Wikiverzita

Uživatel:Juandev/INMEKK/Biblioterapie v léčbě úzkostí/Esej

< Uživatel:Juandev | INMEKK/Biblioterapie v léčbě úzkostí

Využití biblioterapie při léčbě úzkostných poruch dospělých osob

editovat

Úvod

editovat

V této práci se zabývám biblioterapií jako metodou pro léčbu úzkostných poruch dospělých. První kapitola je věnována definování úzkostných poruch a problémů, které osoby s touto diagnózou provázejí. V další části pak rozebírám jednotlivé metody léčby. Následuje pojednání o biblioterapii a krátká kapitola věnovaná výběru literatury. V předposlední části pak shrnuji výzkum využití biblioterapie u dospělých a u dětí. A poslední je věnována úvaze o využití biblioterapie v českých knihovnách.

Důvodem pro volbu tohoto tématu bylo jednak zaujetí samotnou metodou, jednak touha dozvědět se, jestli v době nastupujících informačních technologií je klasická kniha ještě uplatnitelná, a to dokonce jako léčebná metoda. Původně jsem chtěl téma svázat s Jungovskou metodou archetypálního příběhu a zabývat se metodou, kterou českému čtenáři představila švýcarská lékařka Marie-Louise von Franz ve své knize Psychologický výklad pohádek (český překlad vyšel v nakladatelství Portál v roce 1998).[1] Po provedené rešerši jsem ale došel k závěru, že neexistuje dost zdrojů nebo neznám vhodná klíčová slova, abych je našel. Proto jsem se rozhodl propojit biblioterapii s léčbou úzkostných poruch a jejich komorbidních nemocí, protože jsem již dříve na toto téma psal nějaké články, a věděl jsem tedy, že se léčba četbou využívá.

Úzkostné poruchy

editovat
 
Výkřik, slavné dílo norského malíře Edvarda Muncha ve své temperové verzi z roku 1910, je častým symbolem úzkosti a úzkostných onemocnění
Volné dílo

Úzkostné poruchy osobnosti jsou skupinou psychických onemocnění definovaných v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch číslo 5 (DSM-5), který vydává Americká psychiatrická společnost a který je běžně akceptován odborníky na celém světě.[2] Pojem úzkost zahrnuje mnoho fyzických a emočních projevů, pro pacienta nepříjemných, které by se daly lépe definovat slovy strach či fobie.[3] Vzhledem k tomu, že pojem úzkost či úzkostná porucha nemá v lékařské praxi přímočarou definici (tedy například pokud mám úzkost, děje se mi to a to), může se lehce stát, že osobu s úzkostnou poruchou ani nenapadne, že by něco takového mohla mít, a nebude pak hledat informace týkající se úzkostných poruch. Tento problém se pak může přenášet i do biblioterapie a do práce knihovníků s klienty, kteří svoji diagnózu neznají. Klienti sice mohou popisovat symptomy svého psychického stavu a knihovník se jim může snažit doporučit vhodnou literaturu pro jednotlivé symptomy, ale výsledek je nejistý. Symptomů úzkostných poruch je totiž mnoho a zaručenou diagnózu může provést pouze vyškolený terapeut po provedení testů. Navíc jeden symptom může být příznakem různých onemocnění, ale i stavů bez onemocnění. Je tedy potřeba znát klienta důvěrněji nebo mít informaci o diagnóze. Zde ale nastává další problém, a to ten, že pacienti o svých psychických onemocněních leckdy neinformují ani rodinu, natož cizí osoby. Přesto se může stát, že je knihovník součástí instituce, která zajišťuje terapeutické či biblioterapeutické skupiny.

Například Beckův inventář úzkostí, používaný pro vyšetřování klientů s podezřením na úzkostné poruchy, obsahuje 21 symptomů úzkostí[4]. Mezi tyto symptomy patří bušení srdce, červenání, horkost, pocit chladu, bolest hlavy, knedlík v krku a další.[5] Z jednoho symptomu tedy nelze nic určit, a je potřeba komplexní psychologické vyšetření. DSM-5 pak definuje, jak jednotlivé choroby od sebe odlišit a indentifikovat je. U úzkostných poruch je potřeba zejména rozlišit, jestli se jedná o krátkodobé problémy, které nemusejí rovnou znamenat psychické onemocnění, nebo o dlouhodobé problémy trvající nad 6 měsíců, za kterými již Diagnostický manuál vidí onemocnění. Úzkost a fobie jsou totiž při krátkodobém opakování považovány za normální projev člověka (například úzkost adolescentů v pubertě při hledání partnera, tréma mluvit před velkým množstvím lidí apod.). V neposlední řadě je potřeba odlišit, jestli se jedná o pacienta s úzkostnou poruchou, nebo se schizofrenií. Zde bývá rozhodnutí poměrně snadné. Pacient, který si uvědomuje, že je s ním něco v nepořádku, a rád by ten stav změnil (nepříjemných pocitů se zbavil), je pacient, který trpí úzkostnými poruchami. Na straně druhé, pacienti, kteří svoje onemocnění považují za normální a hledají problém spíše ve svém okolí, mohou trpět schizofrenií. Od tohoto rozlišení se pak odvíjí i léčba, a zatímco u pacientů se schizofrenií se pouze potlačují symptomy medikací, pacienti s úzkostnými poruchami se mohou z velké části vyléčit.[3]

