Uživatel:Kychot/automobilista

Tato stránka původně vznikala jako SUV/Kychot. Jenže ta úvodní část se začala tak nafukovat, že ji přemísťuji do svého uživatelského prostoru.

Počátky automobilismu v Kychotově rodiněEditovat

Jako člověk inklinující spíše k přírodě jsem neměl moc rád automobily a do jisté doby jsem jako mladý muž žil v představě, že žádný automobil mít nebudu (měl jsem motorku a to mi stačilo). Navíc jsem si od mlada, kdy jsem byl ještě vybaven režijkou, zvyknul na vlak a to jeho pohodlí mi vyhovovalo více; a vlak mi k trampingu pasoval více, než auto.

Ale pak se nám začala rozrůstat rodina, žena kojila naše druhé dítě a přitom ještě jako studentka o prázdninách prováděla terénní výzkum pro svou diplomovou práci; ne do všech míst v republice jezdil vlak či autobus a tak jsme to řešili autostopem: Vyrazila na silnici ráno po kojení a chvíli po ní já s dvěma dětmi tak, abychom stihli další termín kojení: ne vždy jsme však našli u projíždějících řidičů to správné pochopení. A ženě se naopak nezamlouval můj dobrý nápad, že k motorce seženu sajtkáru. Tak jak to vyřešit, aby se kojenec včas nacpal a rodina zůstala celá?

Už předtím jsem se smířil s ústupkem, že si udělám řidičák na auto a v případě podobně výjimečných situací si auto vypůjčím na dobu nezbytně nutnou a proto jsem se na to také už předem zodpovědně připravoval: Řidičák jsem nějak absolvoval a když mi můj nadšený motorista Ondra slíbil, že mi jedno ze svých mnohých aut půjčí, když mu pomůžu s jeho opravou, nezaváhal jsem.

VeterániEditovat

Bylo to v roce 1979 a tím automobilem byla Tatra 57, žádná sériová výroba, karoserie – prý velmi vzácná ruční práce, Sodomka. Její nevýhoda byla, že měla už něco za sebou – zdálky to vypadalo, jako že jí někdo vylovil z rybníka a pak do ní zezadu najel parní válec. Opravovali jsme to na ulici. Často kolem chodil pan doktor, Ondrův kamarád, a kibicoval: "Tohle už nikdy nedáte dohromady. Pojďte mi raději opravit mého Minora a já vám ho pak za to půjčím."

Kibicové mají občas pravdu a v tomto případě se splnila první polovina jeho prognózy: po jedné nešťastném odhadu síly úderu kladiva upadl Tatřičce celý zadek.

Odchodili jsme tudíž kladiva a šli na Minora. Mělo to své výhody: V páně doktorovo garáži bylo útulněji, než na ulici. Udělali jsme mu generálku motoru a autíčko vyrazilo, jako by to byla jeho první cesta z Ajrovky. Problém byl jen v tom, že pan doktor tu slávu už neviděl: jako na potvoru těsně před tím musel odjet z Prahy za jakýmsi případem a když by mělo dojít na půjčení auta, nějak nebyl zrovna k nalezení.

No a tak jsme odkojili na stopu, jak výše uvedeno.

Manželka mezitím nasbírala všechen potřebný materiál pro svou diplomku a tak jsem se chystali na návrat do Prahy. Byli jsme zrovna u mamky na Horkách, když se venku ozval podezřele povědomý zvuk. "Hledá tě tu nějaký pán", povídá mamka.

"Víš, mně tě bylo líto, že jsi mi s těmi auty tak pořád pomáhal a nakonec jsi z toho nic neměl, tak jsem ti koupil auto", povídá trochu omluvně Ondra. "Ale já už ho nepotřebuju. Výzkum už jsme dokončili, vracíme se vlakem do Prahy. A žádné auto už nechci!"

Odrův obličej posmutněl: "Víš – ale já jsme za něj dal všechny své peníze, které jsem měl na uhlí. A zítra mi přivezou uhlí na zimu..."

Bylo to tenkrát 600,- Kčs, velké peníze. Ale nádrž byla plná benzínu. Tak jsem se nad Ondrou slitoval a ty peníze mu dal.

Aero Minor IIEditovat

Jo, byl to on. Ne ten páně doktorův, který jsme mu tak krásně udělali, ale stejná značka. Vzali jsme to do Prahy přes Rovensko, kde jsme chtěli navštívit známou kazatelku.

Při pokusu o start nic. Podíval jsem se do akumulátoru – namísto olověných elektrod jen hnědá kaše. V tu chvíli jsem proklínal pokrok – byla to moderní poválečná konstrukce automobilu, která neměla startovací kliku. Naštěstí se "Minor" nejmenoval pro nic za nic – vzhledem ke svým rozměrům, váze a dvojtaktnímu motoru 600 ccm. Prostě něco jako ta motorka se sajtkárou, takže jsme to roztlačili i po rovině.

Jenže už se zešeřilo a já brzo zjistil, že světlo našich světlometů přesně sleduje polohu plynového pedálu a otáčky motoru; během řazení jsme jeli prakticky po tmě a byla to cesta, kterou jsem neznal. Abych si posvítil na dopravní značku, musel jsem plyn přidat, a tak se lehce stalo, že ta poslední, na kterou jsem si takhle plným plynem posvítil, říkala, že mám právě odbočit z hlavní doleva.

(Pokračování příště.)

Další stránkyEditovat