Tanec je způsob, kterým probíhá komunikace mezi naším vnitřním a vnějším světem, a to prostřednictvím výrazu a pohybu těla.

Znamená to, že v sobě máme nějakou myšlenku, napětí, touhu, cit, hnutí, které potřebujeme nějakým způsobem vyjádřit, zvnějšnit, a slova na to nestačí. A na druhé straně hráze stojí vnější svět, kterému potřebujeme nějak oznámit, že tu jsme, že existujeme (existence ethymologicky jakožto ek-sistence znamená "vycházení ze sebe sama"). A tak začínáme tančit.

Tanec je zároveň hrou i bojem, obsahuje tedy v sobě hravost i bojovnost, lehkost i napětí. Taneční umění a divadelní umění jsou si velice blízké. Rozdíl mezi nimi je možná v tom, že divadelní umění je v komunikaci více orientováno na diváka, že i komunikace mezi aktéry je směrována více k divákovi. Divadelní umění (kromě pantomimy) si zpravidla pomáhá slovem, zatímco tanec se obejde beze slov – i když je možné si při tanci buďto zpívat, anebo konverzovat. Proto je dobré si i při konverzaci během tance uvědomovat sounáležitost pohybů, myšlenek a citů, vyjadřovaných slovy.

Hra jakožto hra i jakožto představení, divadlo, vyžaduje jistou představivost, fantasii. Je tedy tanec i jakýmsi konfliktem mezi fantasií a realitou. Něco si představíme a svou fantasii vtělíme do pohybů svého těla a tím je nabídneme k interakci světu, svému okolí.

Co je při tanci vnitřním a co vnějším světem? Tato hranice nemusí být pevná; záleží i na tom, kolik lidí tančí, proč tančí, komu tančí.

Za pravzor všech tanců zřejmě můžeme považovat sólový tanec. Člověk se začne pohybovat určitým způsobem, který na první pohled nemusí mít nějaký praktický smysl (práce, boj, starost o rodinu atp.). Může a nemusí se jednat o pohyb nějak rytmický anebo rytmizovaný. Může se jednat o pohyb jen některých končetin anebo celého těla. Důležité při tom všem je, že je tu nějaká promluva. Člověk (tanečník) hovoří buďto sám se sebou, a tuto promluvu doprovází pohyby, anebo s nějakou fiktivní osobností, anebo i s někým, s kterým hovoří jako s reálnou osobou – ale jakoby mu nestačí slova; tu mám na mysli zejména tanec náboženský jakožto rozhovor s bohem či s božstvy.

Další z mnoha možností je čiré tělesné vyjádření emocí. Když je člověk smutný, je skleslý, nohy se mu podlamují. Když má radost, vyskočí si a zavýskne si. A hle – máme tu první tanec. A najednou přijde zpětná vazba[1] a ta působí zpět na emoce – buďto je eskaluje, anebo naopak mírní a střídá.

Důležité je, že vnitřní stav tanečníka se při tanci zvnějšní a zesílí natolik, že může být pozorován a vnímán dalšími lidmi – tedy dochází k procesu sdílení. Vnější pozorovatel nemusí zpočátku nic chápat, co pohyby tanečníka znamenají, ale může mu k tomu pomoci určitá dávka empathie – nemusí chápat (rozumem), ale může pocítit (pathos = cit) a může dojít k tomu, že podobné city v něm začnou nabuzovat nutkání k týmž pohybům a zase zpátky – napodobování pohybů facilituje (umožní) sdílení prožitků a citů.

Tak nějak si můžeme představit vznik kolektivního tance. V primitivních společenstvích byly skupinové tance mužů a skupinové tance žen odděleny – to se dodržuje dodnes například v židovských tancích. Časté jsou tance kruhové nebo řetězové.

Tance párové vznikají až o mnoho později – možná nápodobou určitého způsobu "dvoření" či "námluv" mezi samci a samičkami některých živočišných druhů. Historicky jsou párové tance v Evropě doloženy snad až z doby středověku. (Kromě párových tanců je nutno zmínit i tance v trojicích, kdy zpravidla uprostřed je jedinec opačného pohlaví: zpravidla jeden muž mezi dvěma ženami, ale i naopak: jedna žena mezi dvěma muži.)

Ovšem posléze se jednotlivé páry – zejména v období baroka – opět sdružují do složitějších celků a tak mohou vznikat zástupy, řady, malé i velké čtverylky či páry, rozmístěné po kruhu.

V případě dvou řad, kdy stojí muž a žena z každého páru proti sobě, je typickým jevem tzv. progrese – páry si vzájemně mění místo – sudé a liché páry postupují k opačným koncům řad a pak opět zpátky – tzv. progrese.

Naproti tomu v případě párů, rozmístěných po kruhu, dochází k jinému způsobu progrese – zde postupují po každé zahrané sloce buď jen ženy, anebo muži – a tím dochází k neustálé výměně tanečních partnerů, jakési plánovité taneční promiskuitě.

PoznámkyEditovat

  1. Z neurofyziologie je známo, že máme nervy eferentní – motorické, působící na svaly, a aferentní – senzorické, přinášející nám informace z okolí. A jedním ze senzorů jsou svalová vřeténka, informující o napětí svalů, informace z vestibulárního aparátu – informující o poloze hlavy, o gravitaci, a další. Člověk si tedy sám svým pohybem způsobuje tělesné podněty a pocity, a ty mají zpětně vliv na jeho další pohyb – máme tu zpětnou vazbu, která může způsobit oscilace systému, a tím pánem sama o sobě generovat nějaký periodický pohyb, rytmus.

ZačleněníEditovat

Tato stránka byla původně vytvářena jako součást projektu Přípravný kurs renesančního tance 2011, ale může sloužit i k samostatnému studiu.