdu někomu na základě uzavřené smlouvy nepronajme. Šlo o to, že socialistický stát tenkrát po roce 1948 s vlastníky žádné smlouvy o pronájmu samozřejmě neuzavíral, prostě na nich začal hospodařit na základě zákona, který si vydal. Takže v roce 1990 se to rázem změnilo a nám (tj. mně a mojí mámě) přišel dopis od Státních lesů, že si tedy máme jít převzít naše lesy a hospodařit na nich.

Výpis z listu vlastnictví z katastru jsme měli už dávno (už z doby, kdy jsme dědili po dědovi), takže jsme zhruba věděli, co nám patří. Říkám zhruba, protože tak jednoduché to také nebylo: Mezitím (za socialismu) se parcely všelijak sdružovaly a zase přerozdělovaly, bez ohledu na vlastnické vztahy, takže třeba pozemky sousedů se sloučily dohromady apod. a v jejich listech vlastnictví se ty změny už nezaznamenaly. Znamenalo to, že v listech vlastnictví byla čísla a výměry parcel dle katastrálních map z doby před čtyřiceti lety a ta neodpovídala parcelám na současných pozemkových mapách – zkrátka binec.

Důvodem tohoto bince bylo údajně to, že prý komunisté údajně počítali s tím, že postupem času tak jako tak zruší institut soukromého vlastnictví půdy, takže všechny listy vlastnictví a záznamy v nich se skartují a tudíž je zbytečné je nějak průběžně udržovat – záznamy v nich, to byla pouhá formalita, která se uplatňovala snad právě jen v takových případech, kdy se pozemky dědily a platily se z nich dědické daně. Tedy alespoň v případě, kdy šlo o půdu, obdělávanou státem, možná i zemědělskými družstvy (u stavebních parcel byla možná situace lepší).

Znamenalo to, že jsme museli absolvovat tzv. identifikaci parcel, kdy se geometři na katastrálních úřadech pokoušeli zjistit, co komu patří a uvést to zase do nějakého souladu.

Paseky a holiny editovat

Lesy, které jsme dostali zpátky, byly už zčásti vytěžené a na vytěžených místech byly holiny, zarostlé křovím, bezy, maliním, ostružiním, vysokou travou. Tu a tam z toho čouhal nějaký smrček, na jednom místě i několik rozkošných (tedy spíše: rozkošatělých) doubků. Šel jsem na Státní lesy a ptal se, co s těmi holinami. S jakými holinami? ptal se ouřada a vytáhl porostní mapu. Když jsem mu ukázal příslušná místa, tak odpověděl: Ale vždyť tam máte dvacetiletý les! Pokusel jsem se mu vyjasnit (či vytmavit), co tam ve skutečnosti roste. Posadil se, vydechl a tiše pro sebe řekl: Tak to bude mít asi někdo průser.

Nevím, jestli měl někdo z ouřadů průser nebo ne, spíš to padlo zase na naší hlavu. Dohodli jsme se, že před fyzickým předáním ty holiny ještě osází. Protože ta největší paseka (přes hektar) se zrovna nacházela na té písčité půdě, říkal jsem mu, že dle těch starých záznamů od lesníka ze třicátých let by tam ale neměly být smrky, ale listnáče. To mě moc nezajímá, my musíme jet podle LHP, a ten tam jasně předepisuje smrky, tak tam budou smrky. Takže jsem nakonec, kromě starých porostů, přebíral necelé dva hektary pasek, čerstvě osázených malými smrčky.

Dvě menší paseky se nacházely ve stínu. Tady nemá cenu nic sázet, je tu tma, tady stejně nic neporoste, říkal lesní hospodář – do jisté míry měl pravdu. Na jedné z těch malých pasek to trvalo hodně dlouho, než začalo něco růst nahoru, ta druhá dosud (po dvaceti letech) vypadá jak vánoční stromečky (také si tam každý rok někdo nějaký uřízne), v zástinu vysokých smrků a navíc skupiny několika dubů, které nad nimi rostou (viz rok ~1968). Nebylo mi jasné, proč pak ty duby někdo vykácel, když tak pěkně rostly, ale lesní hospodář mi vysvětlil, že to buď někdo zvrzal, anebo se to dřív tak dělalo, jako předrost listnáčů, který se smýtil, aby tam pak mohly růst ty jedině správné smrky.

