Brzy ráno jsem měl krásný sen. Vrátili jsme se s bratrem z hor a spali společně v pokoji mého starého bytu. Cítím, jak sípavě dýchám. Otevřu oči a podívám se na své ruce, které mne svědí a drbu si je. Jsou pokryté malými bílými pírky z péřového polštáře. Prudce si na posteli klekám, abych nebyl přitisknut ke svým rukám. To probudí mého bratra naproti. Mrštně slézá z postele, kleká si na zem a zapíná nízké stařičké gramorádio, které se hned rozsvítí měkkým žlutavým světlem (je ještě šero). Bavíme se s bratrem o příčinách mého astmatického záchvatu. Snažím se přehlušit praskání a šumění gramorádia a vysvětluji mu, že je to problém aklimatizace. Když jsme přijeli do hor, měl jsem záchvat, když jsme se vrátili, mám ho opět. Pak se hned probouzím a zjišťuji, že můj dech je zcela čistý. Ani stopa po dušnosti.
Domnívám se, že ten sen je reakce na předchozí den, kdy jsem si uvědomil při sledování zpráv o uvízlých lidech ve sněhu, že nikam nejezdím. Brání mi v tom extrémní pocení, které lidem vadí. Tj. nemohu nikomu zmizet, jako někdo druhý může zmizet mně.
Musím se přiznat, že hodně často chrápu. Mohl jsem také slyšet svoje vlastní chrápání, které po probuzení ustalo.