Byl to poslení sen, než jsem se probudil.
Áááááááááá, já umřu!
editovatZase jsem byl na té louce, ale už tam byly nějaké objekty jako domy a tak. Jen vím, že mě tam nechali rodiče a příbuzní. Já si měl něco píchnout - že by inzulín nebo tak. Něco mi zbylo ve stříkačce, tak jsem to chtěl dorazit. Vrazil jsem jehlu do stehna, ale nějak se mi smekla ruka a já místo, abych vtlačil obsah dovnitř, tak jsem vytáhl trochu krve. "To jsem ale jelito", říkám si a vytáhnu stříkačku ven. Koukám na ní a vskutku, jehla zkrvavená a uvnitř trochu teplé krve.
Pak koukám na ránu a vidím, že je docela velká, tak na nudli. Teď mi z toho ale začala téct krev a já si tak říkám, jestli jsem to nepíchl do tepny, nebo žíly. Začal jsem to zacpávat prstama. Ono to ale crčelo skrz. Najednou to začalo tepat. A já si říkám, to je malér, teď tu vykrvácim. Přitlačil jsem na ránu vší silou, ale jak jsem byl u toho ohnutý, nemohl jsem vyvinout až zas tak velkou sílu.
Vzpomněl jsem se na kurzy první pomoci, kde nám říkali, jak se zastavuje krvácení. Že se musí na ránu přiložit tlakový obvaz a stlačit to. Když není obvaz, alespoň kus hadru nebo dlaň a stlačovat to do té doby než to přestane krvácet. Pak také říkali, že krvácení z krku, z třísel a podobně, je skoro smrtelné, protože je to rozsáhlé krvácení a nedá se to moc zastavit, respektive, že to teče ven rychle. Říkali, že když to člověku nestlačíme hned po zranění - tzn. že i 30 sekund je už pozdě, tak ztrácí šanci na přežití.
Tak jsem to usilovně svíral a říkám si "teď umřu, za chvíli vykrvácim". A nikde nikdo. Naši odešli a známí taky. Tak jsem tam několik sekund takhle hibernoval, načež se objevil chlap, kterej mi obstaral dva obvazy.
Pak si ještě pamatuji, že ta krev začala nějak houstnout a vypadalo to dobře. Že ten chlap byl vlastě doktor a já se divil, proč mě nepomůže víc, třeba, že by to sám stlačil, když viděl, že mi ubývají síly. Pak jsme nějak šli za rodičema a známýma a mě tak bylo do breku, že oni si v pohodě odejdou a někde se baví a synek jim zatím někde bez pomoci vykrvácí. Pak jsme tam dokonce stáli s nima, a ten doktor si s nima povídal, ale nic o krvácení jim neřekl, že by měli zavolat záchranku. No já totiž v tomhle snu vůbec nemluvil - a to jsem chtěl, ale prostě jsem nemluvil, jen jsem prožíval pocity a byl smutný z toho, že bych něco chtěl říct ale nemůžu.
Jo a pak jsem se probudil, s jednou rukou tam, kde jsem měl ve snu tu ránu. Zvláštní co!
Poznámky: Tak nevím, co mi tento sen říká. Nedávno, před pár měsíci jsem absolvoval přednášku o první pomoci - svojí první. Říkal jsem si, že se budu muset naučit to, co nám tam říkali, abych měl dobrý pocit, že to alespoň vím. Ještě ho nemám. Ono to bylo celkem veselé, ten záchranář to tam prokládal spousty vtipama z praxe, nad kterými by někdo kroutil hlavu, ale nám se to líbilo. Na konec pak povídal, že je dobré, že ČR nepostihuje lidi za špatně podanou První pomoc, že jsou ale prej na světě státy, kde je trestné nejenom neposkytnutí první pomoci, ale i to, když po poskytnutí pacient třeba zemře nebo má nějaké trvalé následky. Ono je to prej docela běžné, že po poskytnutí první pomoci při nějakých vážnějších zraněních pacient umírá, ale na druhou stranu je lepší poskytnout než neposkytnout a dát člověku šanci na přežití. V těhle zemích, kde je to prej trestné, tak si prý lidé radši vyberou být následně trestání za neposkytnutí, než poskytnutí. Tady na tomto místě musím teda říct, ač byl sen dost kritický, tak nebyl nijak nepříjemný. Bral jsem tu smrt v podstatě v pohodě.
Ale otázka je, jestli mi to nemá něco sdělit, nebo mě to připravit na situaci, kdy budu muset poskytnout tento druh pomoci někomu jinému. A co je v těchto případech nejdůležitější a to je práce z psychikou pacienta. Myslím, že v tomto snu se to z tohoto úhlu pohledu podařilo. V praxi to ale zažít nechci!