~1991 editovat

Noví hospodáři editovat

Tak to byl asi první rok, kdy jsme se měli projevit jako noví hospodáři a ukázat, co umíme. Moje dlouhověké antipatie vůči komunistům se v plné míře projevily i tady – představa, že všechno, co oni tenkrát socialisticky dělali, bylo špatně, a že jim konečně my, vlastníci, ukážeme, jak se má správně dělat. Zrcadlově k tomu se jevily zase názory domorodců, tedy i dosavadních lesníků: Ha ha ha, tak to se tedy podíváme na ty pražáčky, co si teď tady s tím počnou.

Z tohoto místního polesí, tedy z dosavadních lesníků, nám také byl jeden určen jako tzv. lesní hospodář, se kterými jsme měli všechno konzultovat. Můj první dotaz se týkal hromad, směsi větví a hlíny, které se v asi 5 m širokých a 2 m vysokých haldách táhly 100 m přes celou paseku – pozůstatek úklidu po těžbě pomocí buldozeru či jakého stroje.

Galeje a politika editovat

Naším prvním úkolem bylo prolézat celou tu více jak hektarovou paseku po kolenou a se srpy v rukou vyžínat metr vysokou trávu, ve které ty smrčky nebylo ani vidět. Byl červenec, pražilo slunce a já coby alergik na pyly trav jsem si skutečně užíval znamenitě. Když jsem se byl hospodáře ptát, jak vyžínat, dostal jsem jasnou odpověď: Celoplošně!

Vypadalo to, že jsme jediní vlastníci široko daleko, kteří skutečně vyžínají celoplošně. Zřejmě k velkému pobavení místních.

S těmi srpy to bylo fakt peklo. Pořídil jsem si kosu. Ruční, samozřejmě – o těch motorových snad v té době ještě ani nikdo netušil, že by mohly existovat. Který pražák kdy sekal kosou hektarovou louku, ať se přihlásí! A teď si představte, že to, co zdálky vypadá jako vzrostlá louka na seno, v sobě ukrývá spoustu pařezů, větví, ostružin a dalšího harampádí. To by až tak nevadilo, o ty se kosa většinou vždycky zastaví. Ale kromě toho 20 cm vysoké sazeničky v nepravidelných rozestupech – a ty se už useknou stejně hladce jako ta tráva. Auvajs! To bolí! Jako by člověk ťal do vlastního masa, když se taková věc přihodí.

Člověk přitom nepěstoval les, člověk si přitom pěstuje svůj vlastní vztah tomu lesu. Říká si – musí si říkat: Proč to vlastně dělám? Vždyť se nedožiju toho, až tenhle les ponese nějaký užitek. Ani moje děti se nedočkají toho, že by mohly ten les kácet. Vnuci, pravnuci? Možná. Ale kde těm bude konec! Kdoví, třeba mezitím ten les zase někdo znárodní či jinak ukradne. Kdoví, čemu a komu bude za sto let sloužit.

Říkal jsem si: Tak tímhle by si měl projít každý politik. Ještě než bych muu dovolil zasednout ve sněmovně, tak ať pár let zkusí pěstovat les. A přemýšlí o tom, že výsledky jeho práce se zhodnotí za sto let. Aby se naučil pracovat tak, že za těch sto let tu po něm zbude něco užitečného. Ať leze pět let se srpem po kolenou a přitom přemýšlí o spravedlivých záklonech, které by měly platit. Pak ať teprve leze do politiky. A klidně po čtyřech.

Kalamitní těžba editovat

Některá místa na pasece zůstala neosázená. Tam byste si stejně tu sadbu zničil těmi kůrovčáky. To byl zase další dáreček. Jednu skupinu kůrovčáků pokácely ještě Státní lesy, další už zbyly na mě. Zdědil jsem takovou malou amatérskou motorovou pilčičku, tak to byla moje první zkušenost s motorovou pilou. S ní jsem se učil kácet, krátit, odvětvovat. Brzy jsem pochopil, že s ní toho v lese moc nenadělám a pořídil jsem si Stihlku 026, kterou mám ještě do dneška. Byla to tenkrát pálka, něco kolem 20 tis. Kč, ale myslím, že si za tu dobu už na sebe vydělala.

