Úvod do sociologie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 25:
== Historie ==
'''Otcové zakladatelé sociologie'''
Studium sociologie není totožné se studiem dějin sociologie. Přesto je
dobré dějiny této disciplíny znát: jednak pochopíme kontext vzniku
důležitých sociologických pojmů a teorií, jednak nás to uchrání před
tím, abychom s velkou slávou objevovali věci již dávno objevené.
Kdybychom hledali prvního sociologa, zřejmě bychom upadli do
rozpaků. Je jím al-Ghazzálí v 11. století, který píše o blahodárném
vlivu islámu na administrativu státu, či snad ve 14. století Abú Zaiď
Abdarrahmán ibn Muhammad (Ibn Chaldún), který rozvíjí teorii organizací?
Kdybychom chtěli jít ještě hlouběji do dějin, tak o společnosti
uvažoval již Aristoteles ve 4. století před křesťanským letopočtem a ve
stejné době psal Xenofon o dělbě práce v ševcovské dílně. Kdybychom
se drželi teze, že sociologie se rodí spolu s moderní společností, možná
bychom za jednoho z praotců mohli považovat renesančního filozofa
Niccoló Machiavelliho (1469-1527), jenž v 16. století předkládá svou
teorii o vládnutí, nebo britského ekonoma Adama Smitha (1723 až
1790), který uvažuje o bohatství národů.
Sociologie se nám prostě vynořuje pozvolna v dějinách, jak příslušníci
elity uvažovali o společnosti a začínali ji považovat za problém.
My jsme si však řekli, že za sociologii budeme považovat takové studium
společnosti, které užívá metod (empirické) vědy. Připomeňme si
proto pět velkých osobností, jež stály u počátků takto pojímané sociologie:
A. Comta, E. Durkheima, K. Marxe, M. Webera a G. Simmela. Tito
myslitelé formulovali otázky týkající se společnosti, jimiž se sociologie
zabývá dodnes, i když ne vždy přijímá odpovědi, které oni nabídli.
V dalších kapitolách se setkáme s řadou dalších postav a proudů, jež
na jejich dílo navazují.
'''August Comte''' (1798-1857)
August Comte je muž, který dal sociologii její jméno, byť původně
novou vědu nazýval sociální fyzikou. Jeho dílo vzniká jako reakce na
Francouzskou revoluci a osvícenství. Byl ovlivněn katolickými konzervativními
mysliteli a chtěl bojovat s tím, co považoval za negativní
a destruktivní filozofii osvícenství.
Comte byl od roku 1818 sekretářem filozofa a sociálního myslitele
Clauda Henriho Saint-Simona (1760-1825). Saint-Simon svým
způsobem položil základ jak konzervativního, tak marxistického sociologického
myšlení. Chtěl, aby společnost zůstala taková, jaká je,
ale zároveň viděl potřebu sociálních reforem, jako např. zavedení centrálního
plánování v ekonomice. Spolupráce Saint-Simona a Comta
skončila neshodou roku 1824. Comte však od Saint-Simona přejal pozitivistické
naladění a snahu používat při zkoumání společnosti stejné
vědecké metody jako v přírodních vědách.
V letech 1832-1844 byl učitelem na pařížské École Polytechnique,
ale vysokého postavení na této škole nikdy nedosáhl. V tomto období
vypracoval šestisvazkové dílo Cours de Philosophie Positive, které vydává
roku 1842. Roku 1851 dokončil čtyřsvazkovou práci Systéme de
Politique Positive.
Comte požadoval, aby se studium společnosti dělo na vědeckých základech.
Sociologové mají podle něj používat pozorování, experimentování,
srovnávací historické analýzy. Sociologie badatele zavazuje
současně konat pozorování i vytvářet zákony. Je to právě teorie, která
pozorování nasměruje a potom interpretuje. Izolované pozorování bez
teorie by bylo podle Comta plané, a právě tím se vědecké pozorování
liší od laického. Vědění podle něj umožňuje předvídat a předvídat zase
umožňuje jednat. Sociologii dokonce považoval za „královnu" věd.
