Krizové řízení pandemie/2.Kapitola - Krizová komunikace: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 274:
Většina odborné literaturu na téma krizové řízení a krizové komunikace vycházela původně proto z praxe, nikoliv z teoretického rámce. K tomu došlo až později, když se určitá metodologie dostatečně usadila jako životaschopná a obor dosáhl určité vědomostní a dovednostní šíře. Jádro této literaturu tvoří tedy praktické seznamy a vytváří jej odborníci, kteří mají zkušenosti z praxe přímo s řešením krizí, nebo působili v poradenství krizového řízení a konzultací. Přitom krizová komunikace je v odborné literatuře zaměřená především v podobě případových studií, podobně jako tomu je u mnoha dalších oborech založených na rétorice a mluvě. Popřípadě jsou založené na experimentálním testováním zkoumaných hypotéz. Případové studie a experimenty se obvykle provádí v rámci výzkumu v nějaké firmě.
Například společnost Coombs (ve studii z roku 2006) rozlišuje mezi dvěma typy výzkumu, ačkoli pouze ten druhý typ představuje skutečný vědecký výzkum. Ve studii z roku 2008 už rozlišuje mezi třemi typy výzkumu, ale opět představuje první typ výzkumu jako "lekce odborníků" či "praxe odborníků" a nepovažuje jí za vědecký výzkum. Druhý typ je vědecký výzkum a třetí typ představuje pouze jednu jedinou teorii "Coombsovu vlastní teorii situační krizové komunikace". Právě proto neustále roste poptávka po čistě vědeckém pojetí výzkumu, respektive komplexnímu vědeckému výzkumu.
První ze dvou výzkumných tradic je rétorická nebo textově orientovaná tradice. Výzkumníci se v ní zabývají především o studium krizové komunikace. Sem zapadá vše co se píše do tiskových zpráv distribuovaných medii. Jak se vyjadřují mluvčí o krizi na televizních obrazovkách a v neposlední řadě zkoumá, jak se organizace brání proti ústně proti útokům na jejich image a jak budují svou důvěru. Pro rétorickou nebo textově orientovanou tradici hrály zásadní roli tři teoretické zdroje inspirace. Tou první je omluvná rétorika. Jedna z nejpoužívanějších teorii v této oblasti od Wareho a Linkugela (1973), která je založena na rozlišení mezi čtyřmi faktory nebo strategiemi pro rétorickou sebeobranu (popření, posílení, diferenciace, transcendence) a čtyřmi postoji sebeobrany (absolutní, vindikativní, vysvětlující, zdůvodňující). Žánr individuální sebeobrany v komunikačním řízení, funguje na základě předpokladu, že organizace mají veřejnou osobnost a jejich zúčastněné strany jsou často vnímány jako jednotlivci.
Pokud jde o metodiku, většina studií prováděných v rámci rétorických nebo textově orientovaných výzkumných tradic byla prováděna ve formě kvalitativních případových studiích popisujících nebo analyzujících, jak organizace vybírá a kombinuje rétorické strategie z daného seznamu strategií verbální obrany.
== Epidemiolog koordinátor ==
| |||