Když jsem rozdejchala ten ostrov, povedlo se mi znovu usnout. Zdál se mi sen přesně opačného kalibru, byl překrásný.
Začínalo to v nějakém paláci, kam mě unesl panovník té země, co mu patřilo to sídlo (to se mi poslední dobou zdá dost často) Ale já z toho nebyla nijak zvlášť rozladěná, plánovala jsem, že uteču. A skutečně se mi povedlo nějak přechytračit stráže, že jsem začala hrát povolnou a celou nažhavenou na krále a přitom jsem si prošla celý ten palác a naplánovala útěk a pak skutečně utekla a celou dobu jsem měla hodně pobavenou náladu, jaký je ten král pitomec a jak jsem je skvěle oblafla. Ale ke konci toho útěku se to přeci jen nějak provalilo, že utíkám a začali po mě jít stráže a já se najednou nějak zasekla a nevěděla kam dál a v tom se tam objevila moje máma. Vzala mě za ruku a vedla mě nějakou velikou tmou, vůbec nic nebylo vidět, ale já jsem šla, protože jsem se cítila v bezpečí. A pak jsme se najednou objevily na místě, kde jsme bydleli, když jsem byla dítě. A chodily jsme po ulicích, bylo to večer a všude byla vánoční výzdoba a byla krásná vánoční atmosféra. A pak jsme jako za starých časů couraly po obchoďácích a kupovaly si různé blbiny a daly si kafe a zmrzlinu a byl to překrásný večer. Ale pak jsme došly k naší škole, co jsem do ní jako dítě chodívala a máma mi říká, že už musí jít, že mě chtěla jenom na chvíli vidět a být se mnou. A já brečela, že chci jít s ní, ale ona říkala, že to nejde, že mám ještě čas. A já se jí ptala, kam mám teď jít, jestli jsem tady v bezpečí. Ale ona že né, že tady zůstat nemůžu a že musím odejít do jiného světa a až tam dojdu, tak mám pod nějakým mostem vyhledat čaroděje a ten že mi pomůže. Tak se jí ptám, jak se do toho jiného světa dostanu, jestli mě tam zase odvede, jako mě odvedla sem a ona že ne, že už fakt musí, ale že mi dá nějakého průvodce. A zmizela a místo ní se tam objevil nějaký mnich. Tedy nevím, jestli to byl mnich, ale jako mnich vypadal a zase jsme šli tmou, ale už se mi nešlo tak dobře, jako před tím, protože jsem mu tak úplně nevěřila, jako jsem před tím věřila mámě. A objevili jsme se ve městě, byl den, svítilo slunce a stáli jsme u řeky na silnici, hned u toho mostu. Tak já že tam půjdu a že mu děkuji za doprovod, ale on že půjde se mnou a kdesi cosi. Tak jsme vešli po ten most, který mohl být široký tak na dva pruhy pro auta, ale po tím mostem to bylo obrovské. Tedy nejdřív tam byla jen hromada nějakého naplaveného dřeva, ale já si pak všimla, že v tom naplaveném dřevu jsou znatelné dveře a tak jsem na ně šla zaklepat a ten mnich pořád za mnou, až už mi to bylo nepříjemné, byla jsem taková rozrušená, zvědavá na toho čaoděje. No a čaroděj nám otevřel a mi vešli a tam stála překrásná dřevěná chalupa, jakoby z jednoho kusu stromu a okolo byla velikánská zahrada, celá rozkvetlá. Já se do toho všeho hned zamilovala a říkala si, že bych tam chtěla zůstat, že je to tam jako v ráji a že bych tomu čarodějovi nabídla, že mu budu pomáhat třeba s úklidem či tak. Ale ten mnich pořád, že by jsme měli jít jinam, že kdo nám tady může pomoci. Že by jsme měli jít radši na zámek žádat o pomoc. Ten kouzelník se tam tak nějak pořád motal, měl na sobě plášť a nebylo mu vůbec vidět do tváře, až pak jsem za ním šla do té chalupy a nějak se mi povedlo se zbavit toho mnicha a nechat ho na zahradě. A v té chalupě kouzelník sundal plášť a nebyl to vůbec starý kouzelník, ale docela mladý, měl dlouhé tmavě rudé vlasy, tak napůl stočené do drdolu a takový pronikavý oči. A já se s ním najednou chtěla strašně pomilovat, místo abych ho žádala o pomoc a bylo vidět, že on to vidí stejně. A tak jsme se začali tak nějak spolu mazlit, ale v tom tam zase vtrhnul ten mnich a že jsem jeho budoucí žena a že musíme zase odejít, ale čaroděj ho moc neposlouchal a za chvíli z té zahrady vylezl takový malý drak, něco jako hlídací pes a jednou ňafnul a mnichovy hořel hábit a prchal odtamtud pryč. A já se pak milovala s tím kouzelníkem a pak přišli na návštěvu nějaké pohádkové bytosti a já jim šla vařit čaj a věděla jsem, že jsem doma.
Pak jsem se tak nějak pomalu probudila, ani se mi moc nechtělo, ale bylo už půl desáté, což je na mě dost hodin, takhle dlouho nikdy nespím. Sen to byl pocitově vynikající, plný pozitivních emocí, které vnímám ještě teď, když ho zapisuji.