Účel základní školy/Úvaha/Esej o budoucnosti vzdělávání: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 52:
== Myšlenkové rámce pro zkoumání času ==
Filozofie času si klade velké množství otázek. Samotná filozofie času se nejspíše liší v tom, jak vnímáme minulost, přítomnost a budoucnost. Přítomnost sice můžeme zakusit a prožívat, ale minulost jsme už zakusili a spoléháme se proto na paměť, avšak lidská paměť není věčná ani dokonalá. Zatímco budoucnost ještě nenastala, a proto si ji pouze představujeme, avšak ve svých představách se můžeme mýlit. Jediné co tedy skutečně můžeme prožívat je přítomnost, avšak nikdy nevnímáme celou přítomnost a jsme omezeni tím kolik toho můžeme vnímat a co dokážeme vnímat, ale minulost a budoucnost nám pomáhá neztratit kontinuitu v čase. Žít přítomností je sice krásná Zenová myšlenka, a je na ní kus důležité pravdy. Jenomže pokud se tato myšlenka vnímá příliš povrchně, tak vede k životu plných nejistot, k životu takzvaně ze dne na den, odezdi ke zdi. Člověk se tím připravuje o možnost svou budoucnost plánovat a předcházet problémům. Tudíž povrchnost pochopení těchto principů nevede k cíli, protože takoví lidé žijí spíše v minulosti nebo v budoucnosti a neumí žít v přítomnosti. Nic naplat, všechno má své správné místo i čas.
Je to právě ona povrchnost, která vede k nepochopení těchto principů, bez nichž je člověk odsouzen k extrémům. Potom se takovému člověku bude jevit celá situace tak, že ať dělá cokoliv, tak to nikdy není dobře. Pokud je však zaslepený falešnou sebejistotou, může potom mít pocit, že to všechno umí, a že když něco nevyjde, tak to není jeho chyba. Obojí je extrémní a vzniká s povrchního nepochopení těchto pojmů. Cílem by proto mělo být, vyhnout se extrému, díky hlubšímu pochopení věcí. Povrchní nepochopení vzniká z povrchní motivace. Proto je hluboká motivace tak důležitá a nezbytná. Kvůli povrchní motivaci nakládáme špatně s omezeným časem, který nám byl dán. Protože jak nakládáme s časem záleží převážně na naší motivaci jednat. Bez hluboké motivace není ani naše pochopení věcí dostatečně hluboké. A pokud nerozumíme, tak nevidíme ani když máme oči dokořán. Nepochopení nás nutí čekat když máme jednat, a nutí nás jednat když máme čekat. Často pak hledáme odpovědi na své otázky, bez který si myslíme že se nepohneme z místa, přesto i když je nenajdeme, kupodivu svět se nezhroutil a jde dál. Pořád čekáme že teprve z nás něco bude a najednou se probereme a koukáme, že už bylo. Proč ale místo čekání na budoucnost ji raději nebudujeme? Všechno toto jednání vychází z nepochopení světa ve kterém žijeme.
Z toho všeho vyplívá, že '''účelem vzdělávání je otevření očí a pochopení toho jak svět skutečně funguje, zbouráním falešných a mylných představ i předsudků'''. Tohle je základní a univerzální nosná myšlenka která vysvětluje potřebu nejen umět věci jako je matematika, fyzika, přírodopis a jazyky a další vědecké věci, ale také vysvětluje proč kultivovat svou duši a mysl. Vysvětluje proč bychom měli mít určité hodnoty, stát se morální a etickou bytostí. Tato nosná myšlenka vysvětluje vše, protože odpovídá na otázku proč. Jen tehdy se naučíme skutečně žít a přežít.
Naše nepochopení nás nutí pouze chladně myslet, nebo pouze bezmyšlenkově cítit. Ale hluboké pochopení stojí na propojení těchto dvou principů myslet a cítit. Měli bychom se naučit spojit to co doteď špatně funguje rozděleně. Protože ono rozdělení nás vede k jednosměrným, extrémním a nevyváženým rozhodnutím. Proto jednáme často jedním nebo druhým směrem, proto chybujeme ať už činíme cokoliv. Jen tehdy, až se naučíme dělat rozhodnutí hlavou i srdcem, budeme činit správná rozhodnutí. Pokud má mýt lidstvo budoucnost, musíme sjednocovat nikoliv rozdělovat. Tato skutečnost se odráží ve všem co děláme.
Odborníci si už položili otázku, co se stane, když v našem uvažování nabývá převahu jedena z časových dimenzí buď minulost, přítomnost nebo budoucnost. Tedy zkoumali situaci, kdy se člověk soustředí pouze na jedno časové údobí. Pro tento případ zvolili označení časová orientace jedince. Přičemž jde o kognitivní aktivitu, která spoluurčuje dvě důležité aktivity: 1) emoční reagování na představy o vlastní minulosti, přítomnosti či budoucnosti 2) preferování časového údobí (dimenzi).
