Účel základní školy/Úvaha/Esej o budoucnosti vzdělávání: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 179:
Protože má exkluze ekonomický a politický rozměr, tak podle Lisabonského jednání Rady Evropy z roku 2000 je nejlepší ochranou proti exkluzi, zaměřit se na vytváření ekonomického růstu a zaměstnanosti, růstu lidského kapitálu (růst vzdělanosti a kvalifikace), zlepšování zdraví a podmínek bydlení celé populace a na otevírání nových způsobu participace společnosti. Tedy maximálně shrnuto se dá říci, že proti sociálnímu a vzdělávacímu vyloučení lze bojovat bouráním ekonomických a sociálních bariér způsobující nerovnost. Spíše se ale dá očekávat, že se nerovnost bude prohlubovat.
===
Jako "hodnoty“ se označují mnohé fenomény: hmotné statky, normy, cíle, účely, měřítka, ideály, vzory, zájmy, postoje a další. Vše, co je pro lidi nějakým způsobem důležité, o co usilují, co je motivuje, podle čeho se orientují. To vše se nazývá hodnotami. Ty se v každé společnosti, v závislosti na určitém sociálním klimatu, mění. Extrémně rychlá a proměnlivá doba si žádá kreativitu, schopnost analýzy, práci ve skupině a další schopnosti, které u nás prozatím nejsou v kurzu. Budeme nuceni se těmto novým podmínkám přizpůsobit, pokud tak neučiníme, pravděpodobně tím hodně ztratíme. V této oblasti bychom možná mohli čerpat z historie a poučit se z chyb našich předků, kdy některé národy a civilizace svým amorálním chováním zčásti způsobily svůj úpadek. Vzhledem k přetechnizované době, obrovskému zvýšení rychlosti a množství přenášených informací a zvyšujícímu se tlaku na lidi v nejrůznějších oblastech, se dnešní doba vyznačuje ztrátou duševního klidu, absencí morálních zásad a nedostatkem soucitu a lásky.
Pro některé lidi jsou na předních příčkách hodnotového žebříčku peníze, prestiž, úspěšnost v zaměstnání, materiální zabezpečení a střádání majetku. Je pro ně důležité sebeprosazení, jsou rádi v centru pozornosti, jejich nejsilnější hodnotou je majetek. Důsledkem možné ekonomické krize, nejspíše poroste zájem o tyto zmiňované hodnoty, což by se projevilo na úkor morálních hodnot. Když se totiž lidé na něco zaměří, jejich zaměřenost zaplní jejich myšlení v určitém směru a už nemají v sobě prostor pro jiné cíle a jiné směry. Lidé proto velmi často vylučují jedno kvůli druhému. Proto jsou naše lidská rozhodnutí tak jednosměrná, jednoúčelová a především polovičatá. I když pochopitelně to není jediný důvod proč tomu tak je. Dalším důvodem polovičatých řešení představuje názorová rozdílnost. Vlivem této názorové rozdílnosti lidé hledají metody a postupy jak se dohodnout na jednom způsobu. Zkouší to přes hlasování nebo hledání konsenzu, aby vynikl převládající názor nebo došlo k určité dohodě a shodě. Hledání dohody nás poté nutí ke kompromisům. Pravda ovšem není nějaký kompromis na půli cesty mezi pravdou a lží. Polopravda není celou pravdou a je pořád lží. Na druhou stranu je kompromis menším zlem, protože prosazení částečné pravdy je vždy lepší než prosazení úplné lži. Nelze se tedy do budoucna kompromisům vyhnout, protože polovičaté řešení je přeci jen o kousíček lepší než zcela špatné řešení. Proto očekávám, že školství i ostatní rezorty čeká ještě mnoho polovičatých rozhodnutí a vycházím přitom z pochopení povahy člověka.
Naše děti, představující i naší budoucnost, se velmi pravděpodobně budou chovat stejně. Mám tuze malé naděje v to, že případná reforma školství bude řešit u tuto skutečnost. I když věřím, že odborné debaty ohledně výchovy, do které problematika pěstování hodnot zapadá jistě budou probíhat. Očekávám, ale že pozornost se zaměří nejdříve na definování odpovědnosti. Tedy na tom, jestli jsou za výchovu odpovědní rodiče nebo škola a metodika toho jak vychovávat proto nebude mít tak hlavní slovo jakou by si zasloužilo. Přitom pokud bychom věděli jak nejlépe vychovávat, dokázali bychom odpověděti i na otázku odpovědnosti rodičů a učitelů. Pokud skončí debata alespoň částečně rozumně, dojde se nejspíše k závěru, že rodiče i učitelé nesou svou část zodpovědnosti. Někteří učitelé a odborníci zastávají tento názor už nyní. Ovšem, kdo má jakou zodpovědnost definováno pravděpodobně nebude. Lidé jsou sice schopní se dohodnout na určitých společných cílech, ale obvykle se rozcházejí v tom, jak těchto cílů dosáhnout. Což se stane zásadním faktorem ovlivňující naší budoucnost v jakémkoliv tématu. A pokud se přeci jen dohodnout, tak důsledkem kompromisů vznikne polovičaté řešení. Proto hledání řešení bude připomínat metodu pokus-omyl. Chvíli se zkusí to a chvíli ono, ale každé řešení selže, u každého se ukáží jisté nedostatky. Hledání řešení proto představuje spíše módní vlnu, jaká ideje momentálně vede v kurzu.
