Uživatel:Kychot/Petr Petr Zuzana Heřman

Petr Petr Zuzana Heřman – občas se vyskytne moje jméno v takovéto podivné sestavě. Probereme si to postupně od konce a od začátku a tak různě, tedy napřeskáčku:

HeřmanEditovat

Narodil jsem se r. 1953 rodičům Věře a Stanislavu Heřmanovým, tudíž jsem od nich (jakž na rodném listě zapsáno mám) společné příjmení Heřman. Na tom nic neobvyklého není. Akorát třeba to, že když mě jako malé děcko vodili k pediatričce, tak se rodičů ptala, jestli ten Heřman je jméno anebo příjmení. Antož Heřman existuje rovněž jako jméno a v 50. letech ještě nebyla jakožto jméno tak neobvyklé, jako později. Viz např. báseň Heřman a Dornička.

Já jsem za celý svůj život potkal snad jen jednoho či dva Heřmany, křestním jménem. A pamatuji si jen Heřmana Kureše z ÚVVD v Motole, mého bývalého kolegu. Už je po smrti. Ale rád se seznámím i s dalšími Heřmany.

Další (dnes již pozapomenutou postavou) je Heřman z Bubna. Když jsem byl malý špunt a představoval jsem se, tak většina lidí právě toto mé příjmení asociovala se jménem známé postavy.

PetrEditovat

To jest jméno, které nechali moji rodiče zapsat do matriky a které mám tím pádem uvedeno na všech úředních dokumentech. Důvody neznám, ale v té době se jednalo o jméno dosti obvyklé.

PetrEditovat

To jest mé křestní jméno. Když jsem přemluvil naši kazatelku Irenu Kuželovou, aby mě (v dospělosti, u Priesnitzoa pramene v Jeseníku) pokřtila, byl jsem dotázán, jaké křestní jméno si chci zvolit. Po krátkém zamyšlení jsem odpověděl, že opět Petr. Že jsem se sice s tím jménem ještě 100% nevypořádal, ale že se s ním identifikuji a že do konce života snad budu mít ještě dost času, abych se s ním popral. Petr, jak se často překládá Skála, jeden můj kamarád překládá jakožto Balvan – a Ježíšovu profláknutou sentenci tím pádem vykládá přibližně ve smyslu: "Petře, ty jsi takové hovado, ty jsi takový blbec pitomý, takový balvan natvrdlý, nechápavý, ale já na tobě svou Církev přece jenom postavím! (Abych tím ukázal tu všemohoucnost boží.)"[1]

Nicméně toto křestní jméno se na mých oficiálních dokumentech nikde nevyskytuje.

ZuzanaEditovat

Předem upozorňuji, že se nejedná o transgender. To v příslušných letech (přelom 60. a 70. let XX. století) ještě ani tak nefrčelo.

To, co frčelo, byl unisex. Tedy chlapi a ženské se vzájemně připodobňovali, vzhledem i chováním – byly to máničky s dlouhými vlasy, bezvousé, oblečené v džínách či ošoupaných manšestrákách, na dálku nerozeznatelné. Dlouhé vlasy a kopretinu ve vlasech. Tak jsem chodil po ulici. Pod ideovým vlivem hippies, samozřejmě, a natruc komoušům. Nějakou dobu jsem také chodil po pražských chodnících bos a na krku silný železný řetěz s navěšenou koňskou podkovou.

Kopretina pro mě měla obzvlášť silný význam. Cítil jsem silnou paralelu mezi květinami a hvězdami. (Proto jsem také potom chtěl, aby se naši dva první kluci jmenovali Hvězdoň a Květoň. Bohužel u manželky to neprošlo. Nicméně neprošli ani Kryšpín, Fridolín, Celestýn a Vendelín.)

U mně to navíc bylo umocněno tím, že jsem byl jedináček – moji rodiče se záhy po mém narození rozešli a dalšího sourozence mi již nestačili zplodit. Čehož jsem celé své dětství velmi litoval a tesknil po něm. Tak jsem do svého vpustil i svou imaginární, nezplozenou sestřičku Zuzanu.

A pak jsem jednou objevil dopis mého otce, který psal mé matce, když se mnou (v ještě prenatálním stadiu, ultrazvuky tehdy nebyly) byla v porodnici (v Londýnské ulici, Praha XII – tehdy). A v tom dopise stálo: Když to bude kluk, bude to Petr, a když to bude holka, bude to Zuzana.

A tedy, snad někdy v pubertě, jsem se rozhodl, že tedy když jsem se své sestřičky nedočkal a už asi nedočkám, že tedy sám v sobě budu muset nějak skloubit obě polarity, mužskou i ženskou duši (animuse i animu).

Kupodivu, když se moje matka později podruhé vdala, vzala si rozvedeného muže, který měl z prvního manželství dvě dcery, Helenu a Zuzanu. Takže nakonec jsem se přece jen dočkal sestřičky, dokonce skutečné Zuzany (která má nyní také dceru Zuzanu).

Nicméně v rámci vyznávané ideologie unisexu jsem byl nejen oholená mánička s vlasy po lopatky, ale naučil jsem i plést, háčkovat a zajímat o malá miminka. Došlo to tak daleko, že jsem s pletacími jehlicemi sedával na lavičkách spolu s maminkami v parku na Karlově náměstí, zajímal se o jejich mateřské povinnosti a po získání důvěry (což už by dneska asi bylo nemožné) si od nich půjčoval kočárky s jejich miminky, abych je mohl povozit.

S pletením a háčkováním jsem dokonce pokračoval i během výuky, v zadní lavici průmyslové školy. Na lavici jsem měl kojeneckou flašku s mlékem a dudlíkem, ze kterého jsem příležitostně ucucával, až mi ji jeden vyučující zabavil. (Za což byl potrestán Vyšší mocí, když na to zapomněl a pak celý školní rok marně hledal, co mu to v kabinetě smrdí. Našel ji a vrátil mi ji až před prázdninami, v pokročilém stadiu rozkladu.)

Tentýž vyučující mi radil, ať se nechám ostříhat a raději si nechám narůst fousy. Na jeho radu jsem si vzpomněl až po mnoha letech. Když jsem po maturitě nastupoval na univerzitu, byl jsem všem ještě dlouho známý jakožto Zuzana[2].

ReferenceEditovat

  1. Včera (středa 2020-01-05) jsme se ženou byli na představení divadla Semafor "60.narozeniny", ve které byla scénka, kdy Jitka Molavcová nutí pana Suchého vyplnit jakýsi dotazník, ve kterém má m.j. ohodnotit svou inteligenci na škále 100 % = genius, 0 % = hovado. A pan Suchý odpovídá, že je geniální hovado. A na otázku Jitky Molavcové po vysvětlení to vysvětluje asi takto: Jakožto genius jsem hovado a jakožto hovado jsem genius. A zápis do dotazníku tedy je Padesát na padesát.
  2. V té době v radiu občas shodou okolností zazněla písnička o chlapovi, který se jmenoval Zuzana. Nemám už tušení, kdo tu píseň složil a nazpíval, jaká byla melodie a jaká slova. Ale občas se mě lidé ptali, jestli moje přezdívka nějak souvisí s touto písní. Nesouvisela.