Ztracené boty editovat
Tělocvikář ze základky se mnou a mými spolužáky věkem tak z 9. třídy základní školy podnikl výlet autobusem na kraj Prahy, do lesíka. Najednou se setmělo a spustil se slejvák. Měl jsem kousek za sebou, za místem, kde jsme vykonávali nějaké aktivity odložené boty, ze kterých jsem se přezul, abych si obul sportovní, které jsem měl v tuto chvíli na nohou. Chtěl jsem si je vzít, ale byla taková tma, že jsem to po chvíli vzdal, protože jsem měl pocit, že v těchto podmínkách bych je mohl hledat do rána. Řekl jsem si, že půjdu domů, a pro boty se stavím zítra. Uvědomoval jsem si riziko, že mi budou odcizeny a zdálo se mi docela pravděpodobné, že už je nikdy neuvidím. Na druhý den, když jsem se tam vracel, jsem se dozvěděl, že na místě došlo k lokální katastrofě, že tam vznikly záplavy a že tam někteří lidé přišli o život. Když jsem dorazil na místo, bylo tam po kolena vody a celá oblast zatopená. Plavalo tam tělo čerstvě utopeného mladíka, mladšího než já. To mi okamžitě dodalo sílu vykašlat se na ten nepříjemný pocit ztracených bot. Boty... Vždyť jsem mohl přijít o život. Bylo to kruté. Okolo místa, které bylo teď takovým jezerem, chodilo dost lidí. Potkal jsem tam v takovém ohraničeném průchodu, který obyčejně bývá mezi pavilony školy nebo školky, spolužáka ze střední školy, z vedlejší třídy, se kterým jsem se nikdy nějak moc nebavil. Něco tam popíjel s kamarádem a pozval mě domů. To bylo někde jinde o kus dál. Vešli jsme do domu a šli jsme na konec chodby doprava, kde měl byt v přízemí, jen pár schodů nahoru. Byl tam pes u dveří, u kterého jsem se bál, že mě kousne, ale jinak zlý nebyl. Jeho byt byl mírně zvláštní, trochu nezvyklý bizarní nábytek a rozmístění. Vysoké čalouněné stoličky na sezení, stupňovitá podlaha, ve smyslu, že část pokoje byla výše, druhá níže položená, strop byl v rovině. Prošla tam jeho máma i sestra. Já a ten spolužák ze střední jsme se chystali dívat na televizi.