Sny/Databáze/Juandev/0000-00-00 (k)

Dneska je zase hezky, to by jsme mohly spočítat káňata, kolik jich tady máme.

  • "Hele támhle!"
  • "Ne, to je jen skupina racků."
  • A támhle vzadu na obloze bůhví co to je."

Je to těžký s těmi ptáky, když se tu pořád prohání ty stíhačky. My nemáme skoro protivzdušnou obranu a tady se jich honí jak much. Jako kdyby neměly lepší věci na práci?

Ale co to většina z nich vůbec nevypadá jako stíhačky - to jen některé. Takové ohromné tmavěšedé krabice snad 5x větší než migy. Krabice s věžičkou jak od kostela - vždyť to porušuje zákony aerodynamiky, takhle se tím po obloze otáčet.

Krabice s věžičkou jak od kostela - vždyť to porušuje zákony aerodynamiky…

A jak se to vůbec pohání takovej kolos, vždyť to nemá na zádi žádný trisky, jenom ňákej větráček a trubkoví.

…jenom ňákej větráček a trubkoví

To je určitě kyslík pro piloty, když chtějí vystoupit z letadla, aby se nezadusili. No zvláštní, opravdu zvláštní.

Kde to jsem? Buuuu, to je ale zima! Bodejď by nebyla, když tu mrzne a fouka jak na věži. Sejdu po těhle schodech, támhle je autobusové nádraží a nějací lidé, ty mi snad poradí co a jak.

Bylo to takové malé nádraží - vlastně pár zastávek za sebou podél silnice. Byly kryty dlouhou střechou podpíranou válcovitými sloupy. Těch se drželi lidé jinak by je vítr odvál. Vše bylo pokryto bílou mrazivou jinovatkou.

Bylo to takové malé nádraží - vlastně pár zastávek za sebou podél silnice. Byly kryty dlouhou střechou podpíranou válcovitými sloupy…

Zleva odkud přišel i náš hrdina a odkud se blížil i autobus byla za silnicí skalka a v ní několik schůdků k silnici. A za ní už jenom nebe. Napravo bylo vidět kus silnice a dál už nic přes bílý mrazivý vítr. V bílém mračnu zmizel poté i autobus.

Náš hrdina narazil na chlápka, který byl oblečen jako pilot. "Ještě že mám kabát a rukavice jinach bych umrzl. Jak se to se...." "Musíme se tu pohybovat takhle", řekl muž a spustil se po větru k jiné tyči, které se opět chytl. "Jinak by nás to odfouklo", dodal. "Ale však já vím, na palubě obrovské stíhačky je samozřejmě větrno a ukrutná zima", pomyslel si hrdina.

Muž se přával na druhou stranu silnice, náš hrdina za ním, ale upadl na záda - naštěstí se mu podařilo vstát a chytit se tyče.

Při vstávání si ale roztrhl kabát, protože byl doslova tou jinovatkou přilepen k zemi. "Proto jsme takhle navlečený a při přemísťování si dáváme velký pozor, jinak by nás to úplně naleptalo." "Ale však já vím na spocené záda s ledem to samozřejmě není dobrá kombinace", pomyslel si hrdina.

"Dyť se podívejte tadyhle do zracadla, ale hlavně se držte", řekl pilot. Náš milý se tam opravdu podíval. Chvíli to trvalo, 2 zrcadla proti sobě - než se tefil, aby si viděl na záda. Pohled ho opravdu překvapil, čekal roztržený kabát, ale na místo toho spatříl velkou zkrvavenou ránu na zádech. Nekrvácela, protože rychle a vážně omrzala. Dostal strach. Kde to vlastně jsem?

Utíkali strachy před svými pronásledovateli pustou mrazivou krajinou. Najednou se před nimi objevilo jezírko, které vůbecc nebylo zmrzlé. Naopak příjemná teplota. Nalevo vysoká skála. Nalevo vzadu schůdky po kterých sestoupil na palubu tohtot zvlástního letajícího stroje.

Napravo vdáli zastávky autubus. Odkud přilétali měli strach, že je pronásledují piloti - věděli totiž co se nachází na oněch létajích mosntrech s věžičkami - armáda vyzrazení nepřipouští. Pronásledovatelé po nich začali střílet jednoho ze čtveřice zranila kulka.

"To přece nemůžem být na letadle. Ten rybník a ten autobus, jak by se otáčel a ta tíha, to musí být jiný svět", pomylels si náš hrdina. A už vstupovali do jezírka, jiná možnost nebyla, vzadu se po nich pálilo. Někteří zranění se do rybníčku přímo vrhali.

A tu se před nimi vynořily z vody ohromné nohy světle až zlatavě hnědý, jak s hadí kůže, navazující na černé tělo pomalu se divákům, formující na černém pozadí. Zraněný chlapec se k těmto nohám vrhl, ale byl opět zasažen a tak se potopil. Obrovské mimozemské bytosti jak z filmu AI (snad 10 metrů vysoké). Zbylí tři se k ním vrhly a nově se chytli jejich nohou. Teprve teď jsme se ocitli pod ostrou palbou pilotů, jakoby tady chtěli všechno zničit. Zprvu jsem si netrouval, ale když jsem viděl své společníky, tak jsem se také přitiskl.

Odnesli nás na skalnatý výsek.


Bylo jisto, že jinak zahyneme.

A tu se před nimi vynořily z vody ohromné nohy světle až zlatavě hnědý, jak s hadí kůže, navazující na černé tělo pomalu se divákům, formující na černém pozadí. Zraněný chlapec se k těmto nohám vrhl,…

I bytosti byli zraněny a z ran jim vytékala bílá tekutina.

Malého chlapce, který se prve potopil úplně vyhojily a dali mu bílou destičku. Na jeho bedrech spočíval těžký úkol. Potopit se do ohromné hloubky a otevřít destičkou kamenou jeskyni.

My se zatím ocitli pod těžkou palbou.

Chlapec vskočil do vody. Není to lehké zadžet pro malého chlapce, tak hluboko dech (v člověku se musí cosi změnit).

Přiložil destičku na kamenou skálu - ta se otevřela. V jeskyni se objevila ohromná kulatá velryba, jako pulec vypadající. Chlapec už byl na dně s kyslíkem. Chytil se přátlské velryby a nechal se táhnout.

V jeskyni se objevila ohromná kulatá velryba, jako pulec vypadající.