Databáze/Sny/Kychot/2008-09-28
Klíčová slova: zpěv, Jednota bratrská, píseň, noty, sbormistr, potok, Martin Rohr
Večer
editovatPoslední noc ve srubu ze soboty na neděli, v neděli je sv. Václava a tak jsem se vypravil do vesnice do Sokolovny na tzv. Svatováclavskou pouť, ale se sv. Václavem ani s poutí to moc nesouviselo, byla to taková vesnická tancovačka, nejdřív asi do 21:30 hrála nějaká místní asi desetičlenná dechovka a starý chlápek s mladší ženskou zpívali k tomu nějaké lidovky, několik osmdesátiletých babiček (často dvě babky spolu, jen některé měli s sebou dědečky) zavrtěli valčíček, do polky se nehrnul nikdo. Po nich nastoupila čtyřčlenná partička chlápků ve věku tak 25–50 let (el. kytara, baskytara, bicí, zpěv), začali nějakým šlágrem 60-tých let, co zpívával Pavel Novák, a přešli zřejmě do současné tvorby, kterou už já ani moc neznám. (Nejdřív se odvážil takový vytáhlý klouček, vytáhnul postupně dvě ženské na nějaký ploužák, pak tam řádili už jen tři kluci a teprve časem se začaly přidávat i nějaké holky. Žasnul jsem, co je to tam za místní geny, asi polovina ženských byla v rozsahu tak cca 140-160cm, vypadaly jen jako zmenšeniny průměrně vysokých ženských, žádné Liliputky.) Asi po hodině to kapela sbalila a nastoupil nějaký diskjockey v červených montérkách a pak se teprve zábava řádně rozjela. V podzemní kuchyni neustále čtyři ženské vyráběly bramboráky za dvacku, jednoho jsem si dal, dopil jsem třetího Krákoru a šel zpátky do lesa – na kostele bylo asi 23 hod.
Obsahy snů
editovatZpěv
editovatByli jsme v nějakém velkém sále a bylo tam kromě Čechů i hodně hostí ze světové Unitas fratrum a měli jsme na zahájení něco zpívat, asi nějaký žalmík, jenže se zjistilo, že hodně lidí, hlavně ti zahraniční, nemají noty, že jsme jim je zapomněli rozdat. A tak Jana hned někam odběhla a vrátila se se štosem takových jakoby časopisů asi A5, a teď nevím, jestli to byly nějaké nové zpěvníčky anebo nějaké časopisy, ve kterých také byly nějaké písně, ani jsem neměl čas se do nich koukat, hned aby se rozdávaly lidem. Jenže to byly asi dvě různá čísla, takže se muselo dávat pozor, které se má rozdávat. Ta správná měla na obálce nějaký hnědý proužek a jiný rok a měsíc. (Jenže na konec se to stejně ještě nějak popletlo, snad tam byla i nějaká tisková vada na obálce, takže někteří lidé dostali špatné číslo.)
Tak jsem zběsile běhal po sále a rozdával ty noty a pak jsem zjistil, že mi už nějak rychle ubývají, takže se na všechny stejně nedostane, tak jsem na ty lidi volal anglicky, že jako dva lidi mají mít jedny noty dohromady. (Ale asi jsem to říkal nějak divně, teď si vzpomínám, že namísto two persons jsem v tom snu říkal people nebo tak nějak. Kupodivu jsem se ale v tom snu sám sobě divil, jak to s tou angličtinou perfektně zvládám, jen že člověk musí mít odvahu a jít do toho a mluvit pořádně nahlas.)
A pak auž nevím, jak to tam dál přesně probíhali, něco se začalo zpívat, ale já sám jsem pro sebe noty neměl anebo jsem so to tam nestačil najít nebo co. Pamatuji si jen, že pak jsem šel z toho sálu ven nějakou chodbou do nějakého jiného sálu a tam nějaká velká hromada také něco zpívala, jenže něco jiného.
