Uživatel:Juandev/O Vojanových sadech
Procházel jsem se takhle jednou po Vojanových sadech na Malé Straně. Bylo příjemné teplé a slunečné odpoledne. Kousek u vstupu ve výklenku se váleli bezdomovci a mezi nima oranžová hruškovitě tvarovaná dýně, obklopená jablky. Taková malá dekorace. Pokračoval jsem dále ve směru k Hradu. Tu tam někdo posedával na lavičce a četl noviny, tu tam někdo okolo procházel. Trávník byl posekán na krátko, nikde nepřekážely psí výkaly, tak jak je tomu v pražských parcích zvykem.
Vyhlédl jsem si jednu nízko rostoucí jabloň s kmenem rozpolceným vedví. Jablko nebylo nijak sladké a tak zanedlouho odlétlo do trávníků. Šel jsem chvilku dál a objevil jinou jabloň s jablky vínové barvy. Použil jsem deštník a jedno sklepl. Bylo šťavnaté a sladké. Ještě jedno, pomyslel jsem si a sápal se s deštníkem do koruny stromu. „Uj, ty jsou vysoko“. Naštěstí byl hned vedle jiný strom se stejnými jablíčky s korunou o trochu níže. Obrátil jsem svůj dřevěný deštník obráceně a takovým tím zakrouceným, jak se tím lidi dobře chytaj za krk, ale běžní lidé se za to běžně chytaj rukama, ačkoliv neběžní se tím chytaj za větve jsem sklepl pěkného vínového cvalíka rovnou na asfalt. Pěkně to cvaklo - říkám si: „doufám, že se nenatrhl a nebude od asfaltu“. Nebyl. Otřel jsem jablko rukama a do kalhot a pustil se do něho. Nejsladší a nejšťavnatější byla ta naklepnutá část. Ještě žvejkajíce jsem se posadil na lavičku.
Přede mnou asi skupinka čtyř vysokých ořešáků. „Hmmmm, pod těma nic nebude“, pomyslel jsem si. „Pod těma předešlýma taky nic nebylo“. Jen rozšlapané skořápky, pár listů, odlomených větviček a zbytky oplodí. Tak si tak žvejkám, zírám před sebe a přemejšlím, že jsem v této zahradě ještě asi nebyl, nebo je to hrozně dávno a co je asi za těmito schody, že by tam mohl být výlez u Waldsteinského paláce. A taky že je to pěkná ostuda, že chodím skoro denně okolo, že jsem sem několikrát strčil hlavu a nikdy nešel dál. A tak si tak žvejkám a už se připravuju, jak to prozkoumám pod těmi ořešáky, jestli přece jenom se nenajde jeden oříšek a najednou vidím paní, starou paní, babičku s bílými vlásky se skloněnou hlavou - úplně na druhý straně - hledá ořechy. Má modrozelenou tašku s takovými těmi plastovými ušaty v bovdenu. A projde pod prvním stromem a nikde nic a už leze na trávník ke stromu druhému, když tu najednou lup ho! Kousek za ní přistál ořech. Tak se otočí a jde ho zdvihnout. A najednou o kus dál zase lup ho! Tak si říkám, „té to ale jde“. A další a další a další – je slyše šustot ptačích křídel a klapání kdesi ve větvích stromů.
Tak jsem se zdvihnul a vyrazil pod první nejbližší ořešák, no nic. Tak se otočím, že napřed prozkoumám kam vedou ty starý kamenný schody, kde je vidět, že už je někdo před časem záplatoval. Vylezu a koukám – zahrada a kolem stromy. Uprostřed jezírko s vodou, za ním si hraje dítě, vlevo sedí dva mladí lidé a vpravo dvě holčiny. Vpravo na fasádě jsou pak nádherné sluneční hodiny. Tak se tedy vracím, že tu zahradu celou obejdu. Proti mě jdou po asfaltu nějací lidé, tak jsem to strhnul zase pod ty ořešáky. Asi cizinci – ženská s chlapem, šli tak divně.
No ale pod těmi stromy přece nic není. Je slyšet šustot a klepání ptáků tam kdesi nahoře v koruně stromů a ta stará paní tam stále sbírá ořechy. Říkám si, ta to ale umí. A koukám přede mnou na asfaltu, jak jsem koukal už před tím jsou na asfaltu takový podivný kuličky, který vypadají jak z kaštanu a platanu zároveň. Tak jsem došel až k nim a zjistil jsem, že jsou to kuličky z jedlého kaštanu. A jen jsem si všiml, že tam pod tím ořešákem sedí babička a má tam sebou malého vnoučka. Já si tak prohlížím ty kuličky – „au, to píchá“. No jsou pěkně ostrý ty ostny na povrchu. Koukám na ty malý semena, koukám na ty podivný listy toho stromu a pak ještě rejpu deštníkem do jednoho s těch tmavě hnědých podivně tvarovaných semen a jdu dál. Jdu dál k jednomu stromu, který vypadá jako mandloň. Ale co by tady mandloň dělala že, ty rostou ve Španělsku. No buhví co to bylo, ale mandloň to nebyla.
Tak se vracím zpátky a jdu kolem té lavičky s tou babičkou a ten její vnouček – takovej cipísek malá zas vyrazil do trávy s hlavou skloněnou k zemi. A ona mu říká: „Kajetánku, už né!“ A já jdu dál, protože vidím před sebou nějaký hrušně, který mají hrušky. A ještě slyším tu babičku jak říká: „tak poprosíme zase větříček. Větříčku, větříčku…“ – a najednou lup ho! A zas je slyšet ten šluhot a klapání ptáku, kdesi v korunách stromů. Já už zírám na ty hrušky, ale jsou vysko - ou jak jsou vysoko. Tak jdu ke druhé, ale je to stejné, jsou opravdu vysoko, na zemi žádná při zemi žádná, deštníkem nikam nedošáhnu. A zase slyším: „větříčku, větříčku, shoď nám jednu hruštičku“. Jdu dál je tam ještě jedna hrušeň.
Ta je ale vysoko, tak hrušky nebudou. Tak jdu holt dál. Najednou slyším jak to mlasklo – bác ho! Takovej ten zvuk, jako když házíte jablko skrz korunu stromů a zavadíte přitom o listy. Otočím se a vidím jak vzduchem letí hruška, už dosedla do trávy. Tak se vracím, opodál stojí paní, asi Ruska a smutně kouká do hrušky jak jsou ty hrušky daleko. Jde k ní jiná paní a smutně kouká do hrušky, jak jsou ty hrušky vysoko. Sehnu se k té upadlém hrušce a zírám na ní jak vejr. Pak zírám na ten nejbližší strom, taky jak vejr a říkám si: hmmm, to musela letět tak 5 metru do strany. A je úplné bezvětří, není slyšet ani živáčka, ani ptáčka – úplný a naprostý klid.
Koukám na tu hrušku a koukám na babičku jak odchází a vnouček jede na tříkolce. Koukám na tu hrušku a koukám na šťopku a vidím, že je zlomená, ba co víc ona je zlomená natřikrát. No zajímavý. Ale je taková divná hrbatá, ta bude určitě ještě tvrdá a nezralá. Tak jí rukama čistím a babička mezitím s Kajetánkem odbočila ke kaplíce a já se zakous do hrušky. No vida – ta byla slaďoučká a šťavnatá.
