Sny/Databáze/Kychot/2009-04-01 úterý/středa
Klíčová slova:
Předchozí den
editovatVečer
editovatObsahy snů
editovatakumulátor
editovatNěkde jsme s nějaskými lidmi, a nahoře na nějaké hromadě prken nebo čeho je takový starý dlouhý akumulátor, jakoby nějakých 150 Ah z nějakého autobusu, a šikmo, tak se ho snažím dát trochu do roviny, aby z něj nevytékala kyselina. A koukám pod špunt, a kyseliny je tam dost. A vedou k němu nějaské dráty, takže to dávám trochu do pořádku, aby se nabíjel. Ale ty dráty k těm kontaktům jsou jen tak nabastlené a za chvíli se urvou, a já si najednou nejsem jistý, kde je plus a kde mínus, tak to tak všelijak zkouším, když to přepoluju, jestli to hodí velkou jiskru, abych to podle toho poznal. Ale pak si všimnu, že to tam je na těch kabelech napsané, červené plus, a že jsem to měl možná obráceně, ale že ten akumulátor byl už tak vybitý, že to ani žádnou velkou jiskru nehodilo. Tak to tak nějak pořeším a mám dojem, že už se to bude dobře nabíjet. Jen ještě vyřešit spojení jednoho kabelu, tam je jeden hubený a jeden moc tlustý, nejlepší by bylo mít svorku, ale tu nemám, tak to jen tak nějak musí vyřešit, jak to zakroutit dohromady.
návštěva u Graciana
editovatGracian mě pozval, že ám k němu přijet na návštěvu k jeho rodičům a přespat u něj. Tak jsme se tam stavili jen krátce a šli jsme hned do hospody. Byli tam samí nějací vesničtí strejci a pili tam jen panáky nějaké bílé tekutiny, něco jako slivovice nebo vodka nebo něco takového. A Gracián pak už nějak odešel a někdo i nabízel velkého panáka. Tak jsem si ho chtěl dát, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl, že ještě musím někam přeparkovat Hurvínka, a to jsem si říkal, že přeci nemůžu chlastat, aby mě nechytli. Tak jse jim řekl, že jdu přeparkovat auto a pak že se vrátím a dopiju si to.
A šel jsem hledat místo, kam ho zaparkovat. Protože jsem měl blbé baterky a nevěděl jsem, jestli bych to ráno zase nastartoval, tak jsem hledal místo na nějakém kopečku. A patal jsem se lidí, a nějaký chlap se zasmál a říkal, to je přeci pitomost, já nevěděl, čemu se směje, pak mi došlo, že chce říci, že je tu samá rovina a že tu žádný kopec není, to že bych musel jet až tam dozádu na ten kopec, co je v dálce, a jasou tam i skály.
Ale mě to nedalo, říkal jsem si, přeci nějaký kopec někde být musí. A šel jsem dál a skutečně tam trochu kopec byl, jenže to byla taková úzká silnice a hyned křižovatka. A také jsem jakoby zaparkovával u té silnice, ale viděl jsem se svrchu, jako bych si hrál s nějakou hračkou autíčka. A tak jsem jakoby zasouvával ke straně a přitom jsem najel až do protisměru a z hlavní sem zrovna zatáčel nějaký osobák, ale zastavil včas a nenaboural. Ale tak jsem si říkal, že tady je to blbé, a šel jsem na tu hlavní a po ní doleva a hned bylo zase nějaké městečko nebo vesnice.
A tam bylo takové jakioby malé náměstíčko a pak taková cestička ke kostelu, a ta byla trochu do kopečka, to jsem si říkal, to by na rozjetí stačilo. Tak jsem tam šel a ještě koukám na druhou stranu, tam ta cesta byla zase už dost prudká a kamenitá, to jsem si říkal, tady by to už mohl být problém.
Tak jsem se brátil, tam byla taková vidlicovitá odbořka přímo k tomu kostelíku, to jsem si říkal, tady bych to mořná rozjel, ale musel bych prudce zatočit přes tu vidlici, byl by to tkový hup a to nevím, jestli bych samospádem přejel a nezůstal tam viset.