Studium společnosti dělil Comte na sociální statiku a sociální dynamiku.
Sociální statika se zabývá těmi aspekty sociálního života,
které se týkají řádu a stability, a zajímá se tedy o existující sociální
struktury. Sociální dynamika se zaměřuje na sociální změnu a vývoj.
V této oblasti dával přednost přirozené evoluci před revolucí.
Dějiny se dají podle Comta rozčlenit na tři intelektuální stadia,
kterými prochází nejen svět, ale také skupiny, společnosti, vědy, jednotlivci,
a dokonce i individuální mysl. Z historického hlediska je prvním
stadiem teologické (imaginární) před rokem 1300, kdy převládá
víra v nadpřirozené síly. Člověk věří, že za všemi jevy stojí bezprostřední
konání nadpřirozených bytostí. Sociální a fyzický svět je považován
za boží výtvor. Druhé stadium je metafyzické (abstraktní),
odehrává se mezi lety 1300-1800. Je typické spíše vírou v abstraktní
síly, jako je např. příroda, než v personalizovaná božstva, které mají
všechno vysvětlit. Od roku 1800 počíná pozitivní (vědecké) stadium
charakteristické vírou ve vědu. Mysl upouští od marného hledání
„abstraktních pojmů". Lidé už neusilují o to, aby poznali absolutní
příčiny jako Boha nebo přírodu, ale zaměřují se na pozorování sociálního
a fyzikálního světa a odkrývání zákonů, které je řídí. Když se
Comte zaměřuje na individuální mysl, důrazně připomíná, že všechna
tři stadia mohou v jedné a téže mysli existovat zároveň, např. v pozitivním
stadiu vůči nejjednodušším vědám, metafyzickém ve vztahu
ke složitějším vědám a teologickém vůči sociální vědě.
Comte se domníval, že příčinou nepořádku ve společnosti je nepořádek
intelektuální. Ideje vládnou světu, nebo ho uvrhují ve zmatek.
Společenská vzedmutí přestanou až tehdy, kdy se vlády zcela ujme
pozitivismus. To, čeho je zapotřebí, je tedy intelektuální změna, a revoluce
by z tohoto hlediska neměla žádný smysl.
Je nutno zmínit i některé jeho bizarní ideje. Vyvaroval se např.
četby jiných autorů pracujících na podobných tématech, aby si nezanesl
vlastní mysl. Četl pouze staré a nové velké básníky. Říkal tomu
„cerebrální hygiena". Je také tvůrcem koncepce pozitivistického náboženství,
ve kterém by sociologové vykonávali úlohu jakýchsi kněží.
V dalším vývoji sociologie navazovali sociologové spíše na jiné
autory, především pak na Durkheima, Marxe a Webera.
Emile Durkheim (1858-1917)
Durkheim je po intelektuální stránce dědicem Comtova konzervativního
myšlení. Představa sociálního rozvratu mu byla nepříjemná,
a proto své dílo zasvětil zkoumání sociálního řádu. Ne-řád ve společnosti
není podle něj nutným důsledkem moderního světa a lze mu čelit
vhodnými reformami. Řád a reformy, to byl Durkheimův přednostní
zájem.
Zatímco však Comte stál spíše mimo akademické kruhy a velkou
kariéru tu nikdy neudělal, podařilo se Durkheimovi ustavit sociologii
jako akademickou disciplínu. Stal se prvním profesorem sociologie
vůbec.
Ve své práci Společenská dělba práce (1893) se zabývá otázkou, co
vlastně drží společnost pohromadě. Již první věta knihy zní: „Tato
kniha je především pokusem pojednat skutečnosti morálního života
podle metody pozitivních věd." (Durkheim, 1893/1977:72) Je zajímavé,
že autorovým cílem je vlastně nalézt „pozitivní vědu" o morálce. Durkheim
říká, že i když se zdá, že „morální faktory" mají jakousi vyšší
hodnotu než všechny ostatní, jsou to přesto „jevy jako všechny jiné".