Mezi úzkostné poruchy patří následující onemocnění: generalizovaná úzkostná porucha, specifická fobie, panická porucha, agorafobie, sociální fobie, separační úzkost, obsedantně kompulzivní porucha a selektivní mutismus.[2] Předchozí vydání diagnostického manuálu řadilo mezi úzkostné poruchy, ještě posttraumatickou stresovou poruchu.[6] Prevalence poruch se uvádí v závislosti na kultuře v rozsahu 3-13 % s tím,[3] že anglosaská a evropská kultura mají vyšší výskyty než africká. To může souviset i s kulturními odlišnostmi, kdy zejména u jižanských národů, které jsou otevřenější, by to, co je běžné u severských uzavřenějších národů, již bylo považováno za nadměrnou uzavřenost. Průměr je pak kolem 7 %.[7] Rozdíly jsou i v četnosti jednotlivých poruch. Častější jsou z pochopitelných důvodů ty všeobecné než specifické fobie, protože pokud se nepodaří definovat konkrétní fobii, je pacient zařazen právě pod její generalizovanou variantu. Zde se rozsah pohybuje mezi 5 a 15 %.[8][3] Nejméně častou je obsedantně kompulzivní porucha, která se vyskytuje u zhruba 2 % populace.[9]

Lidé s úzkostnými poruchami jsou často lidé s nízkým sebevědomím a okolní společnost je může označovat za introverty. Hmatatelnější vedlejší efekty těchto onemocnění jsou nespolehlivost, nedochvilnost (špatný time management), stres přecházející v depresi až propad alkoholismu či zneužívání drog. V extrémních případech končí tito lidé sebevraždou[10], a to přesto, že většina úzkostných poruch je poměrně dobře léčitelná s dobrým výsledkem.[3] Na vině je zde poměrně pozdní nástup výzkumu sady těchto onemocnění, neznalost mezi psychology, ale i mezi praktickými lékaři, kteří by mohli být těmi, kteří zvládnou takové onemocnění alespoň v náznaku identifikovat. Nepřidává ani stigma mentální choroby či malé množství dostupných informací (viz níže).

Zastoupení úzkostných poruch u dětí je daleko menší než u dospělých a souvisí hlavně s odlišnými důvody vzniku.[11] Zatímco u malých dětí to mohou být důvody genetické, u dospělých se často uvádí jako příčina špatná výchova v rodině či prožité trauma. V terapeutické praxi je pak i léčba každé ze skupin odlišná. Proto se tato práce věnuje především léčbě úzkostí u dospělých.[12]

Léčba úzkostných poruch

editovat

Úzkostné poruchy se léčí buď terapií, nebo psychofarmaky, anebo kombinací obojího. V případě psychofarmak se používají jednak silná zklidňovadla jako benzodiazepiny ulevující od silné úzkosti a jednak antidepresiva vyrovnávající hladinu serotoninu v mozku - ty nejsou na rozdíl od benzodiazepinů návykové. Délka léčby antidepresivy se pohybuje mezi jedním a třemi roky.

V případě psychoterapie je velmi oblíbená kognitivně behaviorální terapie a ve východní Asii (Čína, Japonsko) též Moritova terapie. Možné jsou i další přístupy. Jelikož však úzkostné poruchy mají vysokou komorbiditu, například u 60 % pacientů se sociální fobií se ještě vyskytuje specifická sociální fobie, u 45 % agorafobie, u 43 % generalizovaná úzkostná porucha a další, jako nízké sebevědomí, deprese apod., využívají se v rámci kognitivně-behaviorální terapie další metody pomáhající pacientům s těmito problémy. Například Národní ústav duševního zdraví přidává do své KBT i arteterapii, asertivitu, pohybovou terapii a další.[13]

Moritova terapie

editovat
 
Zenová zahrada může být vhodným obrazovým osvětlením Moritovy terapie, která je na zen budhismu postavena. Stejně tak jako lidské prožitky nejsou špatné a dobré, není ani zenová zahrada špatná nebo dobrá, je taková, jaká je, živá i mrtvá. Na obrázku zahrada Harima Ankokuji v japonském městě Kato
Licence Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Unported, autor Jnn.