Tak, kalamitní těžba se tomu říká, jsem se dozvěděl, když to jsou kůrovčáci.

90. léta editovat

Zajištění sadby editovat

Nebo tak nějak se tomu odborně říká. Prostě to hektarové pole smrčků musíte neustále každoročně kosit. Teda ne ty smrčky, ale tu trávu mezi nimi.

Doslechli jsme se, že máme nárok na nějaké dotace, když se o tu sadbu tak krásně staráme. Zažádali jsme a kupodivu jsme dostali asi tři tisíce, nebo kolik to tenkrát bylo. Zažádali jsme i další rok a dostali jsme kulový. Z Okresu přijel pan Chytrý, aby nám vysvětlil, proč nám žádné dotace nedá. Měli jste vyžínat dvakrát nebo třikrát za rok a vyžínali jste jen jednou. Ne, to není pravda, vyžínali jsme! No jo, ale nevyžnuli jste včas. Poprvé jste měli vyžínat už v květnu a né až v červenci!

Pak jsme se bokem dozvěděli, No jo, když jste za panem Chytrým (samozřejmě, že se ve skutečnosti jmenoval jinak) do Trutnova nepřijeli na praseti a neodstrkovali se flaškama slivovice, tak to víte, že nárok na dotace nemáte!

Od té doby už jsme nikdy o žádné další dotace nežádali.

K zajištění sadby patřila i ochrana proti okusu zvěří: Kupovali jsme takové desetikilové kbelíky s takovým šedomodrým slizem, Nivus anebo tak nějak se to jmenovalo, a natírali tím na podzim terminály (to nesouvisí s počítačovými ani letištními teminály – to jsou, prosím, lidově řečeno, ty "špičky" smrčků).

Později nám někdo poradil, že namísto chemického slizu se dříve terminály omotávaly koudelí. Shodou okolností se zrovna ve vedlejší vsi právě rušila tírna lnu a tak jsem si tam mohl dva tři pytle koudele, rozházené po zemi, po zemi dopaběrkovat. Ta zásoba nám vystačila na několik dalších let.

Říkali nám, že člověk musí tu sadbu takhle zabezpečovat pět až sedm let, než ty smrčky budou alespoň tak vysoké, že budou vyčuhovat nad trávu a že na ty výhonky na konci nedosáhne zvěř. Toužebně jsme čekali, kdy ta blažená chvíle nastane – ale po deseti letech to vypadalo skoro tak, že už se toho asi už nikdy nedočkáme. Ty smrčky, potvory, ne a ne jít nahoru! Leta ubíhala a ony se stále krčily při zemi. Asi měl ten lesník tenkrát pravdu, že tady na tom místě prostě ty jehličnany nejdou!

Smišený les? editovat

Zahrávali jsme si s myšlenkou, co kdybychom mezi ty smrčky dali i nějaké listnáče? Třeba by jim to pomohlo.

Navštívil nás kamarád, který toho času pracoval ve Strnadech, ještě se svým kolegou. Mluvili o buku – "Ty buky by se ale neměly vtrousit mezi ty smrky, ty by měly tvořit taková oka. Prostě na ta místa, kde se nechytly ty smrčky a nic tam neroste, vysaďte takové skupinky buků. Anebo – možná, vzhledem k tomu, jak se otepluje klima, namísto buků by se sem hodily i duby. A ty břízy, ty také nemusíte všechny kácet, jak se dělá: Ono to jejich listí hnojí tu půdu pod těmi smrky."