Jsou to „realizovaná fakta". Později dokonce řekne „věci". Důkazem
jejich faktičnosti je to, že nemohou být podle libosti změněny, jsou
nezávislé na naší vůli a odolávají naší snaze je změnit. Pokud jsou to
však skutečnosti tohoto druhu, pak také musí „být možné je pozorovat,
popisovat, klasifikovat a hledat zákony, které je budou objasňovat"
(tamtéž).
Podle jeho názoru byly dřívější společnosti drženy pohromadě především
nemateriálními sociálními fakty, zejména tím, co nazýval „kolektivní
vědomí". To je souhrnem přesvědčení a postojů, které jsou
společné průměrným příslušníkům téže společnosti. V moderní společnosti
je silným vodítkem složitá dělba práce. Lidé jsou spojeni vzájemnou
závislostí. Soudržnost v dřívějších společnostech nazýval mechanická
solidarita, soudržnost ve společnosti s rozvinutou dělbou
práce pak solidarita organická. V moderní společnosti dochází k pa-
radoxnímu jevu, že jedinec je sice autonomnější, ale jeho vazba na
společnost je přitom silnější. Dělba práce může vzniknout pouze tam,
kde už nějaká společnost existuje, kromě materiálních vazeb musí
mezi lidmi existovat i morální vazby. Dělba práce ale vytváří také
různé patologie - někdy nevede k solidaritě, a to v takovém případě,
když člověk (v kastě nebo třídě) není spokojen s úkolem, který mu byl
přidělen a který by odpovídal jeho nadání. Nestačí pouze existence
pravidel, ale tato pravidla musí být rovněž spravedlivá.
Významným Durkheimovým dílem je studie Pravidla sociologické
metody (1895). Durkheim zde používá pojem sociální fakt, který
chápe jako sílu, která je vůči jednotlivci čímsi vnějším a vykonává na
něj nátlak, je silou rozkazovací a utlačivou. Prvním a nejzákladnějším
pravidlem má být, že společenské jevy jsou věci. Funkce společenského
jevu musíme hledat ve vztahu k nějakému společenskému cíli.
Durkheim rozlišuje mezi materiálními a nemateriálními sociálními
fakty, přičemž jeho hlavní zájem se soustřeďoval právě na nemateriální
sociální fakty, jako je např. právo nebo byrokracie.
Ve své knize Sebevražda (1897) chtěl Durkheim prokázat užitečnost
sociologie. Zajímal se o rozdíly v sebevražednosti mezi různými
skupinami, oblastmi, zeměmi a různými kategoriemi lidí (svobodní,
ženatí). Domníval se, že sociální faktory, třeba válka nebo ekonomická
deprese, tu hrají velkou roli. Všímá si, že katolíci a židé páchají méně
sebevražd než protestanti. K vyšší sebevražednosti vede podle něj
jak nadměrný individualismus, tak individualismus nedostatečný.
Altruistickou sebevraždou nazývá Durkheim takovou, kdy lidské ego
nepatří samo sobě a cíl chování se nachází v nějaké skupině. Příkladem
je třeba japonská rituální sebevražda. Egoistická sebevražda je
páchána, když člověk ztratí důvod žít. Anomická sebevražda se objevuje,
když je aktivita lidí neřízená. Jejím opakem je sebevražda fatalistická,
když jsou lidé řízeni nadměrně a jejich vášně jsou potlačeny
despotickou disciplínou.
Spis Základní formy náboženského života (1912) představuje rozbor
významného nemateriálního sociálního faktu, totiž náboženství.
Durkheim se domnívá, že zdrojem náboženství je společnost sama.
