Účel základní školy/Úvaha/Esej o budoucnosti vzdělávání

Tato stránka je součástí projektu:

Účel základní školy

Příslušnost: všeobecná

Úvod

Dlouhý úvod

V současnosti (2020) prožíváme dobu zásadního obratu ve vzdělávání. Na jednu stranu již po nějakou dobu směřujeme k člověku jako myslící a učící se bytosti. Pracovní pozice, které využívají jen sílu rukou člověka, pomalounku zanikají, neboť na místo lidí se tlačí roboti, počítače a další stroje. Na druhou stranu momentálně zažíváme globální pandemii, která má zásadní vliv prakticky na každičký aspekt naších životů. Držíme se dál od sebe (sociální distancování), abychom co nejvíce zpomalili šíření nemoci covid19. Na jednu stranu se sice jako lidé zaměřujeme na vzdělávání a vnímáme se jako myslící bytosti. Na druhé straně však stále více lidí (ne jenom dětí) ztrácí motivaci se učit. Na jedné straně se zaměřujeme a pečujeme o naše lidství, investujeme do naších přátel a blízkých a chováme se společensky. Na druhé straně se už příliš nescházíme, a stále více se propojujeme na dálku pomocí technologií. Ačkoliv se snažíme být co nejvíce lidmi a hledáme odpovědi na otázky toho, co nás dělá lidmi, stále více a více se naše životy propojují s technologiemi. Technologie stále více a více nahrazují to, o čem jsme doposud mysleli, že je doménou člověka a stoj to nikdy umět nebude.

Možná tato pozoruhodná proměna, kdy se odpoutáváme od společenstva a jsme stále více a více individuálními jednotlivci. A čím více jsou staré představy o lidství nahrazovány technologiemi, tím více možná něco ztrácíme, právě proto možná stále více a více hledáme odpovědi na otázky: Kdo je to člověk? Co to znamená být člověkem? Jaký je rozdíl mezi člověkem a strojem?

Na jednu stranu tím možná něco ztrácíme, ale na druhou stanu tím možná i něco získáváme. Jsem toho názoru, že vzdělávání je nejen záležitostí předávání obsahu, ale také záležitostí formy. Učitel je někým, kdo své žáky může motivovat, strhnout a zaujmout. Může vést a směrovat, dávat žákům prostor a příležitosti se nejen učit, ale také vyjádřit. Zkoumat nejenom svět kolem sebe, ale i své vlastní nitro. Učitel není jen prostým dodavatelem obsahu znalostí a dovedností, ale manažerem či vzorem a kdo ví čím ještě. jeho přínos není pouze v rovině faktů, ale především v oblasti motivace, řízení a sebeřízení, kultivace a osobnostních složek.

Tvrdím že dobrý učitel je nejen vědcem a odborníkem na vyučovanou oblast, ale také dobrým psychologem a hercem i umělcem obecně. Filozofem uznávajícím nejen chytrost, ale také moudrost, zdrženlivost a rozvážnost; uznávající rozum, a přesto chápající a neutíkající od citů. Je někým, kdo umí studenty navést k samostatné cestě jako průvodce životem; uznávajícím lásku i soucit. Někým kdo podá studentovi pomocnou ruku. Do tohoto kontextu přicházejí studenti, sociologicky označováni jako generace Z. Tito studenti jsou zásadním způsobem spojeni s moderními komunikačními technologiemi. Používají sociální sítě pro budování sociálních vazeb a rozvoj svého sociálního kapitálu, jsou zvyklí rychle střídat činnosti, umělecká díla vystavovat na webech a informace vyhledávat i konzumovat na internetu, mnohem častěji než v knihách. I když i o tomto se dá polemizovat, protože mnohé naznačuje, že mezi mladou generací vznikají mnohé rozdíly sociálně-ekonomického charakteru a tyto rozdílí se spíše prohlubují. Což znamená, že každý nemá finanční zdroje na nové technologie. Nelze proto škatulkovat a házet všechny do jednoho pytle.

Přesto všechno propojení mladé generace prostřednictvím internetu má globální charakter a představuje velice významný integrační proces ve společnosti. Mezi svými známými a kamarády mají často řadu cizinců, čtou cizojazyčné weby a na rozdíl od předcházejících generací již zdaleka nerozlišují světy na skutečný svět a svět online. Jejich názory se nesou v duchu této integrace a vysokého stupně propojenosti mezi tímto a druhým světem, mezi domácí oblastí a jiným státem. Vzdálenost již nehraje takovou roli jako dříve a stále více a více se na vzdálenost díváme jinak a jinými měřítky. Stále méně a méně, vnímáme rozdíl mezi člověkem a robotem. Stále více se propojují jazyky a i Čeština je mnohem více Angličtinou, než kdysi Němčinou za Rakousko-Uherska. Zdá se proto, že čím více se držíme od sebe, tím více se propojujeme na úplně jiné úrovni a stále více a více se stáváme jedním organismem.

Možná se jedná o důsledek fungování jakési univerzální rovnováhy, která se pouze snaží věci vyrovnat a když se přidá na jednu stranu, snaží se rovnováha váhy srovnat kompenzací na straně druhé. Možná je ve své podstatě všechno stejné, pouze jinak rozložené a jinak strukturované. Možná nakonec vážně tolik nezáleží na obsahu ani na formě výuky, ale na vhodném rozložení obojího. Protože jen a pouze tehdy, se lze vyhnout extrému.