Zkoumali tak, čím se liší lidé, kteří se orientuje na minulost, od těch, kteří se orientují na přítomnost, a čím se od oněch dvou liší ti, kteří hledí spíše do budoucnosti. Badatelé přitom předpokládali, že orientovaný na minulost se vrací v myšlenkách více do minulosti a nezajímá ho tolik přítomnost a tím spíše ani buducnost. V takovém případě předpokládali, že člověk považuje minulost za nejlepší období svého života a vše další co právě přichází či teprve přijde, nejspíše takový člověk vnímá jako pouze horší. Tedy myšlení ve stylu, to dobré už tu bylo, teď už to bude jen horší. Takovým typickým kandidátem se jeví starší a osamělí člověk, člověk chronicky nemocný, mladý člověk po těžkém úraze atd. Nebo se může jednat o člověka, který v minulosti zažil něco těžkého, trýznivého, traumatického, s čím se doposud nedokázal vyrovnat, co nedokázal uzavřít a minulost je pro něj tedy ještě stále otevřená záležitost. O člověka orientovaného na přítomnost, badatelé předpokládali, že takový jedinci si cení nejvíce přítomnosti. Avšak výzkumy ukazují, že existují minimálně dva zajímavé typy lidí, preferující přítomnost.
První označovaný jako hedonický typ, je takový, který není ochoten obětovat prožitek ve prospěch budícího benefitu, žije teď a tady a hned. Má radost z riskování, vyhledává rizikové situace, baví ho adrenalinové sporty, experimentuje s psychotropními látkami. Mívá pocit, že se mu nemůže nic stát, a že má všechno pod kontrolou. Není ochoten se smířit s nějakými pomalými změnami. Ve školách jde o takové žáky, kteří se systematicky nepřipravují na výuku a zábavy i sport, mají pro ně větší motivační sílu než vysedávat nad učením. Předpokládají, že před zkoušením všechno dohoní a netrápí se s budoucností, s tím, že to nějak dopadne. Nevědí přesně, co budou po skončení školy dělat, chtějí si užít své dospívání.
Druhý typ člověka preferující přítomný čas označovaný jako fatalistický typ, se také nezajímá o buducnost ale z jiných důvodů. Domnívá se, že člověk nemůže ve svém životě mnoho věcí ovlivnit. Možnosti člověka něco udělat sám se sebou a se svým životem jsou podle něj velmi omezené. Mezi žáky se projevuje negativní zkušeností s nespravedlivým známkováním a věří, že ať udělají cokoli, stejně dostanou špatné známky. Nemají sílu se snažit a věří že nemá smysl se snažit. Tento druhý typ má ještě sovu další skupinu, která se projevuje postojem, že co má přít to stejně přijde. Vnímají nezvratnost osudu jako důvod jenž ospravedlňuje jejich nečinění a neochotu se snažit. Musím ale zdůraznit, že tento postoj není ve svém základním principu nic špatného, ale v tom tkví právě zákeřnost takovéhoto postoje. Lidé často totiž chybují v úsudku toho co už je nezvratné, a občas vinou nepochopení vnímají za nezvratné něco co ovlivnit lze. Jak je vidno, tak hlubší pochopení je důležité k tomu, abychom mohli správně rozhodnout. Tyto strategie nemusí být špatné, ale mohou být nasazeny na špatně pochopenou situaci, čím se stávají neúčinné. Nic naplat, všechno má své správné místo a čas.
U lidí preferující budoucnost, badatelé předpokládají, že si takový člověk cení budoucností více než přítomnosti nebo minulosti. Takový člověk je ochotný smířit se s pomalými změnami, či dokonce je ochoten objevovat přítomný prožitek ve prospěch budoucnosti. Má tendenci neriskovat, ale zato hodně plánuje. Avšak může mít větší sklon k depresi a úzkosti. Lidé se více bojí toho co bude než toho co právě probíhá. Lidé se nebojí tolik probíhající pandemie, jako spíše toho co to může brzy pro ně znamenat. Lidé se spíše bojí toho že onemocní než že jsou nemocní. A když už jsou nemocní, bojí se toho aby se jejich stav nezhoršil. Lidé se s přítomností dokáží smířit snadněji než s buducností nebo minulostí.
'''Jak vidno, tak každý způsob má něco do sebe, najdeme v něm pozitiva i negativa.''' Otázkou ale je, jestli by člověk mohl vnímat čas jako celek, tedy minulost, přítomnost i budoucnost. '''Věřím že správná cesta je právě v tom propojit a porozumět všem jeho částem a umět je vnímat i jako celek.''' Komplexnost podle mého názoru spočívá u úplnosti, kdy svou podstatnou roli hraje jak detail tak celek. Nic naplat, všechno má své místo a čas.
'''Neměli bychom vylučovat jedno kvůli druhému. Všechno je užitečné, pokud se s tím zachází správně.'''
= Hlavní část eseje =
| |||