Právě společnost některé věci označuje jako posvátné a jiné jako profánní.
Durkheim tvrdil, že vposledku jsou náboženství a společnost
jedním a tím samým. Náboženství je způsob, jak společnost vyjadřuje
sebe samu formou nemateriálního sociálního faktu. Je to systém idejí,
kterými si lidé zpodobňují společnost, do níž patří, a vztah, který k ní
mají. Praktiky kultu, které člověka mají poutat k jeho bohu, připoutávají
člověka ke společnosti, protože bůh je podle Durkheima pouze
obrazným vyjádřením společnosti. Náboženstvím dneška by mělo být
náboženství humanity a jeho racionálním výrazem by byla individualistická
etika.
Zajímavý je Durkheimův důraz na morálku. Sociální funkce podle
něj nemohou existovat bez morální disciplíny, protože jinak by tu zůstaly
pouze nenasytitelné individuální choutky, jež by nic nedrželo na
uzdě. „Onen často uznávaný antagonismus mezi jednotlivcem a společností
zdaleka neexistuje; morální individualismus či kult lidského
jednotlivce je ve skutečnosti dílem společnosti. To ona si ho zavedla,
to ona z něho učinila boha, jehož služkou se pak stala." (Durkheim,
1998:73)
Výchova dítěte má vést k tomu, aby pochopilo, že za umělými hranicemi
historického rámce spravedlnosti jsou meze založené na přirozenosti
věcí. Šťastný bude ten, kdo si stanoví ne příliš vzdálené
a uskutečnitelné cíle, které odpovídají jeho povaze, a nikoli ten, kdo
se v neurotickém přepínání požene za cíli nedosažitelnými.
Jestliže zatoužíme po výzvě k dosahování vzdálených a velikých
cílů, které se mohou jevit jako nedosažitelné, musíme opustit Durkheima
a začíst se např. do Karla Marxe.
'''Karl Marx''' (1818-1883)
Marx sám sebe nepovažoval za sociologa, ale jeho dílo má významnou
sociologickou složku a ovlivnilo celou řadu sociologů, především
v Evropě. Vzdor tomuto významu byl mnohdy odmítán, a to z několika
důvodů. Předně byl považován více za ideologa než za vědce. Je
pravda, že jeho slavný výrok zní: „Filozofové svět jen různě vykládali,
jde však o to jej změnit." Bylo mu vytýkáno silné ekonomické
zaměření a také se - na rozdíl od jiných sociologů - nezabýval „nepořádkem"
vneseným do společnosti idejemi osvícenství, Francouzskou
revolucí a průmyslovou revolucí, ale zajímalo ho, jak kapitalistický
systém působí na člověka utlačivě. Tento systém chtěl vysvětlit a překonat.
Marx předpokládal, že lidé jsou v principu produktivní bytosti. Aby
přežili, musí pracovat v přírodě a s přírodou, a to společně s ostatními
lidmi. Lidé se začínají odlišovat od zvířat, když si začnou vyrábět
prostředky k životu. Jak píše s Friedrichem Engelsem (1820-1895)
ve spise Německá ideologie (1845-1846), rozdíl mezi lidmi a zvířaty
spočívá ve vědomí, náboženství a dalších věcech. To, čím individua
jsou, spadá v jedno s jejich výrobou, s tím, co a jak vyrábějí, a proto
závisí na materiálních podmínkách jejich výroby. Souhrn výrobních
poměrů tvoří podle Marxe reálnou základnu, nad níž se zvedá právní
a politická nadstavba. Způsob výroby materiálního života podmiňuje
sociální, politický a duchovní životní proces. Bytí lidí, jak píše Marx
v díle Ke kritice politické ekonomie (1859), není určováno jejich vědomím,
ale naopak jejich vědomí je určováno jejich politickým bytím.