Moritovu terapii vyvinul japonský psycholog Shōma Morita v roce 1919. Používá se především v Číně a Japonsku[14], i když byly pokusy ji zavést i v západním světě[15], a nedávno dokonce proběhl výzkum naznačující její úspěšné užití ve Velké Británii.[16] Původní užití bylo u pacientů s „extrémní úzkostí“ (sociální fobie byla definována až koncem 20. století)[17], postupně se však začala využívat pro léčení celého spektra úzkostných poruch, deprese a dalších podobných onemocnění.[18] Je postavena na myšlenkách zen buddhismu. Jejím hlavním cílem je, aby pacient sám sebe přijal takového, jaký je, aby pochopil, že jeho utrpení je přirozeným projevem. Tak jako se přirozeně projevuje okolní příroda a jevy se tudíž nedělí na pozitivní a negativní, ale spíše na příjemné a nepříjemné. Tím se liší od „západní“ kognitivně-behaviorální terapie, která je naopak postavena na uvědomění si symptomů a jejich následné redukci a ovládnutí. I když se jedná zejména o východoasijskou metodu léčby úzkostných poruch, i v tomto regionu se využívá kognitivně-behaviorální terapie, se kterou Moritova terapie přece jen sdílí některé společné charakteristiky, jako například „vystoupení z kruhu“, který Moritova terapie chápe jako „zlý cyklus“ fixace na symptomy a KBT jako „bludný kruh“ (automatických negativních myšlenek)[5].[14]

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT)

editovat

Kognitivně behaviorální terapie se vyvinula na přelomu 80. a 90. let 20. století spojením kognitivních a behaviorálních metod. Kognitivní terapii vyvinul amerických psychiatr Aron T. Beck v 60. letech. Začala tak nahrazovat dříve používané metody behaviorální terapie. Behaviorální terapie se zrodila již v 50. letech a opírala se o výzkumy Josefa Wolpeho a Johna B. Watsona. Ti odvodili své studium z výzkumu ruského vědce Ivana Pavlova, který se zabýval problematikou podmíněného učení u zvířat. Postupně tak vznikly různé behaviorální terapeutické postupy, které se zaměřovaly na techniky přeučování určitých vzorců chování. Behavioralisté předpokládali, že za těmito vzorci chování stojí zejména okolní prostředí a vliv lidí. Na druhé straně kognitivní terapie viděla za určitým chováním myšlenky a emoce pacienta, a zaměřovala se tedy na identifikaci těchto negativních myšlenek a emocí, jejich testování či změny.[19]

Spojením behaviorálních a kognitivních metod vznikla komplexní terapie, která v sobě zahrnuje obě složky. Obvykle tak KBT probíhá následujícím způsobem. Pacient je veden k poznání svého onemocnění, negativních myšlenek, emocí, tělesných projevů (kognitivní část); svého chování (behaviorální část) a následně tyto myšlenky mentálně mění a testuje (kognitivní část), s emocemi a negativními tělesnými pocity pracuje formou meditačního zklidnění a tím vzniká změna jeho chování (behaviorální část). Pro úspěšnost kognitivně behaviorální terapie je tak potřeba, aby byl pacient přesně diagnostikován a tušil původ svých problémů (předchozí terapeutická péče). Pokud tomu tak není, může být z terapie vyřazen a převeden například na regresní terapii (v případech negativních tělesných a emočních problémů nejasného původu).[5]

Vzhledem k tomu, že je KBT postavena na behaviorálních terapiích a že zároveň jsou úzkostné poruchy vysoce komorbidní, nelze říci, že každé pracoviště nebo terapeut poskytují jednu stejnou kognitivně-behaviorální terapii. I když je uvedeno, že bude poskytnuta prostá KBT, může v sobě obsahovat další metody. Mezi ty patří arteterapie, pohybová terapie, biblioterapie a řada dalších.

KBT je obvykle řízena terapeutem a může být buď individuální, nebo skupinová; intenzivní či extenzivní; s docházkou (denní stacionář) nebo s ubytováním (stacionář). Extenzivní se koná obvykle jednou týdně po dobu několika měsíců, intenzivní 1-3 měsíce každý den od rána do odpoledních hodin, s tím, že pacient mimo stacionář provádí další úkoly z terapeutického dne (nedoporučuje se proto podstupovat terapii při zaměstnání nebo při škole). U těžkých fobických či depresivních případů je pak doporučen stacionář s ubytováním.

