Zas jsme hledali pachatele
editovatZas se mi zdál tenhle sen, resp. měl jsem pocit, že toto jsem už prožil, takže jsem mohl předvídat následující kroky. Lezeme do takové ruiny kostela obrostlé stromovím a keři. Zevnitř kupodivu vypadá zcela jinak než z venku, kde jsou to holé stěny a místo dveří a oken v cihle vybourané díry. Uvnitř je vybílený s chudou dekorací, křížem oltářem a kobercem na nohami ošoupaných mramorových deskách. Hledáme pachatele, který něco provedl a mohl by se tu ukrývat. Je to trojlodí, ale síňové jednolodí. Sloupi jsou pouze v okolí presbitáře. Jsou zdvojené, čili je zde presbitérium pak dvě síně a nakonec věnec chórových kaplí. V průčelí kostela jsou pak sloupy oddělující místo z varhany. Jsou tu jakoby dvě příčné kaple. Jedna před Vítězným obloukem - tam kde klasicky bývá a druhá hned u vstupu. No prostě architektonicky zajímavé. Vnitřní dekorace je šťuková - jako u katedrály v Granadě, jen občas se vyskytne drobný zničená freska.
Je nás víc, nevím přesně kolik. Hledáme v zákoutích. Vím, nebo víme jak to dopadne. Jsme jakoby policajti. Zrovna se v kostele něco děje. Kněz stojí v hlavní lodi s rukama na hoře. Před ním klečí babka v červeném šátku. Najednou vidím, kluka a holku jak jdou za kněze a začnou tam s rukama nahoru poskakovat a šklebit se. Kněz je nevidí, protože jsou za ním, babka taky ne, protože má skloněnou hlavu a je zahloubána do obřadu. Nahlásím dva narušitele. Běžím za nimi a než se mohou rozohnit tak chlapíka čapnu a táhnu ho z kostela. V tu chvíli si uvědomím, že minule byl skutečný pachatel ten, kterého policie vyvedla z kostela a on se pak vrátil, mezitím podezřívala 2 jiné osoby. Prohlížím si ho. Je to takový neznaboh a nafoukanec a ta jeho nána. Ptám se ho: „co jste tady dělal?“ A on že je povznešený. U vstupu do kostela se k nám přidají ještě snad jeho/její rodiče. Nevím jestli je mohu propustit, jestli on/ona není náš pachatel. Nakonec je vyvedu až ke vstupu do kostela a něco jim káži. Oni dlouho postavají před kostelem. Schovám se mezi sloupoví a sleduji skrz vytráž z úkrytu co dělají. Místo aby odešli sedají si na lavici hned u vchodu kostela a rozmlouvají. Chvíli je pozoruji - co když jsou pachatelé právě oni…
Tady se jako prásknutím kouzelného proutku dostávám do druhého snu.
Letos byla oslava menší
editovatKostel se mezitím naplnil lidmi. On už to vlastně není kostel jen kolmá ulice se sloupy a na ní navazující město s dalšími ulicemi a na konec s velkým prostranstvím, které vypadá jako louka. Já jsem tam snad za ochranku, ale spíš ne - nevím jakou mám roli. V příčné první lodi, tada v ulici se něco připravuje. Vyslechnu rozhovor jedné ženy s druhou. Ta druhá je snad premiér. Pochopí, jak důležitý je výzkum v nastávající krizi. Mé srdce se zaraduje a už jí odjinud slyším jak si připravuje nový projev, kde pochopila, že výzkum je třeba podpořit. Už ani moc neposlouchám co ještě povídá. Musel bych se přiblížit až k ní. Nesu tuto novinu svým známým a radostně jim ji sděluju.
Pak pokračuji na tu oslavu nebo co to je. Letos to vypadá že bude menší. Je i míň lidí a míň židlí. Potkávám svoji m. a něco si povídáme. Pak dostanu hlad a jdu si něco urvat. Jen si povzdechnu, že nevidím žádné jídlo. Loni ho bylo přeci dost. Najednou vidím na valu (který zde za ten rok vyrostl) pěknou dlouhou řadu jídelních stolů. Když na val vylezu, zjišťuji, že to byla jen iluze, jen uschlé tvrávy a byliny. Ale přeci jen, úplně vzádu je malý stánek. Blížim se k němu. Když dorazím vidím okolo takové velké komíny - jakoby dekoraci - každý s jiným pokrmem. Jsem z toho v rozpacích. Ale už se na mě vrhá obsluha a povídá: „dobrý den pane L., co si dáte?“ Vybírám si kus masa a takové divné škubánky, ostatně tam lepší výběr nemají. Rovnou se jich ptám, jaktože mě znají jménem (protože mě vždycky na této akci, které se účastní tisíce lidí znal personál, aniž bych zde zastával významnou roli, nebo byl představen). A oni na to: „to víte“.
Najednou se mi zakutálí ty škubánky do takové blbé dekorace. Paní přiskočí, aby mi pomohla je vylovit.