Nevím přesně jak ten sen začal, ale odehrávalo se to na nějakém ostrově, kde byla veliká laboratoř. A já v té laboratoři pracovala (což je dost pozoruhodné). A pracovalo nás tam samozřejmě víc a jednoho dne jsme našli jednoho člena toho pracovního týmu zavražděného. Vzbudilo to dost paniku. A postupně takhle někdo vraždil jednoho člověka po druhém, až jsme tam zbyly jen dvě ženské. Já pořád telefonovala na nějaké vedení, aby jsme dostaly povolení ten ostrov opustit, že tam řádí nějaký maniak a pak se mi to konečně pobvedlo, že jsme měly v pět odpoledne všechno vypnout a odplout na pevninu. Ale to poslední ráno za námi přijel šéf, že se musí podílet na tom pozastavení té laboratoře. Ale choval se tak nějak divně, že jsme začaly mít podezření, že ty lidi vraždí on. Pořád jsme se snažily s tou druhou holkou zůstat pohromadě a on se nás pořád snažil nějakými pracovními příkazy oddělit, až se mu to nakonec povedlo a ta má kolegině zmizela a on taky zmizel. Já jí nejdřív všude hledala, ale pak už mi bylo jasný, že jí nenajdu a tak jsem musela tu laboratoř ukončit sama a věděla jsem, že někde tam je on a já jsem na řadě. Už byl skoro podvečer a blížila se ta pátá a já už měla všechno hotové a šla k lodi, že konečně odpluju, ale všechny motorové čluny u břehu byly rozbité. Chytil mě panický strach, běžela jsem do té laboratoře k telefonu, ale bylo mi jasné, že se asi nikam nedovolám a plavat byl taky nesmysl, pevnina nebyla ani vidět, navíc už byl večer a byla skoro tma a já věděla že někde v té tmě je on a čeká na mě. Pak jsem se probudila tím šíleným pocitem strachu, někdy kolem půl druhé.
Byla to typická noční můra. Obrovský strach a panika. Co mě ale na tom snu překvapilo, bylo mé chování ohledně té laboratoře, že jsme se tam na to prostě nevybodli a neodjeli mnohem dřív. Že odpovědnost za práci byla větší, než strach o život.