Během historie došlo v tomto přirozeném procesu vývoje lidstva
k výrazným změnám. Kapitalismus vytváří bariéry mezi jedincem
a výrobním procesem, mezi jedincem a produkty tohoto procesu a mezi
ním a druhými lidmi. V první kapitole Komunistického manifestu
Marx a Engels píšou: „Rozšířením strojních zařízení a dělby práce
pozbyla práce proletářů samostatný charakter a tím pro dělníky i všechen
půvab. Dělník se stává pouhým příslušenstvím stroje, vyžaduje
se od něho pouze nejjednodušší, nejjednotvárnější hmat, kterému se
lze velmi snadno naučit." (Komunistický manifest, 1848/1974)
Dochází ke zhroucení přirozeného propojení mezi lidmi a tím, co
lidé produkují. Stejně jako se ve světě náboženství produkty lidské
hlavy (bozi) jeví jako samostatné bytosti s vlastním životem, tak se
děje i ve světě zboží s produkty lidských rukou. To Marx nazývá
zbožním fetišismem. (Kapitál, 1867)
Ve společnosti vzniká systém dvou tříd (buržoazie a proletariát),
v jehož rámci několik kapitalistů ovládá výrobní proces, výrobky
a pracovní dobu těch, kdo pro ně pracují. Kapitalisté si přisvojují
nadhodnotu, tedy platí dělníkům méně, než by odpovídalo hodnotě
vložené práce. Podle Marxe je existence tříd spojena pouze s určitými
historickými vývojovými fázemi výroby. Marx věřil, že rozpory a konflikty
v kapitalismu dialekticky povedou k pádu kapitalismu. Třídní
boj povede nutně k diktatuře proletariátu, a ta bude pouze přechodem
ke zrušení všech tříd a beztřídní společnosti. Lidé jsou tvůrci
vlastních dějin, ale nikoli nějak libovolně, ale za okolností, které jsou
předem dané. Jak to bude v komunistické společnosti vypadat, popisují
však Marx s Engelsem (Německá ideologie, 1845-1846) poměrně
vágně. (V pasáži o komunismu v kapitole 7.2 citujeme z tohoto spisu,
jak to bude v komunismu vypadat s dělbou práce.)
Karel Marx svou vizí komunismu a představou postupu mas k němu
vlastně bezděky položil základy jakéhosi nového náboženství. Jiný
myslitel, Max Weber, se více zajímal o to, jak dosavadní náboženství
ze světa mizí. Více než vliv materiální základny na ideje ho zajímal
vliv idejí na tuto materiální základnu.
Max Weber (1864-1920)
Jak Marx, tak Weber přispěli k poznání moderního kapitalismu. Jejich
důrazy však byly odlišné. Webera zajímalo to, co bychom mohli nazvat
procesem racionalizace v západním světě. Proč zrovna na Západě
vznikly instituce, které ve zbytku světa v této podobě nenajdeme? Sehrálo
tu nějakou roli náboženství, nebo obecně řečeno - jsou ideje tak
mocné, že mohou ovlivnit třeba i svět hospodářství? Některé otázky
zřejmě vyplývají už z Weberovy biografie.
Život Maxe Webera byl od počátku poznamenán povahovými rozdíly
mezi jeho rodiči. Otec byl úředník ve významném politickém postavení,
který si dokázal užívat života. Matka byla zbožná a asketická
kalvinistka, sužovaná pochybnostmi o tom, zda bude spasena. Když
začal Weber v 18 letech studovat v Heidelbergu práva, následoval
nejdříve životní styl svého otce. Ve studiu pokračoval od roku 1884
v Berlíně a kromě práva se zajímal také o ekonomii, historii a sociologii.
Roku 1896 se stal profesorem ekonomie v Heidelbergu. Velmi brzy
u něj zřejmě následkem přepracování došlo k nervovému zhroucení
a do roku 1904 nebyl schopen normální univerzitní činnosti. Po tomto
období však publikoval svá nejznámější díla, především Protestantská
etika a duch kapitalismu (1904-1905). V roce 1910 pomáhal zakládat
Německou sociologickou společnost. V roce své smrti (1920) měl
rozpracováno dílo Ekonomika a společnost, které však už nedokončil.