Budeme tedy hledat na špatných místech tak jako doposud. Naše poznatky o pedagogice sice budou růst, ale v jejich záplavě se budeme ztrácet. Na všech úrovních budeme vnímat určitou zahlcenost vědomostmi a informacemi. Čím více odpovědí najdeme, tím více nových odpovědí vznikne a to exponenciální křivkou. Čím více toho budeme vědět, tím paradoxně toho budeme méně chápat. Už nyní se hovoří o nadměrném množství učení a současně o poklesu dovedností žáků. Děje se tak už po nějakou dobu, takže i když k tomu jistě pandemie nějak přispěje, není to hlavním důvodem proč se tak děje. Jako důsledek zvrátit tento stav, budou vznikat školní ideje založené na učení se faktům v kontextu. Bude se postupně prosazovat názor, že jediné, co můžeme udělat, je naučit žáky myslet. Myšlení obecně představuje složitý proces v mysli jedince, a proto bude těžké najít postupy jak toho dosáhnout. Už niní a nějakou dobu se prosazuje a volá po ideji: Učit v souvislostech, ne biflovat fakta bez kontextu.
Idea není špatná a má své odůvodnění. Ale obávám se toho, že její zavedení a aplikování nejspíše v školském systému jako společnost nezvládneme. Jakmile se totiž na tuto ideu zaměříme, začneme znovu ignorovat jiné cíle a jiná řešení. Idea se stane dominantní formou a propukne v módní trend. Což povede k podceňování faktických znalostí a dovedností vyplívající s drilu (nácviku) a učení se něčemu mechanicky na zpamět. Už nyní upadá schopnost ovládat násobilku a tento trend by tomu pouze napomohl. Všechno se dá nějak zdůvodnit a ospravedlnit, proto že to jsou jen slova a myšlenky. Nejspíše budeme argumentovat tím, že stejně v dnešní době násobilku umět nemusíme, každý počítač, mobil i kdejaké hodinky tohle umí, taky existují kalkulačky a jiné chytré nástroje a chytrá řešení. Nejspíše budeme tvrdit, že pochopení je více než fakta, protože fakta si vždy můžeme vyhledat. Podceňováním významnosti k faktům, budeme ztrácet vztah k faktům. Což ovlivní naše hodnoty a chápaní pravdy. Bez faktů nám bude méně záležet na pravdivosti a začneme pravdivost vnímat jinak. Růst bude společnost založená na sklonu k víře v konspirací, šířících se řečech, pověrách a vlastní pravdu budeme pokládat za důležitější než objektivní pravdu.
Ve skutečnosti potřebujeme jak objektivní tak subjektivní pravdu, obojí má svou hodnotu, protože pravda je prostě pravda. Někdy je pravdiví subjektivní názor a někdy ten objektivní. Za současného rozmachu technologií a vědeckého pokroku jsme lnuli spíše k objektivní pravdě jako k něčemu více věrohodnému. Společnost, ale zažívá také krizi důvěry ve vědu. Stále méně lidí věří vědcům, a stále více lidí věří například tomu, že země je placatá. Pokud bude trend pokračovat, tak důsledkem krize důvěry ve vědce a zaměřením na individualitu, bude subjektivní pravda brána za důležitější než tak objektivní.
Tudíž i ohledně vnímání pravdy, faktů i jiných věcí podléháme spíše módním trendům. Přikláníme se k tomu o čem jako jednotlivci i jako společnost věříme že je správné a toho se držíme dokud svůj názor nezměníme. Jenomže ono to nefunguje tak, že je něco lepší nebo horší. Vše má své uplatnění a každá situace vyžaduje jiné řešení. Proto bychom neměli vylučovat jedno kvůli druhému. Zato bychom se měli naučit jak tyto rozdílné metody využívat v který okamžik. Vše na světě tak má své správné místo a čas.
=== učení teorie vs. učení praxe ===
=== práce rukama vs. práce myšlením ===
| |||