Sny/Databáze/Kychot/2024-10-05

Sny/Databáze/Kychot/2024-10-05 pátek/sobota

Klíčová slova: violoncello, Jana, tanec, kalhotky, koupaliště, ručník, plavky, trenky, lavice, manželka.

Minulé období v reálu

• 2024-09-27 pátek: Jeli jsme Maďurákem do lesa a já pak hned zase do LB na setkání spolužáků ze ZDŠ. V LB jak jsem zavíral kufr od auta tak mi tam zůstala hlava a já si do ní udělal trochu díru. Krve jak z prasete, já tu krev chytal do papírových ručníků a snažil jsem se zastavit to krvácení. Viděl to nějaký pán, co šel kolem, a někde sehnal aspoň leukoplast a přelepil mi to. A říká, že by to chtělo asi nějaký štych, že ta rána je velká, ať si to nechám zašít. Tak se ho ptám, jestli mám jet do Paky, ale on řekl, že neví, že není místní. A já jako malý kluk s takovými častými klučičími úrazy jezdil vždycky do Paky na Polikliniku. Jenže do Paky se dalo těžko dostat, protože se tam budoval objezd a všude samé uzavírky. Tak jsem se zase pár km vrátil a pak přes Uhlíře do kopce a tamtudy někudy přes trať na Valdov a přes Heřmanice do Paky. Zaparkuju na plácku u řeznictví a jdu na Polikliniku a tam všude zhasnuto a nikde nikdo. Bylo asi 15:30 odpoledne. Nějaká pobočka zdravotní pojišťovny a až na konci nějaké chodby ordinace chirurga, který měl otevřeno jen do 12 hodin. Mnoho se toho za těch 50 let od mého dětství změnilo. Tak jsem si řek, že jsem blbec, proč jsem rovnou nejel do Hořic do nemocnice, tak přeci musí být furt nějaká pohotovost. Asi že mi tam umřel děda a teta, tak se mi tam nechtělo. No tak jsem jel přes LB zase do Hořic, chvíli jsem čekal a v ordinaci jsem zjistil, že nemám ani kartu zdravotní pojišťovny, ani občanku, a ani si nepamatuju svou adresu, jak jsme se nedávno přestěhovali, hlavně chtěli vědět PSČ a to je nějaký komplikovaný. Nakonec jsem ji vylovil z nějakého e-mailu v mobilu. Žádný štych, jen nějaké stripsy a hromadu Novikovova roztoku, takže to vypadá, jako by mi na hlavě seděl nějaký zelený brouk. A tak jsem jel zpátky na setkání spolužáků, pařili jsme asi do 23 hodin. Přespal jsem u F.
• 2024-09-28 sobota: Prospal jsem se, pak jsem se vrátil do lesa, za těch posledních pár týdnů zase hromada zrzavých stromů. Soused měl asi velké polomy, že si na ně zjednal nějakou firmu, už tam stála velká vyvážečka.
• 2024-09-29 neděle: V lese. Od rána už u souseda řádila ta vyvážečka. Koukali jsme v mobilu na Verunu, kázala v Braníku. Pak jsme se rychle vraceli autem domů, abychom stihli Tomášovy narozeniny. Přespal jsem u nich.
