Hra (The Game)
editovatDalší sen bych nazval jako Hra. Hrozně mi totiž připoměl počítačovou hru.
Chodil jsem jakýmsi koridorem, kde byly různé odbočky. Koridor vypadal, jako kdyby byl uměle vytvořený právě pro mě, abych zde mohl splnit nějaký úkol a dostad se odsud někam dál. Také to vypadalo jak záhadný labyrint nějakého celku z jiné části světa. Chodil jsem sem a tam a nakukoval do jednotlivých uliček. Vždy však končily a nevedly nikam dál. Byla tam jedna delší ulička, která končila takovým rybníkem. Ten byl ovšem ohraničen, a také neměl pokračování. Na jeho břehu byly dva bílé schody a malá kocábka. No kocábka, spíše to byla krabice se 4 sloupky, které podporovaly dvojitou střechu. Střecha nepřekrývala celou palubu. Střecha byla jak prkno na poličky z dřevotřísky. No bylo to malé, vlezli by tam tak dva lidé. Ale bylo to tak titěrné, vypadalo to jak z bílého papíru, že by to šlo hned ke dnu. Nalevo od té loďky bylo na břehu, a částečně ve vodě, naházeno nějaké haraburdí. Co bylo zajímavé, že voda byla temně žlutá a na povrchu byl syťě žlutý kal.
Jiné vzestupy byly docela krátké a různým zakončením: holá skála, napadané kmeny a kapradiny apod. Vypadaly jak nitky ve skále před vstupem do tunelovité jeskyně. Našel jsem dva, kde by se dala najít cesta dál. Jeden byl zakončen zdí z bílých cihel, která nešla až ke stropu. Škvíra ale byla vysoko a nedalo se tedy zjistit, co je za zdí. Před zdí se hliněná podlaha mírně snižovala a konec, těsně u zdi, byl zatopen. Opět jašně žlutý, jakoby pylem posypaný povrch. Kdy v jednom místě bylo vidět tuto vodu. Jakoby v místě, kde někdo do vody skočil a potopil se. Hladina, respektive pylový poprašek, se nestačil ještě zavřít. Pomyslel jsem si: "Tady jistě bude stačit podplavat tu zeď. Ale jak je to dlouhé?". Nechtělo se mi. Opravdu se mi nechtělo do této tmavě nažloutlé chladné vody. Nechtělo se mi proto, že nemám vodu rád, ne proto, že bych se bál té barvy nebo zimy. Proto jsem vyrazil hledat dál jiný výklenek.
Narazil jsem ještě na jeden s vodou. Ten končil skálou a opět se směrem k zakončeni země svažovala. Zde byla pouze rozbahněná. V prostředku zde crčela z půdy voda, tekla chvíli po povrchu a v levém rohu se vsakovala do země. Pomyslel jsem si: "Takový proud, tudy povede cesta, není možné, aby se tu takový prou bez problémů vsakoval, pokud není pod tím větší prostor. Zkusím se prokopat. Tu jsem se ocitl zase v tom koridoru co šel k tomu rybníčku s titěrnou lodí. Bylo nás asi 32 a já je ved. Lidi začali naskakovat do té lodi. Loď se lepila na schody bílého břehu pouze svou zádí. Příď byla mírně do rybníčka, asi 20 čísel od břehu. Abych pomohl, opatrně jsem si vlezl do vody. Oj, zajel jsem tam víc jak po pás než jsem narazil na písečné dno. Pomáhal jsem tedy lidem nalézat na loď aby neupadli do vody. Bylo to neuvěřitelné. Byla to ta samá loď co předtím, kam by se stěží jen dva lidé. Lidé nalézali a sedali si na sedadla, která tam před tím nebyla - a to jak na palubě tak na obou střechách. Jak to bylo možné? Když dosedli, zmenšili se v trpaslíky, jakoby jste na ně hleděli z dálky. Povídám, kapitánovi: "vždyť ta loď je po nějakých 16-26, nás je 32 - tam se nemůžeme vejít." Lidé co totiž seděli v první poličce od paluby - se s nima tato poličková deska začala prohýbat. Kapitá říká: ,,Už tam všichni jsou" a odešel něco najít.
Já jsem vlezl zcela do rybníka, pod lodí bylo totiž dno vyvýšeno a já i s mým kolegou jsme měli vodu pokolena. Koukali jsme na loď jak lidé sedí a čekají na kapitána. Nevím, proč jsme také nešli si na loď sednout a čekat. Ta titěrná kocábka stála stejně přivázána jako předtím. Papír se nerozmočil, loď se nepotápěla. Já na loď nemohl, můj cíl byl vyřešit problém a najít odtud cestu ven. Co měl za problém můj kolega nevím, ale začal se přehrabovat v harampádí na břehu. Objevil jakýsi sprchovací skládací kout a začal ho po kotníky ve vodě rozkládat. Dokonce se mu podařilo pustit i vodu. Zrovna se blížil kapitán k lodi. Mému vodnímu kolegovi začala sprcha na hlavu a tělo chrlit řetízky vody. Začal se smát. Smál se víc a víc na hlas - jak šílený. Já stál po kolena ve vodě a koukal na to jak u vytržení.
Octl jsem se zase u výklenku s tím pramínkem. Říkal jsem si: "Tak tohle bude ta pravá cesta odtud". Začal jsem kopat tam, kde vystupovala voda z bahna. Kopal jsem rukama a odendaval v hrstech vlhkou a rozbahněnou hlínu. Narazil jsem na podivný systém ve tvaru V. Jeden koridor, odkud voda přitejkala obsahoval asi v hloubce 30 cm tlustou trubku, ze které crčela voda. Všiml jsem si, že voda crčí, jen když před trubkou stojím, jakoby na fotobuňku. Já měl ale zájem o odtok. Ten padal stále hlouběji a rozširoval se. Odkryl jsem okrajové části této probadliny a zjistil, že vlastně hlínu zde drží jakási železná výztuž s otvorem uprostřed. Bylo to podobné trubce, která na své horní části prorezra a umožňuje pohled do svého nitra. Toto ale nebyla trubka, pouze jen taková kovová výztuž - zajištění, že bude vše zakryto hlínou. Odkrýval jsem postupně dál a dál a hrál si s fotobuňkou. Odkryl jsem vlastně celou tu strouhu po skálu. Zde jsem našel vyústění kameninové trubky, která měla být as odpadní a kterou to zřejmě mělo odtékat. Jenomže neposedná voda tekla někam vprova a vsakovala se. Měl jsem pocit, že když to odkopu, dostanu se do nějakého prostoru - nechci říkat jeskyně, protože jeskyně jsou jen ve skalách - kterým odtud odejdu. No jo, ale snu byl konec!