Vše se neustále mění (a to i když to ve své podstatě zůstává stejné) a proto je čas jednou ze základních složek lidského nazírání na skutečnost, což se promítá do prožívání člověka i do jeho vědomého řízení činností. Jen a pouze tehdy, pokud se mění poloha bodu, získáváme pocit pohybu a kontinuity času. To jak člověk prožívá čas, ale i jak je schopen vědomě a záměrně svůj čas rozvrhnout a plánovat, se stává významným psychickým aspektem a schopnosti člověka se seberegulovat a být plně autonomním. Právě proto, že život člověka probíhá v čase, se problematikou zabývali a zabývají filozofové, biologové, sociologové fyzikové, psychologové, prognostici, historici, ekonomové a mnozí další. Studium času a jeho vlivu na člověka či společenství patří mezi nejzákladnější a nejuniverzálnější a současné nejužitečnější téma ke studiu i pro praxi v životě.

Výzkum časového faktoru v lidském životě žáků

Podle výzkumu Pavelkové z roku 1990 a 2002 se opakovaně potvrzuje předpoklad, že kvalita srovnávání se s budoucností a způsobilost jedince svou budoucnost plánovat nezáleží pouze na vnějších výzvách, nárocích a příležitostech, které jsou před jedince kladeny. Přitom jsou limitována rozvinutím vnitřní dispozic umožňujících jedincům aktivně se vyrovnávat s budoucností.

I další výzkumy zaměřené vliv času v životě žáků dokládají závažnost období staršího školního věku pro rozvoj perspektivní orientace na budoucnost, jednak z hlediska vzniku vnitřních dispozic a jednak z hlediska vnějších podmínek. Žákovskou motivaci velmi silně ovlivňuje instrumentální motivace, kdy žák usiluje o dosažení osobně důležitého cíle a tato motivace má vnitřní povahu. Například dostat se na určitou školu, získat zajímavé povolání atd. Přičemž instrumentální motivace má pravděpodobně globálnější charakter. Pravděpodobně také zvyšuje i sílu dosažení cíle. Což podporuje hypotézu o možnosti propojení více motivací jako kombinace vnitřní a vnější motivace.

V případě instrumentální motivace, obzvláště té vnitřní, se nejúčinněji dosáhne skrze vytvoření potřeby. Je to právě potřeba, která nás motivuje jednat. Je proto jistě nesmírně důležité, aby žáci v takovém případě rozuměli tomu proč se na jakou školu hlásí, proč se učí to co se učí, jaké to má praktické využití. Pokud je žákům odpovězeno na otázku proč, tak se z nich stávají informovaní jedinci, kteří se obvykle sami dokáží rozhodnout co chtějí. Naopak pokud jim není na tuto otázku odpovězeno, obvykle nenajdou v učení smysl a význam, nebo při hledání smyslu tápou a chytají se povrchních potřeb. Pokud jim učitel smyl učení neposkytne, hledají jej žáci jinde. Pokud jej po nějaké době nenajdou, přestanou jej hledat a necítí potřebu se učit.

Snad prakticky každý člověk na světě je nastaven tak, aby ve věcech hledal smysl. Snad možná i proto lidé hledají smysl života už tisíce let. Nalezení smyslu pomáhá objevit účel.

Výsledky mnohých výzkumu proto opakovaně naznačují, že žáci kteří této motivace dosáhnou, získají velice významnou základnu i pro budoucí vzdělávání i pro praktický život. Velmi mě proto zaujalo, že do popředí vystupuje především instrumentální forma motivace, nežli třeba motivace založená na kultivaci ducha a mysli. Zároveň je třeba si uvědomit, že každý druh motivace v sobě určitou instrumentalitu obsahuje. I kultivace ducha a mysli může být vnímáno jako užitečné a praktické jeli jeho smysl a podstata správně pochopena. Jde však o příliš hluboké, abstraktní až filozofické téma, ke kterému se obvykle žák bez získání vhodného vhledu ani nedotkne. Bude jej vnímat neužitečně a neprakticky a bez jistého porozumění nepochopí, jak mu taková vědomost či dovednost přinese úspěch či štěstí.

Instrumentalní motivace je založena především na hledání úspěchu či štěstí. Učíme se věci, abychom něco měli, byli schopni získat a nestrádali. Toužíme mít určité školy a tituly, abychom získali lepší práci. Učíme se, abychom žili a přežili. Což je jistě ve své podstatě správně. Avšak povrchnost naší motivace nás často redukuje do účelových a vypočítaných rozhodnutí, kde zisk vytlačuje ostatní hodnoty. Žáci ochuzeni o hlubokou motivaci se zaměřují více na známky, tituly, lepší práci, a činí tím účelová rozhodnutí, která nejsou komplexní a vyvážená ale spíše účelová.

Tvrdím, že bez hluboké motivace, vychováváme spíše nešťastné a zmatené sobce, kteří věří, že pouze díky úspěchu dosáhnou štěstí. Nevěřím totiž, že tohle je správná cesta. Protože člověk nemá nikdy dost, a bude vždy něco potřebovat. Už jenom proto že nelze dosáhnout všeho, mu bude vždy něco scházet.