• 2024-09-30 pondělí: Od F. brzo ráno rovnou do práce, začíná zimní semestr, celý týden úvodní semináře, byl jsem tam až do večera, pak do Dejvic do Pivní Pohotovosti na jeden Summer Ale Ovipistán a na tanečky DA, pak hned domů.
• 2024-10-01 úterý: Konečně se mi podařilo dodělat daňové přiznání za rok 2023. Ve škole jsou v úterý zahraniční studenti a ty má Alex.
• 2024-10-02 středa: Brzo ráno jsem ještě stihnul přes DAP+ podat to přiznání a zase do školy až do 17 hodin. Ještě jsem stihl sprchu a k Adéle na tanečky, přišla i A., M. a dvě N.
• 2024-10-03 čtvrtek: Dopoledne jedu autem do DEKu, ale blbě jsem odbočil z okruhu a tak se tam tak různě motám kolem dálnice podle navigace, v DEKu čekám, až mi naloží roli 100 m² geošky 200 g/m² a hned vystřelím do Motola, stihl jsem to do začátku vyučování na poslední minutu. Máme dvě dvouhodinovky. Pak za mnou přijdou dvě ukrajinské uklízečky a chtějí, abych jim vyšetřil perimetr. Ta první mladší celkem ještě dobré, ale té druhé je přes 50 a tam to vidím jako dost špatně, jako incipientní glaukom. No tak co s ní? S přijetím na motolskou oční kliniku dělají hrozné drahoty a trvá to několik měsíců a mezitím člověk prakticky oslepne, Edovi se to tak přihodilo. Tak mu po messengeru posílám ty obrázky a ptám se ho, jestli mám napsat tomu očnímu doktorovi, který ho vyšetřoval nejdříve, anebo té doktorce. Večer z domova ještě volám Jarce, jestli by se zítra nezeptala té své kamarádky na poliklinice na očním, jestli by ho nevzala, ale má to taky komplikované, tak že ne.
• 2024-10-04 pátek: Od rána ještě řeším tu uklízečku, posílám ten nález té Edově doktorce, a pak to jen tak tak stíhám do práce, stíhám to tak akorát chvíli před začátkem semináře. Potkám se ještě se Zdeňkem, ten radí napsat sekretářce na oční, tak ji hned píšu. Pak se na chodbě potkáváme s Edou, napadlo mě hledat nějaké soukromé oční kliniky. Já té uklízečce ukrajinsky skoro nerozumím a navíc je to s ní nějaké komplikované, jak to má s tím svým doktorem, ani Eda tomu moc nerozumí, že prý ten její doktor jí nechce to oční vyšetření napsat, že má nějaké vyčerpané body nebo co a že by mu to VZP neproplatila. Nechápeme to. Eda jí radí, aby v sobotu hned šla na pohotovost do Vinohradské nemocnice, má to ze Žižkova kousek, a tam že ji musí přijmout, když jí ta bolest z toho oka vyzařuje co celé hlavy. No pak jsme s kolegou ve škole až do večera, hlavně dávám dohromady to EEG, za ten bezmála rok jsem už skoro zapomněl, jak se to má složit dohromady a jak se s tím pracuje. Já zůstávám v práci až pozdě do noci, ještě se stačím aspoň osprchovat. Zelený brouk z hlavy se mi chystá už pomalu odletět.