V poslední době se zejména na Západě zkouší využití digitálních technologií pro organizaci KBT,[20][21] například telefonická (terapeut klientovi volá),[22] online (terapeut klientovi píše e-maily[21] nebo je dostupný na chatu)[23][24] či počítačem řízená (roli terapeuta přebírá počítačový program)[22]. KBT bez terapeuta se ukazuje ve výzkumech jako méně účinná než s terapeutem.[25][26] Zvláštním typem je pak kognitivně-behaviorální terapie rodinná, kde terapeut instruuje rodiče, kteří pak pracují se svými dětmi, u kterých byla diagnostikována úzkostná porucha nebo deprese.[24]

Biblioterapie (BIBT)

editovat

Jak už bylo uvedeno výše, biblioterapie je jednou z metod, které se používají pro léčení úzkostných poruch a dalších onemocnění s nimi spojených. Je využívána buď samostatně, nebo s kognitivně-behaviorální terapií dohromady. Klienti se s ní mohou setkat v rámci individuální nebo skupinové léčby zajišťované vyškolenými terapeuty, na poloprofesionálních skupinách, které organizují různá centra pohybující se v oblasti duševní pomoci, a také na svépomocných skupinách.[27]

Biblioterapie je tedy terapeutická metoda, která se využívá při léčení deprese a v posledních 20 letech se zkouší i při léčbě úzkostných poruch.[27] Principem je čtení nebo poslouchání audio knih s cílem se vyléčit. Někdy se pod biblioterapii zahrnuje i vyprávění příběhů a psaní, jindy je grafoterapie stejně jako například arteterapie využívána jako doplňková metoda (např. terapeut čte nějaký příběh a klienti malují své představy).[28]

Kořeny biblioterapie sahají do poloviny 19. století, kdy se začaly uplatňovat knihovny v nemocnicích pro duševně choré, i když určité náznaky využití četby k léčebním procesům se dají najít už u antických civilizací (například četba náboženské literatury).[29][30] Samotný termín biblioterapie poprvé užil Samuel McChord Crothers v roce 1916[31], následovaly i první výzkumné studie,[32] ovšem k masivnímu studiu biblioterapie jako léčebné metody došlo až po roce 1990.[33]

Literatura a její výběr

editovat

Literatura využívaná v biblioterapii je dvojího typu: populárně-naučná a krásná.[28] Krásná literatura, jako jsou romány a básně, se využívá především na poloodborných či amatérských sezeních. Na těch si literaturu ke čtení volí skupina nebo ji připravuje vedoucí. Představa je předkládat čtenářům díla, která jsou čtivě sepsána a jsou krátká. Lidé trpící úzkostnými poruchami trpí často i stresem, který snižuje jejich soustředění, a četba dlouhých děl by je pak nebavila.[34] Zvláštním oddílem krásné literatury jsou pohádky nebo pohádkové příběhy pro děti a mládež. Pohádky se využívají nejenom u dětí, ale i u dospělých. Idea principu léčení spočívá v tom, že čtenář se s osobou v příběhu identifikuje, zažívá s ní stejné problémy, jako má sám, a dojde u něj tak k vnitřnímu uvolnění.[35] Byť se biblioterapie v posledních dekádách poměrně široce zkoumá, k ověření léčebného předpokladu se dostalo jen málo výzkumníků.[34] Například výzkumy Brewstera (2011) nebo Petterssonové (2018) ukázaly, že nejdůležitějším momentem biblioterapie při čtení krásné literatury bylo potvrzení, že ji účastníci pochopili správně, když se přečtená literatura společně probírala na sezeních. Oba výzkumníci se domnívají, že tyto povzbuzující momenty pomáhají pacientům s posilováním sebedůvěry.[34][36] To částečně potvrzuje předchozí tezi, ale zároveň ji to i vyvrací. Zdá se, že důležitým momentem při využívání fikce v biblioterapii není jen výběr správné literatury - tedy literatury, která klientům pomůže se "skutečnými" problémy, ale i způsob podání a vedení celé terapie.[37]

Na druhé straně populárně-naučná literatura je často využívána při klasické léčbě zajišťované odborníky. Zde se využívají jak populárně-naučné knihy o jednotlivých úzkostných poruchách, tak manuály sepisované terapeuty, směřující přímo k léčbě úzkostných poruch či KBT.[38][39][21][40] Od dříve používané svépomocné literatury (anglicky self-help books) se v poslední dekádě ustupoje právě ve prospěch profesionálnějších textů.[27][41]