Vyšlo v nedokončené podobě až po jeho smrti.
Weberovo dílo můžeme chápat jako pokus vytvořit teorii procesu
racionalizace v západní společnosti. Klasickým příkladem racionalizace
je pro Webera byrokracie. Weber rozlišuje mezi třemi typy
autority (někdy se používá výraz panství - Herrschaft); tradiční, charismatickou
a racionálně legální.
Tradiční autorita spočívá na síle zvyku, charismatická na síle osobnosti
a racionálně legální na síle zákona. Racionálně legální autorita
se v západní společnosti rozvinula více než v jiných typech společnosti.
Weber popisuje proces racionalizace na mnoha oblastech, na
náboženství, městech nebo právu. V práci Protestantská etika a duch
kapitalismu se zabývá otázkou, proč kapitalismus vznikl na Západě,
a nikoli v jiných oblastech světa. Zde vlastně oponuje Marxovi, protože
vidí náboženství ne jako součást ideové nadstavby, ale jako důležitý
faktor, který přispěl ke vzniku kapitalismu. Poukazuje v této souvislosti
na konkrétní historický příspěvek kalvinismu. Podle Webera tu
touha po zisku byla vždy, a nemůžeme ji ztotožnit jen s kapitalismem.
Jde spíše o to, že kapitalismus tento iracionální pud zkázňuje. Snaha
o zisk se děje v neustálém, racionálním kapitalistickém provozu na základě
rentability. Příspěvek protestantské etiky je v tom, že hybnou
pákou této expanze bylo náboženské hodnocení systematické světské
práce v povolání. Práce je nejen prostředkem askeze, ale také znakem
pravé víry. Podle představ kalvinistů je to úspěch v podnikání, který
naznačuje, že člověk patří mezi vyvolené, kteří budou spaseni. Askeze
se přenesla z mnišských cel do světského povolání. Už žádné hýření,
ale střídmost, která umožňuje nové investice kapitálu. To znamená,
že prostředky nejsou investovány do bezprostředního konzumu a radovánek,
ale do dalšího podnikání. Weber si však nemyslí, že by bylo
možno proti jednostranně materialistické kauzální interpretaci kultury
a dějin postavit jinou, jednostranně spiritualistickou. Je třeba
respektovat jak velmi hmatatelné - tedy často ekonomické - skutečnosti,
tak i velkou moc lidských idejí.
Je dobré se více podívat na to, co Weber používá při svém uvažování
jako nástroj. Když Weber hovoří o byrokracii nebo typech autority, vytváří
tzv. ideální typy. Takové jevy (např. byrokracie vykazující dokonale
všechny vlastnosti, které jí Weber připisuje) se v okolním světě
reálně nevyskytují, avšak slouží nám jako nástroj k pochopení sociální
reality. „Ideální" neznamená, jak by se snad zdálo podle běžného užívání
jazyka, nějaký vytoužený stav. Jsou to prostě typy získané izolováním
určitých znaků sociální skutečnosti, abstraktní popis jevu.
Weber hovoří o ideálních typech historických (které berou v úvahu čas
a prostor a patří do popisných věd) a sociologických (jednání probíhá
v ideálních podmínkách, čas a prostor pomíjíme, např. byrokracie).
Weber zavedl do sociologie metodu pochopení. Chápající sociologie
chce poznat, jaký subjektivní význam má sociální jednání pro aktéry
samé, takže toto jednání potom můžeme pochopit jak v jeho průběhu,
tak v jeho účincích. Právě ideální typ je hlavním nástrojem, který
umožňuje modelovat ideální průběh lidského jednání, od kterého se
pak ono konkrétní jednání pochopitelně vždy poněkud liší.