Tak to byly takové první neoficiální rady, kterých se nám dostávalo. Běžel jsem s tou myšlenkou hned za svým lesním hospodářem, ale to jsem neměl dělat: Zbrunátněl za stolem, vyskočil – jeho hájenka měla nízký strop, málem se do něj udeřil hlavou, jak vyskakoval: Jaké listnáče? Vy jste se zbláznil, člověče! Vy jste už jako ti pošahaný ekologisti, co chtějí pěstovat listnáče i v Krkonoších! A hned jim to všechno pomrzne! Podívejte se do osnov – co tam vidíte? 100% smrk! Pane, smrkové monokultury tu máme už několik století a už Marie Terezie přišla na to, že je to ta nejlepší možnost. Smrkové monokultury tu jsou staletí a zase budou! Co si to dovolujete? Hospodářské osnovy, to jsou, pane, zákon! A vy chcete porušit osnovy s nějakými listnáči? To je jako když porušujete zákon. To je trestné! To si nemůžete dovolit!

Sklopil jsem uši (abych si je neodřel o ty trámy) a nenápadně vycouval ven. Kupodivu, neuplynul ani rok (cca 1992 – to byly zase nové Hospodářské osnovy), když se můj lesní hospodář podrbal za uchem a jen tak mezi řečí prohodil: Jo – a měl byste tam také mít nějaké ty meliorační dřeviny!. Meliorační dřeviny? A co by to mělo být? No přeci, říkám jasně, meliorační dřeviny! A jaké – tedy myslím konkrétně – jaké to jsou ty dřeviny? No... nevěděl. Prý se musí podívat do těch tabulek a pak mi to řekne.

Tak to je ta dnes už 20 let stará novota – ty tzv. MZD, meliorační a zpevňující dřeviny. Dnes snad už neexistuje řádek osnovy, který by jich nějaké to procento nepředepisoval.

Buky a jedle editovat

Už jsem zmínil, jak mám na jedné několikaarové pasece několik dubů. A pak tu mám ještě jedno místo, kus od potoka, kde kdosi kdysi – zřejmě na kůrovcové stinné mýtince – vysadil buky a jedle. Vysadil, pletivo na zbylé smrky kolem dokola hřebíky přibil – a pak se už na to vybodnul. Pletivo postupně zarostlo do dřeva, zbytek zrezivěl a rozpadnul se a jedle zřejmě má své jméno od toho, že zvěři chutná. Takže to, co tam zbylo, je takovým torzem na památku kohosi, kdo měl kdysi nějakou myšlenku. To je zajímavá myšlenka, ty buky a jedle, říkal mi tenkrát pan inženýr B., který mi občas také radil. (Později jsem se dozvěděl, že ta kombinace buk+jedle byla celkem běžná myšlenka, takže se dodatečně divím, co mu na tom tenkrát připadalo tak zajímavého?)

Červená hniloba a toulavá seč editovat

Jednou se nachomýtlo pár frajerů, a že by si ode mě koupili nějaké dřevo na krov. Asi tak kamión, že toho bude. A že si v lese vyberou pár stromů, které se jim hodí, ty si pokácejí, rozřežou, naloží, odvezou, zaplatí. Souhlasil jsem, aspoň se přiučím od profiků, jak se to doopravdy dělá.

Byl to mýtní les, asi tak stoletý. Chlapíci si přivstali, byli tam hned po ránu a už čiperně běhali po lese, prohlíželi strom od stromu, který by se jim hodil, netrvalo dlouho a ťali do živého. Ale to červené, co se ukázalo, nebyla krev. Tomu se tady říká červená hniloba, pane, a to znamená, že byste to tady co nejřív měl smýtit všechno. To dříví vám teď už nepřibývá, ale ubývá – hnije odspoda. Ty nejlepší části kmene, ty oddenky, ty už máte všechny shnilé.

Měli pravdu. Většina mého lesa už je v mýtním věku – přesněji řečeno, tu hranici mýtního věku už dávno překročila. To, co si teď tady pěstuji, se už pomalu začíná blížit pralesu. Takový soukromý prales.

Já vím, že bych měl kácet, než mi to tady shnije všechno a začne padat na hlavu. Ale představa toho, že to, co smýtím, budu muset zase hned osázet polem smrků, to mě děsí. Ještě jsem neměl "zabezpečenou" tu hektarovou paseku, kterou jsem tak zdědil, a to její "zabezpečování" vysávalo veškerou energii celé naší rodině. Představa, že bych namísto jednoho hektaru měl běhat dalších 10 let s kosou po dalších pěti hektarech, to prostě byla moje noční můra, která mi bránila pokácet nějaký další strom.