Biblioterapie v léčbě úzkostných poruch

editovat

Využití u dětí

editovat

Deprese a úzkostné poruchy jsou nejčastější mentální onemocnění u dětí a mladistvých. Přesto se v této věkové kategorii ale vyskytují méně než u dospělých, a jak bylo uvedeno výše, mohou mít i odlišný původ.[37] Jsou využívány jak manuály,[24] tak pohádky či příběhy pro mládež.[12][37] V případě manuálů se ale zjišťuje, že nejsou pro děti vhodné a děti jim nemusí rozumět. Proto vznikla tzv. rodinná terapie, kdy jsou manuály předkládány rodičům a na nich pak je, aby ve spolupráci s terapeutem, který je často dostupný jen na dálku, učili děti určité dovednosti či jim některé věci vysvětlovali. Otázkou ale zůstává, jak je taková terapie efektivní, zvlášť když výzkumy ukazují, že toho někteří rodiče ani s touto podporou nejsou schopni.[24] Lepších výsledků je tak dosahováno právě u literatury určené pro mládež, ze které se mladí čtenáři a čtenářky mohou učit určité sociální dovednosti, které jim chybí a které jim pomohou překonat určité životní obtíže.[12]

Využití u dospělých

editovat

U dospělých je využití BIBT daleko rozšířenější. Je to jistě dáno tím, že množství depresivních a úzkostných lidí je v dospělé populaci daleko větší,[37] ale i tím, že výzkumy se u dospělých provádějí daleko snáz, a je tak možné jim následně nabídnout různé druhy terapie. Zde se ukazuje, že jak při využití fiktivní,[37] tak faktické literatury je dosahováno dobrých výsledků a symptomy onemocnění se nevrací ani po několika měsících od konce terapie.[27][39] Důležitým momentem úspěchu je ale přítomnost terapeuta nebo systému, který terapeuta nahrazuje.[26] Zdá se tak, že za úspěchem stojí síla, která pacienty tlačí do toho, aby postupovali vpřed. Z výzkumů vyplývá, že pacienti ponechaní na pospas pouze materiálům ke čtení nedosahovali tak dobrých výsledků jako ti, kteří dostali literaturu a zároveň byli nějakým způsobem urgováni a mohli sdílet svoje poznatky (ať už s terapeutem, nebo mezi sebou).[41][24]

Zajímavým aspektem je srovnání biblioterapie a klasické KBT. Z výzkumů vyplývá, že klasická KBT stále zaznamenává větší úspěchy při léčení než pouze biblioterapie.[20]

Perspektivy biblioterapie při léčení úzkostných poruch v českých knihovnách

editovat

Zda je biblioterapie využívána v České republice, jsem nezjistil. Spíše bych se klonil k názoru, že nikoliv, až na možné individuální terapie některých psychologů. I neaktualizované stránky knihovny Kroměříž, která se biblioterapií v minulosti aktivně věnovala, naznačují, že i zde vypadla biblioterapie z oblasti zájmu. Přitom studie ze zahraničí ukazují, že BIBT může být efektivní metodou při léčbě úzkostných poruch a doprovodných onemocnění.

Důležitou úlohu zde mohou hrát knihovny a knihovníci při terapeutických zařízeních a zařízeních na půli cesty, které se na práci s úzkostnými klienty zaměřují. Výhodou totiž je, že odborný personál zná potřeby svých klientů a může ve spolupráci s knihovníkem vybrat vhodnou literaturu. Kolik takových knihoven existuje, je ale otázkou. Daleko lepší by bylo vytvoření čtenářských (ve smyslu biblioterapeutických) skupin v běžných městských a obecních knihovnách, které mají plošné zastoupení a jsou daleko blíž k lidem než knihovny specializované. Problémem ale zůstává identifikace klienta a identifikace vhodné literatury. Zde by například mohli pomoci různé odborné spolky, jako například Česká společnost KBT, která by ve spolupráci s knihovníky mohla vypracovat pro různá onemocnění seznamy vhodné populárně naučné i fiktivní literatury. Zároveň by pak jednotliví terapeuti, členové České společnosti KBT, mohli svým klientům tyto kruhy doporučovat. Stejně tak by se účastníci mohli rekrutovat z řad různých poloformálních a formálních spolků, sdružujících právě lidi s takovýmto onemocněním.

Pokud by tedy existovaly alespoň seznamy vhodné literatury určené pro různé věkové skupiny či lidi s určitými příznaky, mohly by knihovny například pořádat protistresové, protidepresní, proti... čtenářské skupiny. Čtenářské skupiny zaměřené na určitý problém čtenářů se mi tak jeví jako nízkoprahové oproti pokusům hledat klienty se specifickými potřebami v rámci individuálního čtenářství.