Když porovnáme Marxe a Webera, vidíme, že zatímco Marx měl
velmi mnoho následovníků v Evropě, pro sociální vědce v USA byl
mnohdy přitažlivější Weber, jenž byl přijatelnější politicky. Nebyl tak
radikální jako Marx, v některých otázkách byl konzervativní, v jiných
liberální. Nevyžadoval ohledně nedokonalostí kapitalismu žádné radikální
řešení. Američtí sociologové hledali nějakou alternativu k Marxovým
idejím, o kterých soudili, že společnost ohrožují. Nalezli ji ve
Weberovi. Jeho přijatelnosti navíc pomohlo i to, že jeho práce působí
klidnějším a „vědečtějším" dojmem než Marxova. Weber by o kapitalistech
neřekl, že jsou to upíři a vlkodlaci, jak to učinil Marx v Kapitálu.
'''Georg Simmel''' (1858-1918)
Georg Simmel patřil k příslušníkům první generace německých sociologů.
Bývá charakterizován jako sociolog, který za celý život nedostal
žádný grant (finance na výzkumný projekt); byl totiž Žid. Snad právě
Simmelova nedobrovolná distance od společnosti (a společnosti vůči
němu) daná židovským původem mu umožnila onen potřebný odstup,
který může sociologovi přinést cenné ovoce.
Simmel studoval filozofii a historii na univerzitě v Berlíně. Výraznou
akademickou kariéru - přes podporu M. Webera - nikdy neudělal.
Nejdříve byl od roku 1885 jen soukromým docentem (učil zadarmo)
a později (1901) mimořádným profesorem (také čestný titul bez peněz).
Zlí jazykové by mohli v těchto skutečnostech vidět inspiraci,
která vedla Simmelovo pero při psaní esejů Cizinec a Filozofie peněz.
Přesto hrál v německém sociologickém životě velkou roli.
Simmelova sociologie se staví jak proti organicistické teorii A. Comta
a H. Spencera, tak proti zdůrazňování jedinečnosti historických
událostí, které tehdy kvetlo v Německu. Oponoval tedy pohledu, že
je mezi přírodou a společností základní spojení a že existuje jakýsi
řetěz od nejjednodušších biologických organismů až po složité a vysoce
členěné sociální celky, ale i německé tradici, která považovala
přírodní a společenské (neboli „duchovní") vědy za dvě kvalitativně
odlišné disciplíny. Přírodní zákony nemají podle německých idealistů
ve zkoumání lidské kultury žádné místo, protože ta je říší lidské svobody.
I sociologii vlastně chybí reálný předmět zájmu, neboť společnost
neexistuje mimo jednotlivce, kteří ji tvoří, a je pouze jménem
označujícím souhrn individuí.
Simmel oba tyto názory odmítá. Společnost je podle něj spletitou
sítí vztahů mezi jednotlivci, kteří jsou v neustálé vzájemné interakci.
Vyšší nad-individuální celky (rodina, klan, odbory, stát) jsou pouze
krystalizací těchto interakcí. Předmět studia sociologie pak představují
vzorce chování a formy toho, jak se lidé sdružují a jak spolu
interagují. Simmel dále soudí, že nemůže existovat jedna nadřazená
sociální věda, tak jako nemůže existovat žádná celková věda o všech
záležitostech. Ačkoli Simmel považoval zkoumání velkých sociálních
celků za legitimní, omezil svůj zájem na to, co nazýval „interakce mezi
atomy společnosti". Dnes takovému přístupu říkáme mikrosociologie.
Rádným profesorem se Simmel stal až v roce 1914 ve Štrasburku,
avšak to vypukla válka, ze studentů se stali vojáci a ze škol lazarety.
Obnovy akademického života se už Simmel nedožil. Přesto měl
velký vliv zejména na americkou sociologii, kde patřil k nejpopulárnějším
autorům.
== Postavení sociologie v systému věd ==
| |||