Po dlouhé době zapsatelný sen, který měl trošku hlavu a patu.
Bylo to jak z filmu, protože se to odehrávalo v naprosto historicky neznámé době. V tom snu mi mohlo být tak sedmnáct, osmnáct let a žila jsem na vsi. Asi v dost chudé vsi, byly tam jen takové malé domky. A byla jsem zamilovaná do jednoho muže z té vesnice. V tom snu jsem to pocitově dost vnímala. A on byl zamilovaný do mně, ale ještě jsme si to nějak úplně neřekli, či co, no prostě to byla zatím jen taková platonická láska. A za mnou tam pořád chodil takový mužský, co byl dost bohatý a žil ve městě a pořád mi dělal návrhy. Vypadal trošku jako démon, měl dlouhý černý plášť a černé oči. Delší černé vlasy. Nedalo by se říct, že byl ošklivý, naopak, měl něco do sebe, taková magie z něj vyzařovala a za normálních okolností by mě asi i dost přitahoval, ale v tom snu jsem byla spíš kladná, čistá osoba, než ženská s nemorálními sklony, takže jsem si ho prostě vzít nechtěla, protože jsem byla zamilovaná do toho s té naší vsi. A tenhle černý démon mě jednoho dne unesl a jednoduše zneužil a věznil mě na svém panství. Byla jsem tam s ním asi dost dlouho, protože jsem s ním počala už dvě děti, ale pořád jsem nebyla jeho ženou, protože nějak neexistoval způsob, jak mě k tomu donutit. (Což mi teď, když to píšu, přijde takové divné, ale v tom snu to prostě tak bylo) A já jsem ho za to, že mě takhle vězní, zažalovala a po čase se to dostalo k soudu a oni mi dali za pravdu, že to nemůže, když si ho prostě nechci vzít, abych s ním musela žít a já se i s těmi dětmi vrátila do té vesnice. A asi to byla doba dost volných mravů, protože nikomu to nepřišlo moc divné, že mám děti s chlápkem, co jsem si ho nevzala a že jsem je s ním ani mít nechtěla. Ale ten černý tam za mnou jezdil dál a pořád mě přesvědčoval a strašně se mu nelíbilo, že jsem se začala stýkat s tím, co jsem do něj byla zamilovaná. Ale já si stála na svém a měla na své straně zákon a po nějakém čase jsem se ho konečně zbavila. Jenže tu naší vesnici napadli nějací vojáci a všechny lidi z ní nahnali do nějakého sklepení a tam nás zavřeli. A jelikož jsme se samozřejmě nechtěli jen tak dát, tak došlo i k boji a byli i nějací zranění. A už jsme tam byli několik dní a byla tam zima a moc jídla a vody nám nedávali a já si pořád říkala, že nás přeci musí někdo hledat a situace už byla fakt zoufalá a já se rozhodla, že pošlu tomu svýmu temnýmu chlápkovi smsku (jo, je to divné, ale měli jsme mobily :-) ). Takže mu píšu, že jsme uvěznění a že potřebujeme pomoci a že tu má přeci své děti a že by s tím tedy mohl chtít něco udělat (byl to nejspíš vlivnej člověk) No a on mi odpověděl, že si můžu vybrat. Že buď zachrání jen mě, naše děti a toho chlapíka co ho miluju a nic za to nebude chtít, ale ostatní tam umřou a nebo jestli chci zachránit i ostatní lidi z té vesnice, tak že si ho konečně vezmu a už budu patřiř jen jemu. A ve mě se odehrával děsný morální boj, kdy mě to táhlo k tomu, co jsem do něj byla zamilovaná, ale věděla jsem, že tam nemůžu nechat všechny ty lidi zemřít. Takže jsem mu nakonec kývla, že teda jo. A přišli nás všechny zachránit. A já jsem pak šla tou naší vesnicí a věděla že můj nový nastávající už na mě čeká a také viděla stát na návsi toho, co jsem ho milovala a odehrával se ve mně zase takový boj, že teď bych přeci mohla ten slib porušit, když už jsou všichni zachránění, ale uvnitř jsem věděla, že sliby se porušovat nesmějí a že už mi prostě nezbývá nic jiného, než odejít s tím co mě konečně uhnal. A odjela jsem s ním zase do toho jeho sídla, kde jsem si ho teda konečně vzala a věděla, že teď, když už jsem jeho žena mu teda fakt patřím. A před svatební nocí jsem uvažovala, jestli se k tomu mám postavit tak, že ho budu celý zbytek života nenávidět a dělat mu ze života peklo a nebo se pokusím i v takové situaci najit nějaký způsob soužití a zkusit k němu najít nějaký vztah. A asi jsem si pak vybrala ten druhý způsob, protože když pak za mnou přišel do ložnice, tak jsem se s ním normálně milovala a nehrála jsem si na ledovou královnu, ale pak jsem zase v posteli měla výčitky vůči tomu, co jsem do něj byla zamilovaná, že to není fér a že bych mu měla alespoň v duši zůstat věrná. Pak zvonil budík.
Sen to byl pocitově dost příjemný, takový emotivní, ale příjemný i když chvílemi v tom sklepení jsem se bála a pak mi zase bylo smutno, když jsem si musela vzít toho démona, ale i tak byl spíš pozitivní. Plný vnitřních duševních rozporů. Což asi vím z čeho to vyplývá.