Citace

editovat
  1. ↑ VON FRANZ, Marie-Louise. Psychologický výklad pohádek. 4. vyd. Praha: Portál, 2015. 182 s. ISBN 978-80-262-0863-1. OCLC 913564312 
  2. ↑ 2,0 2,1 Diagnostic and statistical manual of mental disorders. 5. vyd. Washington: American Psychiatric Association, 2013. 947 s. ISBN 978-0-89042-554-1, ISBN 0-89042-554-X. OCLC 830807378 (anglicky) 
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 PRAŠKO, Ján. Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. Vyd. 1. vyd. Praha: Grada 254 s. s. ISBN 978-80-247-1352-6, ISBN 80-247-1352-7. OCLC 124090292 
  4. ↑ LIDOVÁ, Lenka; KAJANOVÁ, Alena; EISENBERGER, Martin. Vývoj depresivity a úzkosti u pacientů s implantabilními kardiovertery-defibrilátory. Česká a slovenská psychiatrie [online]. Česká lékařská společnosti J. E. Purkyně, 2016 [cit. 2021-01-05]. Dostupné online. 
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 PRAŠKO, Ján. Sociální fobie; jak překonat nadměrný stud. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 132 s. ISBN 80-7367-031-3, ISBN 978-80-7367-031-3. OCLC 85163291 
  6. ↑ What Is PTSD?. Psychiatry.org [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ BAXTER, A. J.; SCOTT, K. M.; VOS, T.. Global prevalence of anxiety disorders: a systematic review and meta-regression. Psychological Medicine, 2013, roč. 43, čís. 5, s. 897–910. Dostupné online [cit. 2022-01-05]. ISSN 0033-2917. w:DOI:10.1017/S003329171200147X. (anglicky)
  8. ↑ BARKER, Philip J. Psychiatric and mental health nursing; the craft of caring. Londýn: Arnold, 2003. 639 s. ISBN 978-0-340-81026-2, ISBN 0-340-81026-2. OCLC 53373798 
  9. ↑ SOOMRO, G. Mustafa. Obsessive compulsive disorder. BMJ clinical evidence, 2012-01-18, roč. 2012, s. 1004. ISSN 1752-8526. PMID 22305974.
  10. ↑ Sociální fobie [online]. Psychoweb.cz [cit. 2022-01-07]. Dostupné online. 
  11. ↑ YUAN, Shuai; ZHOU, Xinyu; ZHANG, Yuqing. Comparative efficacy and acceptability of bibliotherapy for depression and anxiety disorders in children and adolescents: a meta-analysis of randomized clinical trials. Neuropsychiatric Disease and Treatment, 2018-01-24, roč. 14, s. 353–365. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 1176-6328. w:DOI:10.2147/NDT.S152747. PMID 29416337.
  12. ↑ 12,0 12,1 12,2 BOUCHARD, Stéphane; GERVAIS, Jean; GAGNIER, Nadia. Evaluation of a Primary Prevention Program for Anxiety Disorders Using Story Books with Children Aged 9–12 Years. The Journal of Primary Prevention, 2013-10, roč. 34, čís. 5, s. 345–358. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 0278-095X. w:DOI:10.1007/s10935-013-0317-0. (anglicky)
  13. ↑ Oddělení 1: úzkostné poruchy. www.nudz.cz [online]. Národní ústav duševního zdraví [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  14. ↑ 14,0 14,1 SUGG, Holly V. R.; RICHARDS, David A.; FROST, Julia. What is Morita Therapy? The Nature, Origins, and Cross-Cultural Application of a Unique Japanese Psychotherapy. Journal of Contemporary Psychotherapy, 2020-12, roč. 50, čís. 4, s. 313–322. Dostupné online [cit. 2021-12-15]. ISSN 0022-0116. w:DOI:10.1007/s10879-020-09464-6. (anglicky)
  15. ↑ KRATOCHVÍL, Stanislav. Psychoterapie. Praha: Avicenum, 1970. 282 s. 
  16. ↑ SUGG, Holly Victoria Rose; RICHARDS, David A; FROST, Julia. Morita Therapy for depression (Morita Trial): a pilot randomised controlled trial. BMJ Open, 2018-08, roč. 8, čís. 8, s. e021605. Dostupné online [cit. 2021-12-16]. ISSN 2044-6055. w:DOI:10.1136/bmjopen-2018-021605. PMID 30099395. (anglicky)
