Jsem nemocný, ale už se to lepší. Spát asi v 9, stávando po 7.
Tvůrce
editovatByl jsem v tokové místnosti nebo městě. Všechno bylo černé tmavé, moderní, matné až lesklé. Mamka mi povídá, ať vytvořím svoje kopie. Já jsem mohl, mohl jsem to udělat sílou myšlenky – a tak jsem to zkusil. Povedlo se. No nevypadali jako já, byly to muži a ženy, také děti. Zajímavé.
Pak jsem šel po takové ostrožně. Nalevo různé chatrče a v nich a okolo nich lidé otrhaní i dobře oblečení. Napravo svah a výhled do krajiny. Měl jsem na spěch, skoro k té poslední chatrči. Tam jsem se setkal s nějakou skupinkou lidí, zřejmě s těmi klony. Chvíli jsme něco probírali.
Přišli vojáci a začali nás vyslíchat. Že všechny odvedou. Cítil jsem sílu, sílu, kterou jsem však nemohl využít, když mě drželi na ruce. V té síle ale bylo jasné, že teď s mi nic nestane a odlvečou jen ty ostatní. Člověk by si řekl, že to lidé dělají naschvál. Ne proto aby snadno a rychle něčeho dosáhli, ale proto aby se bavili lidským utrpením a mohli si zabojovat. Kdyby mě v tu chvíli odvedli také a zavřeli, tak se do budoucna mohli, zbavit problémů. Oni ale ne, odvedli mé klony. Já jen myslel na tu sílu, jak bych silou myšelenky přetrhl provaz a jak bude těžké je zachránit.
Vysvětlení
editovatNo řekl, bych, že se tento sen zakládá na realitě. Tedy to, že lidé se často chovají, jako kdyby je bavilo řešit problémy a vyhýbají se řešení problémů přímo. Proč se mi to ale zdá? Když to vím? Asi proto, že to vím jen podvědomě a nařídím se tím? Ale kde? Že by diplomka a boty ze Suchdola? Že by nemoc a její doléčení. Pojďme tedy přímo zkusit vyřešit tyto problémy a uvidíme co se mi bude zdát příště.