Těch několik stromů pěkných dimenzí, které těm frajerům hodilo na krov, posbírali po celém porostu. Za pár hodin měli vymalováno a příjemné bylo, že po nich nezbyla žádná holina, kterou by bylo nutno zalesňovat. Prostě ten porost lehce prořídl, takže se v něm pohodlně dalo jezdit traktorem.

Teprve nedávno jsem se dočetl, že takovému způsobu těžby – nic nového pod sluncem – se říká toulavá seč; praktikovali to prý už dávno sedláci, kteří si do svého lesa jezdili kácet právě takový kus dřeva, jaký právě potřebovali.

Teoreticky by se v takto prosvětleném lese měl chytat nálet a měla by začít fungovat přirozená obnova. Prakticky se nám však na tomto místě chytají hlavně ostružiny :-(

Zákon o půdě a každoroční novelizace editovat

Noční můry nelítaly jen v lese – galeje při obžínání, hniloba, myši, zvěř. Můry už tenkrát lítaly i naším parlamentem, který každým rokem plodil novou a novou novelu Zákona o půdě.

Ta první novela, tenkrát, nám vlastníkům vrátila užívací právo a také zaručila právo na náhradu v případě, že nám byl znárodněn les a vrácena mýtina. Postupoval jsem přesně podle zákona, sehnal si soudního znalce, který vyčíslil náhradu na něco přes 100 tis. Kč a rozesílal příslušné formuláře. Jenže za ten rok se úřední šiml ani neotočil a už tu byla zase jiná pravidla hry, další znění zákona, jiné formuláře, jiné instituce, jiné postupy. Úřední papíry se pomalu vrstvily v šanonech, šanonů přibývalo. Dohadování se s "povinnou osobou", kterou byly Státní lesy, později Lesy ČR. Někdy zvážím, kolik kg papíru to dělá. Až jednou nezbylo, než zajít za advokátem, aby dal celou věc k soudu. Ten si vzal tisícovku zálohu a jeden šanon, kam jsem mu vybral ty nejdůležitější dokumenty. Lehce to prolistoval a odpověděl, že to toho nejde. Vážený pane, právo je na vaší straně, avšak zákon nikoliv§§, zněla jeho památná věta. Vy jste ukázkový případ člověka, který po celá léta vzorně plní všechny předpisy, vyhlášky a nařízení, a nakonec sklapne. A co jsem měl dělat? Vy jste se měl od začátku soudit, a ne vyplňovat stovky žádostí a formulářů. Teď, za ta léta, co pořád jen něco vyplňujete a žádáte, už je všechno promlčeno. Samozřejmě, vy na tu náhradu podle zákona MÁTE nárok. Ale povinná osoba se vám vysměje, když ten nárok na ní teď budete soudně vymáhat. Nejde o to, kdy vyplníte dle zákona jaký formulář, ale kdy podáte žalobu. A tu dobu už jste prošvihnul.

Odkazy editovat

  • http://prirozenelesy.cz/ Přírodě blízké lesnictví – vydává Milan Košulič ml.
  • REVOLUCE JEDNOHO STÉBLA – Krátký portrét Masanobu Fukuoky (1913-2008), japonského farmáře, průkopníka přirozeného zemědělství a metody „nic-nedělání“, kdy je pozornost věnována nikoli tomu, co je třeba ještě udělat, ale tomu, co je možné ještě vypustit a nedělat. Se svým lesem to dělám podobně, ale rozhazovat blátivé koule se semeny mě ještě nenapadlo.

Literatura editovat

Generováno: https://www.citacepro.com

  • METZL, Jan a Milan KOŠULIČ. 100 otázek a odpovědí k obhospodařování lesa přírodě blízkým způsobem. Brno: Občanské sdružení FSC ČR, 2006. ISBN 80-239-6766-5.
  • KOŠULIČ, Milan. Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu. Brno: FSC Česká republika - Forest Stewardship Council, 2010. ISBN 978-80-254-6434-2.

Export citací ze Zotero:

Citováno z „https://cs.wikiversity.org/w/index.php?title=Uživatel:Kychot/drvoštěp&oldid=116135“