Podoba konce světa
editovatByl jsem zastižen ve Vojníkově. Dostal jsem nabídku, že mohu s nimi odjet. Říkal jsem si, kam chcete před koncem světa odjet. Dostal jsem exkluzivní nabídku, ale nebyl jsem připraven. Požádal jsem o pět minut, ale dostal jenom dvě a to ještě tak neurčitě…
Běhal jsem z jednoho místa na druhé a přemýšlel co bych si měl vzít. Čas neúprosně plynul a k odjezdovému místu to bylo daleko. Postupně mě docházelo, že si snad ani nic brát nemusím, ale přece bych si vzal nějakou nejoblíbenější knížku a uchránil ji před koncem světa.
Začal se zvedat vítr, hnala se mračna. Otázka konce světa mě vrtala v hlavě už delší dobu. Jak si to všichni představují? To přeci nejde z ničeho nic vše zničit a odstranit člověka z povrchu zemského. Takhle brutální to nebude, to bude vypadat nějak jinak (například že lidstvo ztratí své hodnoty apod.).
V myšlenkách a nerozhodnut co si vzít sebou, abych před koncem světa ujel na sever mě zastihl – konec světa v té malé jihočeské vesničce. Přišel temný mrak, ze kterého začaly lítat blesky. A přišli i oni…
Nebolelo to. Upadl jsem do stavu bytostné neexistence. Moje tělo se začalo hroutit, k zemi, ale určité síly ho před pádem zadrželi a začali zpracovávat jeho nejniternější podobu – paměťové banky v buňkách a v mozku. Moje mysl neodešla a mohla to vše sledovat zvenčí.
Oni přišli a začali přepisovat moji nejniternější podobu, moje vzpomínky. Pomyslel jsem si, chtějí mě uvrhnout do zapomnění, něco si nesmím pamatovat, nebo mě dokonce promění v něco úplně jiného než byl člověk a jeho tělo. Pozoruje chvíli co se děje, jsem si však povšiml, že naopak něco získávám a jakoby se uvolňují bariéry zapomnění. I tělo se měnilo ač zůstávalo stejné. A pak se začali rýsovat i oni – Bohové – do podoby lidských těl i když přeci jenom jiní. Postupně jsem chápal, že něco dostáváme (a každý možná něco jiného). Něco dostáváme, nebo se uvolňují záklopky zapomnění na počátek. A zároveň se měníme, aby jsme mohli žít s nimi. Oni – Bohové naši tvůrci – přišli na zemi s námi žít a musí nás trochu upravit, aby jsme s nimi mohli soužít.
A pak se mi zdálo ještě něco, ale pořád jsem ještě myslel na tento zážitek.