  17. ↑ CUNCIC, Arlin. A Brief History of Social Anxiety Disorder [online]. About.com Guide, 2012-06-07 [cit. 2012-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ JIA, Yong; LI, Min; CHENG, Zhaohua. Morita therapy for depression in adults: A systematic review and meta-analysis. Psychiatry Research, 2018-11, roč. 269, s. 763–771. Dostupné online [cit. 2021-12-15]. w:DOI:10.1016/j.psychres.2018.08.108. (anglicky)
  19. ↑ MOŽNÝ, Petr. Kognitivně-behaviorální terapie; úvod do teorie a praxe. 1. vyd. Praha: Triton, 1999. 304 s. ISBN 80-7254-038-6, ISBN 978-80-7254-038-9. OCLC 43952150 
  20. ↑ 20,0 20,1 TILLFORS, Maria; CARLBRING, Per; FURMARK, Tomas. Treating university students with social phobia and public speaking fears: internet delivered self-help with or without live group exposure sessions. Depression and Anxiety, 2008-08, roč. 25, čís. 8, s. 708–717. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. w:DOI:10.1002/da.20416. (anglicky)
  21. ↑ 21,0 21,1 21,2 FURMARK, Tomas; CARLBRING, Per; HEDMAN, Erik. Guided and unguided self-help for social anxiety disorder: randomised controlled trial. British Journal of Psychiatry, 2009-11, roč. 195, čís. 5, s. 440–447. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 0007-1250. w:DOI:10.1192/bjp.bp.108.060996. (anglicky)
  22. ↑ 22,0 22,1 KALTENTHALER, Eva; PARRY, Glenys; BEVERLEY, Catherine. Computerized cognitive behaviour therapy: a systematic review. Behavioural and Cognitive Psychotherapy, 2004, roč. 32, čís. 1, s. 31–55. ISSN 1352-4658. w:DOI:10.1017/S135246580400102X. (anglicky)
  23. ↑ TITOV, Nickolai; ANDREWS, Gavin; SCHWENCKE, Genevieve. Shyness 1: Distance Treatment of Social Phobia Over the Internet. Australian & New Zealand Journal of Psychiatry, 2008-07, roč. 42, čís. 7, s. 585–594. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 0004-8674. w:DOI:10.1080/00048670802119762. (anglicky)
  24. ↑ 24,0 24,1 24,2 24,3 24,4 CHAVIRA, Denise A.; BUSTOS, Cristina E.; GARCIA, Maritza S.. Delivering CBT to Rural Latino Children with Anxiety Disorders: A Qualitative Study. Community Mental Health Journal, 2017-01, roč. 53, čís. 1, s. 53–61. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 0010-3853. w:DOI:10.1007/s10597-015-9903-3. PMID 26119534. (anglicky)
  25. ↑ WRIGHT, Joseph; CLUM, George A; ABPP. A Bibliotherapy Approach to Relapse Prevention in Individuals with Panic Attacks. Journal of Anxiety Disorders, 2000-09, roč. 14, čís. 5, s. 483–499. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. w:DOI:10.1016/S0887-6185(00)00035-9. (anglicky)
  26. ↑ 26,0 26,1 MARS, Rick W. A meta-analysis of bibliotherapy studies. American Journal of Community Psychology, 1995, roč. 23, čís. 6, s. 843–870. w:DOI:10.1007/BF02507018. (anglicky)
  27. ↑ 27,0 27,1 27,2 27,3 WOOTTON, Bethany M.; STEINMAN, Shari A.; CZERNIAWSKI, Alana. An Evaluation of the Effectiveness of a Transdiagnostic Bibliotherapy Program for Anxiety and Related Disorders: Results From Two Studies Using a Benchmarking Approach. Cognitive Therapy and Research, 2018-10, roč. 42, čís. 5, s. 565–580. Dostupné online [cit. 2021-11-28]. ISSN 0147-5916. w:DOI:10.1007/s10608-018-9921-x. (anglicky)
  28. ↑ 28,0 28,1 DOS REIS, Andréa Cândido; VIDAL, Carla Larissa; DE SOUZA CAETANO, Kátia Alessandra. Use of Recorded Poetic Audios to Manage Levels of Anxiety and Sleep Disorders. Journal of Religion and Health, 2020-06, roč. 59, čís. 3, s. 1626–1634. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 0022-4197. w:DOI:10.1007/s10943-019-00947-y. (anglicky)
  29. ↑ BASBANES, Nicholas A. Patience & fortitude : a roving chronicle of book people, book places, and book culture. First edition. vyd. New York, NY: [s.n.] xviii, 636 pages s. Dostupné online. ISBN 0-06-019695-5, ISBN 978-0-06-019695-0. OCLC 46401699 
