Ztráta/Židovská čtvrť editovat
Nebyl to jediný sen co, se mi dnes zdál. Ale už si pamatuju jen tento, protože mě zaujal.
Šel nás dav jakýmsi městem, i když to vypadalo jako velká vesnice. Pamatuji si, že nás byl hlouček: mladí, děti i staří. Šli jsme po asfaltce. Okolo byly roztroušené přízemní domky se světlou barvou. Některé byly omítnutny a obíleny, jiné ne. Připadal jsem si jak ve středozemí - krásný slunečný den. Proto jsme nesli baťůžky, láhve s vodou a svršky. Různě jsem to přendavali z ruky do ruky, tak jak to na pochodech bývá. Před námi jela žena na koni, která průvod vedla.
Zastavili jsme, abychom jsme se svlékli. Žena ale nečekala a jela dál, až nám ujela. Respektive zmizela, protože vlastně nikdo neviděl, jak ujíždí. Ale nebylo to takový, že by zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Prostě odjela a nevšimla si, že jsme se jí ztratili, stejně jako mi ji viděli hodně před námi a pak už si nikdo nevšiml, jestli pokračovala dál rovně - respektive do zatáčky po hlavní silnici, nebo odpočila někam do ulice.
Když jsme zjistili, že jsme jí ztratili, vydali jsme se chvíli rovně ale žena nikde. Dostali jsme se na celkem velké rozcestí a koukali do dáli, jestli naši průvodkyni nezahlédneme. Pomyslel jsem si, takového úsilí - vždyť víme kam jdeme, ona to také ví, tak se sejdeme až tam. Tu pár lidí vlezlo do otevřených dveří - napravo od silnice stál přízemní obílený dům, s nepravidelně formovanou fasádou. Uvnitř seděli lidé, a něco se jich teda asi ptali. Když vylezli, tak něco říkali těm ostatním v davu a vydali se ulicí doleva, která odbočovala ještě před tou velkou křižovatkou. Já jsem neslyšel co říkali, ani co zjišťovali. Náš dav byl rozlezlý po celé asfaltce a já stál zrovna nalevo.
Nicméně v momentě, kdy se skupina pohla do ulice vlevo, někdo, kdo šel vedle mě mě požádal, ať mu podržím bundu, baťoh a ještě láhev, že se potřebuje sléknout. Zastavili jsme na rohu na chodníku. Byl nízký, asfal již vybělený, obrubník tenký betonový. Roh trčel do silnice. Já povídám: "To je celá ona, furt musí dělat scény a předvádět se!". Kolega se slékl, já mu podal jeho věci a vyrazili jsme chvatem do ulice, neb nám již vdáli mizeli poslední členové našeho hloučku.
Byla to divná čtvrť, do které jsme se dostali. Domy zde byly velmi malé, avšak vysoké a vzdušné. Natlačeny velmi na sebe, avšak zahrady byly velké a upravené. I architektura byla zcela odlišné než jinde. Co bylo na první pohled patrné, že lidé se v domech neskrývají. V stupní dveře byly vždy vysoké, úzké a prosklené, takže bylo vidět zcela dovnitř. Hned jsem si pomyslel: jsme v židovské osadě.
Došli jsme skoro až na konec této slepé ulice. Na pravo byl větší dům, kde jsme skrz prosklené dveře, zahlédli zbytek naší skupiny, jak sedí a stojí kolem stolu a několika jiných lidí. Vstoupili jsme dovnitř a také se usadili. Jedna osoba zrovna ukazovala jakýsi kus malé keramiky predstavující malý talířek. Byl z pálené hlíny a byl opásán drátkem. Něco vysvětlovala....