A šel jsem dál, a došel do nějakého lesa. A v tom lese byla spousta lidí. A bylo už kolem půlnoci, ale přitom bylo docela světlo. A někdo říkal, že je to zrovna nějaký bod zimního slunovratu, ale že je to nějaký jev, jako jsou "bílé noci" někde u polárního kruhu.
A byl tam takový jakoby plácek a na něm si hrála hromada dětí a najednou se strou spadla taková obrovská suchá větev, ale fakt to byl kus polena, tak půl metráku, spadlo to kousíček od nás, co jsme stáli hned u toho strou. A já vydal nějaký zvuk a nějaká pení vedle mě se zeptala, jestli mi to spadlo na nohu. A já, že ne, ale že jsem měl strach, že to spadne na ty děti, že by je to rozmačkalo.
A pak jdu kus dál tím lesem a koukám, že padají další kusy dřev, a zrovna asi dva kusy na mě a já nevím, na jakou stranu uhnout. Tak si lehnu na zem a namísto, abych se kryl, tak jse pečlivě pozoruji, jak padají, padají na mě dost pomalu, asi jako Tetris. A tak se soustředím, abych je stačil rukama na poslední chvíli odstrčit stranou, a daří se mi to. Tak si říkám, jak jsem dobrý a že mě ostatní určitě pozorují, jak machruju.
A pak všichni ostatní se dávají na úprk, že na nás jdou z vedlejší vesnice. Tak jsu dolů na silničku a jak všichni utíkají doprava, tak já tam zůstanu stát a zlaeva už se valí nějaká horda. Tak si seznu na zem a zůstanu sedět a čeká, jestli se mi vyhnou nebo ě zlmlátí nebo ušlapou. Ale všimnou se mě a jsou celkem přívětiví. Znají spoustu písniček a jedna starší dívka z nich to předzpívává celkem hlubokým altem, občas nasadí ještě asi hlouběji, než by měla a pak jí to vyjde fakt dost hluboko. Tak se divím, kolik těch národních písní znají.
A pak jsim říkám, že hledám to město, kde bych měl přespat u těch lidí, že jak jsme šli do té hospody, tak jsem už zapomněl, kde to je. A oni se mě ptali, jak se jmenuje, a já si nemohl vzpomenout, a pak mě napadlo, jo to bude asi ještě zrovna po téhle cestě, a to bude asi Valmez nebo tak nějak, a oni, jako že jo.
Pak nevím, jestli jsem nějak ještě řešil ten autobus, ale pak jsem se zase vrátil do té hospody a že si dopiju toho panáka. A už tam skoro nikdo nebyl, asi už měli po zavíračce, na stole stojí ten velký panák, je toho asi decka, ale je nějaký kalný, jakovy slabé kafe. A já koukám, že tam je v něm nějaká hlína, že mi tam někdo mezitím nasypal hlínu. Tak se rozčiluji, jaký blbec mi tam nasypal hlínu a kdo to má teď pít. A přemýšlí, jestli by se to dalo vypít, i když tam je ta hlína, jestli by se usadila a šlo by to vypít.
A jdu k jinému stolu dozadu jakoby k výčepáku a tam jsou na stole housky, ale koukám, zase jseou všechny v hlíně. Tak říkám vrchnímu, cože to tu máte všude samou hlínu.
A jdu zpátky k tomu svému panáku, jakože když je všude spousta té hlíny, tak že mi ta trocha v tom panáku vadit nebude, a koukám, mezitím mi tam někdo přisypal další hrst čerstvé hlíny, ještě je asi ve dvojcentimetrové vrstvě nahoře.
Tak já se pustím do toho chlapíka, co secí u toho stolu na lavici pod oknem, on už tam sedí schýlený, jakoby přebral. Tak jako chvíli na něj, že mu rozbiju hubu, a on pak zvedne hlavu a zase se pustí do mě, co si na něj dovoluju, že on i to neudělal. Tak se trochu zaleknu rvačky a zase ho uklidňuju, ať se teda nezlobí, poplácávám ho po rameni a jako že dobrý, kamaráde.
No a pak jseu zase nějak hledat to místo na přespání k těm lidem a pak už nevím.