Obsahy snů

ZUŠ

Odněkud jsme přijeli, něco jsem ještě dělal a pak jsem šel do nějakého velkého domu s takovou dost velkou vstupní halou, scházelo se kousek dolů, a vidím tam Janu M. Tak jsem se s ní jen na dálku pozdravil a chtěl jsem zase odejít, ale právě začínalo něco jako ta Akademie (na které jsme nebyli), a tak jsem si říkal, vlastně proč ne, můžu se tam taky na chvíli podívat. A nesl jsem nějaké violoncello, nevím proč, a tak jsem se zalekl, když mě tam s tím violoncellem uvidí, že budou chtít, abych taky hrál, a to já neumím. Tak jsem to cello položil tam na zem v té vstupní hale a šel jsem dál.

A tam byla zase dost velká hala, velká jako velká tělocvična, s parketem. Jenže se to udávalo pouze na necelé čtvrtině té plochy, vlevo za tím vchodem. A byly tam dvě a dvě řady židlí naproti sobě a mezi nimi nepříliš široká ulička – asi tak sotva dvaapůl metru. A mělo se tancovat jen v té uličce, po stranách na těch židlích seděli diváci. A v čele té uličky byly další židle a na nich seděli muzikanti.

A v té taneční uličce byl nachystaný jen jeden taneční pár. Myslel jsem, že to budou nějaké historické tance, ale muzikanti spustili něco dost rychlého a ti dva začali tancovat nějaký mně naprosto neznámý tanec. Něco rychle šmrdlali nohama a hlavně ta dáma vysokou frekvencí natřásala svou prdelku. Měla minisukně nebo spíš nějaké takové asi zelené šatečky s krátkou jakoby sukýnkou a jak jsem seděl na židli v první řadě (ve směru od vchodu to byla ta pravá řada, blíž ke středu sálu), tak jsem jí koukal až na ten zadek, jak se jí natřásá. Ale neměla ho holý, měla malé bílé kalhotky, a tak jsem se z celého toho tance soustředil hlavně na tu její natřásající se prdelku v bílých kalhotkách a jestli náhodou neuvidím i něco víc, když se trošku předklonila.

A pak mě z té podívané vyrušila nějaká jiná dáma, přišla ke mně a vyzvala mě k tanci. V podstatě v té uličce bylo místo maximálně tak na dva páry, takže bychom se ještě vešli. Ale já jsem se bránil, že ten tanec neznám a nechtěl jsem se ztrapňovat.

A pak se ta dáma nějak proměnila anebo vyměnila, už nevím, jak k tomu došlo, ale proti mně místo té dámy stál nějakej chlap a šklebil se na mě. S takovým černým strništěm po ksichtě. No a s tím se mi už teprve tancovat nechtělo.

Koupaliště

No a pak jsem nějak zjistil, že vedle té budovy (od směru, kterým se vcházelo hlavním chodem, tak po levé straně) je nějaké koupaliště, celkem velký bazén s teplou vodou, a skoro žádní lidi, tak že si půjdu zaplavat. Možná to nebylo před tou budovou, ale jen se ta scéna trochu proměnila, že tam zkrátka byl ten bazén. Tak jsem asi chvíli plaval, podrobnosti si nepamatuju, a možná že jsem se na to jen chystal.

Šel jsem zase někam dovnitř, něco jsem dělal, a moje žena mezitím uklízela nějaký náš bordel do tašky a někam ji nesla ven, možná do auta. A já dostal chuť si (zase) zaplavat a zjistil jsem, že tam už nic nezbylo, že mi nejspíš odnesla i ručník a plavky. Tak jsem se na ni trochu naštval. A šel jsem z toho sálu, jako že půjdu za manželkou, jestli mi ty věci neodnesla, ale ne tím hlavním vchodem, kterým jsem přišel, ale bočním, naproti tomu, kterým jsem přišel od toho koupaliště.

A vyšel jsem po několika sestupujících schodech do takové široké chodby, jako bývají ve školách. A teď koukám, že na těch schodech leží naházené nějaké mé věci, mezi nimi i hnědý froté ručník, takový, který jsem si zapomněl po sprchování před třemi lety, když jsme měli taneční kurs (předplesové opáčko) poblíž Jiřáku, a staré vybledlé plavky adamky, které jsem měl ještě jako asi patnáctiletý kluk.

A tak jsem si řekl, že nemusím už chodit za manželkou, že použiju na plavání tyhle věci, a protože na té chodbě nikdo nebyl, tak že se převléknu rovnou tam. Uvažoval jsem, jakým způsobem si na sebe obléknu ty adamky, ony byly konstruované tím způsobem, že se daly i podvléknout pod trenkami, aby se člověk na veřejnosti neukazoval nahý, ale bylo s tím víc práce. Ale nikdo tam nebyl, tak jsem si řekl, no tak co. A u stěny té chodby byly narovnané nějaké školní lavice. Tak jsem šel k těm lavicím a začal se u nich svlékat.

A najednou ke mně zezadu přišla nějaká paní a něco mi začala vyprávět, už nevím co, ale toho plavání ani mého svlékání se to netýkalo, takže jsem v tom normálně pokračoval, seděli jsme už vedle sebe na zemi, dole vedle těch narovnaných školních lavic. Svlékl jsem si vsedě na zemi trenky a říkal jsem, no to by bylo dobrý, kdyby se právě vrátila manželka. No a taky že jo, na druhém konci chodby se objevili nějací lidé a mezi nimi i moje manželka a šla k nám.

Ale co bylo potom, to už nevím, asi jsem se probudil.