  30. ↑ MCCULLISS, Debbie. Bibliotherapy: Historical and research perspectives. Journal of Poetry Therapy, 2012-03, roč. 25, čís. 1, s. 23–38. Dostupné online [cit. 2022-01-07]. ISSN 0889-3675. w:DOI:10.1080/08893675.2012.654944. (anglicky)
  31. ↑ MCKENNA, Grainne; HEVEY, David; MARTIN, Elaine. Patients' and providers' perspectives on bibliotherapy in primary care. Clinical Psychology & Psychotherapy, 2010-11, roč. 17, čís. 6, s. 497–509. Dostupné online [cit. 2022-01-07]. w:DOI:10.1002/cpp.679. (anglicky)
  32. ↑ MCCULLISS, Debbie. Bibliotherapy: Historical and research perspectives. Journal of Poetry Therapy, 2012-03, roč. 25, čís. 1, s. 23–38. Dostupné online [cit. 2022-01-07]. ISSN 0889-3675. w:DOI:10.1080/08893675.2012.654944. (anglicky)
  33. ↑ GOULD, Robert A.; CLUM, George A.. A meta-analysis of self-help treatment approaches. Clinical Psychology Review, 1993-01, roč. 13, čís. 2, s. 169–186. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. w:DOI:10.1016/0272-7358(93)90039-O. (anglicky)
  34. ↑ 34,0 34,1 34,2 PETTERSSON, Cecilia. Psychological well-being, improved self-confidence, and social capacity: bibliotherapy from a user perspective. Journal of Poetry Therapy, 2018-04-03, roč. 31, čís. 2, s. 124–134. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 0889-3675. w:DOI:10.1080/08893675.2018.1448955. (anglicky)
  35. ↑ GLAVIN, Calla E. Y.; MONTGOMERY, Paul. Creative bibliotherapy for post-traumatic stress disorder (PTSD): a systematic review. Journal of Poetry Therapy, 2017-04-03, roč. 30, čís. 2, s. 95–107. Dostupné online [cit. 2021-12-15]. ISSN 0889-3675. w:DOI:10.1080/08893675.2017.1266190. (anglicky)
  36. ↑ https://eprints.lancs.ac.uk/id/eprint/80897/
  37. ↑ 37,0 37,1 37,2 37,3 37,4 YUAN, Shuai; ZHOU, Xinyu; ZHANG, Yuqing. Comparative efficacy and acceptability of bibliotherapy for depression and anxiety disorders in children and adolescents: a meta-analysis of randomized clinical trials. Neuropsychiatric Disease and Treatment, 2018-01-24, roč. 14, s. 353–365. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 1176-6328. w:DOI:10.2147/NDT.S152747. PMID 29416337.
  38. ↑ HEDMAN, Erik; AXELSSON, Erland; ANDERSSON, Erik. Exposure-based cognitive–behavioural therapy via the internet and as bibliotherapy for somatic symptom disorder and illness anxiety disorder: randomised controlled trial. British Journal of Psychiatry, 2016-11, roč. 209, čís. 5, s. 407–413. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. ISSN 0007-1250. w:DOI:10.1192/bjp.bp.116.181396. (anglicky)
  39. ↑ 39,0 39,1 GA, Kupshik; CR, Fisher. Assisted bibliotherapy: effective, efficient treatment for moderate anxiety problems. British Journal of General Practice, 1999-01-01, roč. 49, čís. 438, s. 47–48. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. PMID 10622018.
  40. ↑ TALEBAN, Roya; ZAMANI, Ahmadreza; MOAFI, Mohammad. Applications of text messaging, and bibliotherapy for treatment of patients affected by depressive symptoms. International Journal of Preventive Medicine, 2016, roč. 7, čís. 1, s. 46. Dostupné online [cit. 2021-12-15]. ISSN 2008-7802. w:DOI:10.4103/2008-7802.177889. PMID 27076884. (anglicky)
  41. ↑ 41,0 41,1 FEBBRARO, Greg A.R.; CLUM, George A.; ROODMAN, Allison A.. The limits of bibliotherapy: A study of the differential effectiveness of self-administered interventions in individuals with panic attacks. Behavior Therapy, 21/1999, roč. 30, čís. 2, s. 209–222. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. w:DOI:10.1016/S0005-7894(99)80004-5. (anglicky)
Citováno z „https://cs.wikiversity.org/w/index.php?title=Uživatel:Juandev/INMEKK/Biblioterapie_v_léčbě_úzkostí/Esej&oldid=125900“