No a myslím si, že do tohohle snu jsem se dostal z té samošky, kdy se prošlo takovou úzkou chodbou a pak po pár schodech dolů, do takové místnosti, kde z ní vedla další chodba vzadu napravo. Také se změnilo obsazení snu postavami.
editovat
No už si to moc nepamatuju, ale bylo to nějak o tom…že jsme byly nějakej výzkumnej tým snad vesmíru nebo či co. A šli jsme právě do oné místnosti, protože tam někdo zaznamenal něco zvláštního a bylo to třeba vyšetřit (už nevím co přesně). A byl tam jeden člověk co nám to vysvětloval a převáděl. Ta místnost byla holá a nic v ní nebylo. Šlo prostě o to, že tam byl nějaký výboj. Napřed jsme myslely, že je uprostřed místnosti neviditelný energetický sloupec s pokličkou uprostřed, který proudí směrem vzhůru. To se ale nepotvrdilo. Pak jsme přesunuli svoji lokalizaci na stěnu nedaleko schódů. Měl jsem takový vnitřní pocit, že je to tam měkké, že je tam průchod do paralelního světa. Dokonce jsem si to i představoval jak je to složeno z plazmy. Jak to ale ověřit. Vzal jsem tyč. Dlouhou žlutou tyč ukončenou černou gumou. To byly tyče na stavbu nějaké konstrukce, protože měli na každém okraji díru, pro uchycení tyče kolmé. Napadlo mě, nejsou ty tyče podezřelé, kde se tady vzaly, ale pak si říkám, že asi ne. Tak jsem jí vzal, byla dost dlouhá (min. tak dva metry) a začal píchat do tý stěny. A ouha, z pochopitelných důvodů jsem na stěnu narazil. Pak jsem ale tyč zarazilo do nějakého otvoru a také narazil. Přitlačil jsem jí a tyč šla někam dál. Sláva! Pak ale koukám z druhé strany. V chodbě byla na straně taková malá kachlíková koupelna a za ní zřejmě nic. Tak to ona ta tyč prošla do toho prostoru.
Pak jsem šel nějak dál tam napravo byl vstup do té chodby. Šel jsem s tím průvodcem co tam předtím na nás čekal a ostaní zůstali zkoumat ten jev. Vešli jsme do takové větší místnosti.
V té mistnosti leželi na bílých skládacích lůžkách lidé. Byly to lidé středního věku - muži, děti, ženy. Můj průvodce mi vysvětlit, oni stárnou, oni velmi rychle stárnou a my jim neumíme pomoct. Já si uvědomil, že jsou to kopie týmu, který zůstal v první místnosti. Ba co víc, byla to jedna žena a jeden muž, ten muž tu však ležel v různých situacích: dítě, muž se ženou, muž ve středním věku, muž jako dědeček, muž sedícící, muž naštorc ležící, žena s ditětem. Měli takové stejné kombinézy a štítek s jejich jménem. Byly přikriti takovou lehkou hněděžlutou dekou. Doslova se ztráceli před očima.
Šel jsem od jednoho případu k druhému a mluvil s nimi, nebylo to ústy ale očima. Nemluvil jsem se všemi, někteří leželi a byly už tak zesláblý, že ani mluvit nemohli. V jejich tvářích byly rysy staroby, všichni byly pokojní a jejich velké oči byly klidné. Bylo mi z toho smutno a mé srdce začalo plakat a ronit velké slzy, když jsem poklekl před stárnoucím mužem, který seděl na posteli. V pozadí byly i další lidé a různé věci, vše v bílém. Mezitím zmizeli stařec a žena s dítětem. Šel jsem ještě jednou dokola a nějak si uvědomoval o co vlastně jde. Jde o to najít tu pointu v té místnosti, jde o to přivést dítě, paralelní dítě toho muže, který tam seděl ležel stárnul a byl stařečkem, byl i mužem jedné ženy. V tu chvíli jsem se zamyslel, jak tam se mnou ten kluk stojí a já klečím před tím sedícím mužem. Jak to asi půjde? Když dítě zachrání muže v několika kopiích v paralelním světě? Jak se s tím čas popere, když těch mužů bude několik?
Šel jsem dál k ležícímu páru, drželi si za ruce. a ještě dál k ležícímu muži. Byl zakryt dekou - umřel. Ohledl jsem se zpět doleva a zjistil jsem, že skoro nikdo nezbyl. Za ten dlouhý čas, co jsem myslel, zestárly a opustili tento svět, zmizel stařík, muž na štorc a další jeho variace. Odešli z tohoto světa, stárnutí nerespektovalo původní věk variace. Přede mnou byl muž už jen ve dvou kopiích, ten sedící a ten… Zakrytého muže ještě nestačili uklidit. Uvědomil jsem si, jak málo je času, kolik času jsem promrhal lím zamyšelením. Opět jsem si klekl před sedícího muže, ve tváři starce s velkými odevzdanými skelnými oči a vizitkou na hrudi. Chtěl jsem ho uchopit za ruku…