Úvod do sociologie: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Siva01 (diskuse | příspěvky)
→‎Metoda kurzu: hypertexty wiki
Řádek 43:
Nominalistické paradigma
Realistické paradigma
 
Dnes často říkáme, že sociologie je věda „multiparadigmatická".
Slovo paradigma je řeckého původu. Znamená doslova vzor. Když
ho použijeme ve vědecké terminologii, může znamenat několik věcí.
Z hlediska metodologie označuje příklad, jak uskutečnit určitý výzkumný
přístup. Jde o použití konkrétní metody nebo návodu, podle
nichž provedeme nějakou analýzu.
Do teorie vědy zavedl pojem paradigma americký historik vědy
T. S. Kuhn (1922-1996), autor knihy Struktura vědeckých revolucí
(1962). Paradigma zde označuje převládající model (např. newtonovskou
mechaniku), který je badateli určité vědní disciplíny považován
za vzorový. Kuhn hovoří o fázi „normální vědy", kdy badatelé toto
paradigma používají na nové předměty zkoumání. Vynoří-li se přitom
jev, který do současného pojetí oboru nezapadá, bývá - stejně
jako otázka po zdůvodnění paradigmatu - zanedbáván („ono se to časem
vysvětlí"). Když ale počet problémů narůstá, množí se anomálie
a dochází ke krizi, která nemůže být v rámci starého paradigmatu
zvládnuta. Pak dochází k tomu, čemu Kuhn říká „vědecká revoluce".
Z časového hlediska tedy střídání paradigmat vypadá takto:
paradigma 1 > normální věda > anomálie >
> krize > revoluce > paradigma 2
Běžný laik si vědu představuje podle modelu kumulativního poznání.
Lidské vědění stále narůstá a další generace staví na tom,
co vykonali předchůdci. Isaac Newton (1643-1727) vyjádřil takovou
představu slovy: „Pokud jsem dohlédl dále, je to proto, že jsem stál
na ramenech obrů." Podle Kuhna je kumulace vědění důležitá, ale
podstatná je právě ona revoluce.
15
Paradigma slouží k tomu, aby odlišilo jednu vědeckou komunitu od druhé. Může
být užito, aby odlišilo fyziku od chemie nebo sociologii od psychologie. Tyto obory
mají různá paradigmata. Může být také užito, aby rozlišilo mezi různými historickými
stadii v rozvoji vědy. Paradigma dominující fyzice v 19. století je odlišné
od toho, které dominovalo v raném 20.století. [...] Paradigma může rozlišovat
mezi kognitivními skupinami v rámci jedné vědy. Například současná psychoanalýza
je rozčleněna na freudiánské, jungovské a horneyovské paradigma
(krom jiných) - což znamená, že psychologie má mnohočetná paradigmata. Totéž
platí o sociologii a většině dalších oborů. (Ritzer, 1988:390)
Sociologie je od počátku multiparadigmatická, několik paradigmat tu
vždy bylo paralelně vedle sebe. Existují sice období a místa, kde má některé
z nich výsadní postavení (kolem poloviny 20. století třeba funkcionalismus
v USA nebo marxistická sociologie ve východním bloku),
ale v disciplíně jako celku žádné z nich nikdy nezískalo dominanci.
Sociologické paradigma je tak pro nás především nástroj pomáhající
při vnitřním členění sociologie jako disciplíny. Například americký
autor uznávané učebnice sociologie George Ritzer (nar. 1940) navrhuje
následující členění.
Faktualistické paradigma předpokládá, že existují nějaké skutečnosti,
které jsou vůči jedinci vnější. Hovoříme o sociálních faktech,
která můžeme objektivně (zvláště kvantitativně) zkoumat, jako
kdyby to byly věci. Představitelem tohoto paradigmatu je právě jeden
z otců zakladatelů, Emile Durkheim (Pravidla sociologické metody).
Toto paradigma se soustřeďuje především na velké sociální struktury
a instituce a také na jejich dopad na myšlení a jednání jednotlivců.
V současnosti jsou metodami zkoumání, které pomohou nalézt odpovědi
na kladené otázky, především dotazníky, interview a historicko-
-srovnávací metoda. V rámci tohoto paradigmatu najdeme řadu teorií,
o kterých bude ještě řeč. Jenom jako příklad uveďme strukturální
funkcionalismus a konfliktualistické teorie.
Behaviorální paradigma považuje za východisko a základní danost
pozorovatelné chování jedinců v sociálním kontextu. Jeho představitelem
je např. americký psycholog B.F. Skinner (1904-1990).
Tento přístup se věnuje zvláště zkoumání toho, jak je vyvoláváno žádoucí
jednání pomocí odměny a trestu. Metodou tu bývá experiment.
Na půdě tohoto paradigmatu vyrůstá behaviorální sociologie a teorie
směny.
Definiční paradigma si všímá toho, jak lidé definují situaci.
Upřednostňuje definování situace před skutečným stavem věcí. Podstatu
tohoto paradigmatu výstižně ukazuje tzv. Thomasův teorém:
„Pokud lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích."
Lidé prostě jednají podle toho, jak vidí situaci. Sociolog tu
při své práci používá především tzv. kvalitativní postupy. Představi-
16
Obr. 1.1 Makroskopicko-mikroskopické kontinuum s vyznačením některých klíčových
bodů
mikroskopické makroskopické
tělem tohoto paradigmatu je např. Max Weber, kterého mimo jiné zajímalo,
jak člověk definuje svou sociální situaci (více viz kapitola 1.4).
Použitými metodami bývá nejen dotazování, ale hlavně pozorování.
K teoriím, které z definičního paradigmatu vycházejí, můžeme počítat
teorii akce, symbolický interakcionismus, fenomenologii, etnometodologii
a existencialismus.
 
== Sociologické školy ==