Sny/Databáze/Kychot/2008-04-27

Sny: Databáze/Kychot/2008-04-27 sobota/neděle

Počítače, počítače

To už nevím vůbec, co bylo, ale bylo to někdy na začátku, protože jsem se probudil a šel se vyčůrat. A byly teprve asi dvě hodiny v noci. A já si říkal: ,,No jo, to se dalo čekat, zase se mi zdá o nějakých pitomých počítačích."

Jidlo v autě

Nějací lidé spěšně nasedají do auta, je to v naší ulici, jakoby před číslem 5, ale parkují tam šikmo k chodníku. Někdo je vyhání, že potřebuje také vyjet nebo zajet nebo co, tak aby rychle vypadli. A jedna mladá žena ještě nedojedla, tak si sedá dozadu a oni jí tam to jídlo házejí, aby ho dojedla za jízdy, ale je tam i něco tekutého, tak si říkám:,,Ono se jí to asi rozlije." Tak oni vycouvají a couvají až dolů k průchodu. Najednou jsem s nimi v tom autě. Jídlo se kupodivu nerozlilo, zvládla to. A teď ujíždějí zase nahoru (je to slepá ulice, ta naše), a najednou nějaký problém s motorem a oni jsou rádi, když se jim podaří na poslední chvíli zajet zase na to samé místo, ze kterého předtím vycouvali, než jim motor chcípne.

Anténa do bavoráku

Můj spolužák ještě ze školy, Petr B., co bydlel v našem domě, nese nějaké divné měděné či mosazné různě zakroucené trubky a další část armatury do auta. Furt nechápu, k čemu to je, a beru si to do ruky a prohlížím si to, a pak se nějak vysvětlí, že je to vysouvací anténa, a že ji jde zabudovat do auta. Tak do toho jeho auta vlezu a nějak, že prý je to bavorák. Mně to tak nepřipadlo a říkám, že mi to připadlo spíš jako "oplechovaný trabant". Ale pak uznám, že ten interiér je vskutku zajímavý, má to obrovské čelní okno, stoupající hodně nahoru, ten prostor se dozadu zvětšuje, vypadá to skoro už jako kostel.

Chemikálie, jód

Někde učím s nějakými holkami (asi kolegyně učitelky, či snad studentky) nějakou chemii či co, anebo připravujeme nějaké věci na pokusy, anebo je spíš zase uklízíme. A je tam taková divná lahvička, místo rovného má takové zašpičatělé dno, ale je v něčem, aby se nepřevrátila. Má špunt, ale ten tam jakoby nepasuje zcela přesně, ta lahvička i špunt jsou z jiné hmoty, něco z toho je umělohmotné nebo gumové nebo skleněné nebo takové divné. A v té lahvičce je krystalický jód. Tak se ptám té holky, proč je to v téhle lahvičce, že mi je jasný, že musí být zavřený, aby nevysublimoval, ale že jsem zvyklý, že se jód dává do skleněných lahviček se zabroušeným hrdlem, tak proč je to tady v té divné nádobce s ještě divnějším špuntem. A ona, že to je jasné, že zabroušené hrdlo se zabroušený špuntem by bylo lepší, ale tady zkrátka nic lepšího nemaj, to je celé to tajemství.

Barvičky

Někde ve skříni je taková divná barvička, v takové malé plastikové lahvičce, a já koukám, co je to zač a co se s ní dělá, a jak se s ní maluje a na co. A divím se, že je jen jedna, ale po chvíli nacházím další, zbytky z jakési sady.

Papír

Bylo to někde v práci a já tam viděl ve skříni pár balíčků načatého kancelářského papíru a říkal jsem si, že si jich musím pár vzít k sobě do tiskárny. A byl tam takový zbytek asi půl cm vysoký, který ležel na tom původním obalu. Tak jsem ho vyndal i s tím obalem a strčil ho zpátky do toho obalu. A najednou jsem si všiml, že to není běžný bílý kancelářský papír, který se dává do tiskárny. Byl jakoby ten starý papír, možná do psacího stroje, s různými vlákny, a já si říkal: ,,Ten asi do tiskárny dát nemůžu, to bych ji zničil, no ale můžu si ho vzít na všelijaké poznámky." A teď na něj koukám pečlivěji a on je takový lesklý. A má v sobě takové výrazné modré žilky. Možná, že kdyby se to prohnalo tou tiskárnou, tak by to bylo i hezké, ale kdo ví.

USB

Nějaké USB v nějakém notebooku, nějak se to vysouvalo z kraje displaye, jakoby USB IR port to vypadalo, nebo jakoby flash disk, nebo pero, kdovíco a k čemu to bylo.

Vozíčkář

Byla to postava velkého chlapce, snad ve věku studenta či mladého muže, poměrně vysoká, ale pokřivená. Bylo to na takovém místě, malá křižovatka, ne silnic, cest, taková směs hlíny, kamenů a asfaltových zbytků. Z té cesty se muselo sjet kousek dolů na jinou cestičku a byl to už roh jakéhosi hřišťátka či co. A onen muž na vozíku to jaksi nezvládnul překonat tu terénní nerovnost, tak z toho vozíku vstal a přešel to za pomocí berlí šouravými přísuny. Jenže při tom trošku rozryl ten povrch. A tak misto berlí vzal hrábě a snažil se ten povrch opět uhrabat, aby po sobě nezanechal stopym a opět za sebou tahal ty šouravé nohy, ale tentokrát jimi tu zem spíš uhlazoval než rozrýval. Vykonal práci a usedl znova do vozíku. Dost možná, že jsem ho ani předtím neviděl v tom vozíku přijíždět a vstávat z něj, ale až nyní jsem si všimnul, že ti dva k sobě patří. Považoval jsem to za hrdinský výkon, že onen chlapec překonal tu terénnní nerovnost bez cizí pomoci a navíc ještě po sobě uklidil trochu toho rozrýpaného povrchu, což mi vzhledem k tomu, jak ten povrch byl už předtím poničený a neudržovaný, připadlo skoro zbytečné, takže jsem ten akt chápal spíš jako symbolické gesto člověka, který natruc svému postižení je nad věcí.
Člověk usedl tedy zpět do vozíku a já si pamatuji na jeho černé kožené rukavice, kterými se opřel do kol. Onen vozík už byl hrozně vetchý, kola na křivo, ráfky nějak divně šmajdavé a pneumatiky, ani nemluvit, zpuchřené a oježděné, ani to nevypadalo, že by byly nahuštěné. A tak se do těch kol opřel a mně přišlo, že odjíždí jako vítěz, který vyhrál nad přírodou, nad jinými i nad sebou, ale on se v tu chvíli rozplakal. Nevím, jak jsem k tomu předhozímu dojmu, který ve mně vyvolal, přišel, jestli jej ve mně vzbudil on sám svým výrazem a svým chováním, anebo jestli to bylo jen neporozumění jeho těžké situaci. Ale v tuto chvíli to propuklo, a vylila se s tím pláčem i jeho zahořklost, snad zahořklost vůči cobě, vůči jiným, vůči světu, vůči osudu. Jakoby tím velkorysým gestem najednou vyčerpal všechny vnitřní síly, které v sobě ještě měl.