Najednou se nějaká ženská rozběhla k nějakému piánu, co byla vzadu, vrhla tam nějaký akord a lidi začali zpívat. Pochopil jsem, že jsem asi někde v zadní části toho sálu, nebo to dokonce byly nějaké dva sály, že sbormistr byl někde vepředu, toho jsem neviděl, a tohle že měl jen nějakou korepetitorku, která mu vždycky na začatku skladby dala nějaký akord. A protože to bylo vzadu a nebylo tam už moc slyšet, tak tam ti lidi mezi sebou tak potichu žvanili a lehce pomlouvali toho sbormistra. Říkali i to jméno, to jsem ale teď už zapomněl, ale v tom snu jsem si vzpomněl, že jsem to jméno někde slyšel, že je to dost profláklé jméno, že je známý tím, že vede takové obří kursy pro množství lidí.
Nakonec zpívali nějakou píseň, která začínala "Láska má, láska má, ..." – a nejspíš asi až po probuzení jsem si uvědomil, že to začínalo podobně jako "Káča má, Káča má". Alespoň co do rytmu těch prvních veršů, melodii si už nepamatuji, protože jsem se nějak snažil po sluchu se orientovat v těch čtyřech hlasech, protože jsem neměl noty. A tak než jsem se stačil přidat, tak už byl konec, a nějaký kluk se ptal, proč jsem si taky nezazpíval, a já, že jsem neměl noty, a on, no ten tenor bys chytil podle sluchu, ten byl přeci jednoduchý, a já, no jo, to byl, to jsem moh'.
A pak to skončilo a lidi se valili ven a já se dal do řeči s nějakou holkou, myslím, že s sebou táhla i nějaký nástroj v pouzdru, a ta na toho sbormistra také nadávala, jako že to nemá valnou úroveň, že to dělá pro masy a tak. A já jí říkám, "co bys chtěla? Chtěla bys zpívat operu nebo co? No ona i opera se dá zpívat amatérsky, proč ne. Ale tady těm lidem se to líbí, tak jim to dobřej, tu radost." A ona, že vlastně jo, a dala mi víceméně za pravdu a už přestala brblat a ptala se mě, jestli mě to zajímá, jestli chci nějaké noty. A já, že jo, tak ona, že jich má hodně a začala se v nich hrabat, byly to ale většinou spíš takové malé lístečky, ani ne jako pohlednice, na každé byla vždycky jedna jednoduchá písnička, takže se to dalo dobře nosit sebou a byl jich už pěkný balíček, skutečně to měl takhle natisknuté ve velkém pro ty masy, takhle tam mohli brát jednu písničku za druhou, ale některé byly i na větších arších. Tak mi je dala a já si je naházel do nějaké obrovské placaté tašky, vevnitř z takového tvrdého igelitu, taková spíš čtvercová aktovka přes rameno.
A pak se scéna zase nějak změnila a byl to asi zse nějaký jiný sbormistr, takový starší vysoký prošedivělý pán to byl, asi také cvičil nějaké amatéry, takže ten zpěv tak moc perfektní nebyl, a výuka mu už skončila, tak vyšel ze své vily, kde to s těmi lidmi cvičil, a šel po cestě ke svému sousedovi, to byl už nějaký hodně velký hudební umělec, a omlouval se mu po sousedsku, že to chudák musí poslouchat, jak tam vedle něj cvičí s těmi amatéry, že to asi pro něj musí být hrozné, a on, jako že nic, to se snese a převedl řeč na nějaký potůček, který mu zurčel před domem a pak protékal před domem a on vyprávěl, že tam byl nějaký fyzik a ten zkoumal, jak ta voda tam naráží na ty kameny a jak tam zurčí a vydává přitom ty zvuky, že ten fyzik se jmenoval Martin Rohr, a já se v tom snu divil, jak to, že Martin, když se přeci jmenoval Niels, jenže asi až po probuzení jsem si uvědomil, že on mluvil o Rohrovi (možná i nějaká narážka na tu rouru), zatímco já měl na mysli Nielse Bohra.
Ráno
editovatV noci zase občas štrachal nějaký myš, ale ráno už byl v pastičce.
Probudil jsem se někdy po sedmé hodině, venku byla jště mlha a asi 5°C (vevnitř aso 7°C). Zapisuji to asi od 7:30 do 8:30. Jsem rád, že jsem si večer dal jen ty tři dvanáctky a tu čtvrtou už ne, takhle to myslím bylo pro mě optimální.